Naše bloudění

  Za hradbami minulosti jsem často hledal uklidnění a odpoutání se od každodenních depresí. Cestu do míst, kde jsem se proháněl jako malý chlapec jsem před ostatními skvěle zamaskoval výletem za fotografiemi starého hradu ve Vlčicích, kam jsem měl namířeno. A můj desetiletý bratr se tak stal nevinnou obětí půldenní cesty do známého neznáma.

  Bludný kořen musel růst hned za značkou s názvem dědiny. Čekal jsem, že se mi vybaví tisíc vzpomínek z dob kdy jsem býval malým madrfakrem, ale moje kolena a zbytek těla říkal, že jsem naivní debil, kterej bude mít na svědomí smrt mladšího bratra, hned poté, co jsme se začali vracet z pětikilometrové slepé cesty, která nikam nevedla, stejně jako nikam nevedlo moje marné vzpomínání na cestu k zřícenině.

  Kočka, procházející se na silnici, po které jsme se vraceli, se mi vysmívala do ksiftu a já jsem ji s potěšením ukradl duši aparátem značky olympus. No co, ... místo hradeb zvíře, které mi nijak nepřipomělo dětství, ale naopak mou vlastní neschopnost.

  Moje drahá polovička se ozvala z mobilního telefonu a já odpovídám že bloudím jak bludička. Tyhle stavy bych nejradši prožíval pod vlivem. Představte si že bych si nemusel nic z toho pamatovat. Cesta lipovou alejí vypadá, že bude tou pravou. Po třech kilometrech strmého kopce a luk plných koňských koblih a jejich stvořitelů - koní, jsem s polomrtvým bratrem konstatoval : a je to všechno v... , ale z omylu nás vyvedla milá paní koňová, její pes - týdny hladovějící, nás nenechal domluvit, ale to podstatný nám sdělila. Stáli sme přímo pod hradbami.

  Nemohl jsem čekat než nás tam dovede asfaltový trávník a vytáhl jsem silou vůle svého bratra do mokrého, bahnitého kopce přímo ke vstupu do hradiště.

  Křupavé lámání rohlíků bratrovými zuby mne nikterak nerušilo ve fotografování, horší bylo uvědomění si, že díky fotkám se na toto místo nebudu muset vracet a náhlý nával nesmysluplnosti všeho, co dělám, mne naprosto uzemnil a chtěl sem být sám a zemřít.

Vidím sám sebe v deseti letech, mému bratrovi podomného, jak sbírám rozbitou flašku od žluté limonády, kterou jsem zapíjel cestu po krásách přírody - já dítě. Možná bych s trochou námahy našel střepy které jsem tam tenkrát zanechal. Možná by ta paní koňová přiznala, že nás tehdy pozorovala z poza záclony a rukou ukájela své přirozené potřeby, při pohledu na mladá pacholata, jak si hrají na manželé bez povinností a hádek.

  Ale co, teď už je to jedno. Jsem šťastný. Mám hodně věcí, po kterých jsem toužil. Mám svou druhou drahou polovičku, kterou miluji. Mám svůj rodný kraj, kam se jednou vrátím.

  Mám svou čest a práci za kterou mi nikdo neplatí a přeci jsem v očích lidí líná svině, tak jako oni v očích mých.

  Ležím na peróně v té malé dědině, hlavou opřený o bratrova záda a ledový vítr chladí naše sluncem rozpálená těla. Procházející dívka mi pod svou minisukní odkrývá své nádherně modré džínsy od LEVISE, určitě chytila tu vyrážku jak se o tom teď všude píše. A já dál spokojeně ležím a jsem hrdej na svoji plíseň na chodidlech.

  Přijíždí vlak a rozjetá bubleguma se mu nalepila na kolo a já slyším čvachtání, jak se otáčí a přilepuje se znovu a znovu ke kolejím až z ní nic nezbyde.

5.září roku 2001 ve 22:30