Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCerasi
22. 05. 2009
2
4
1183
Autor
Eriu Crann
Rozmysli si dobře, co si přeješ, mohlo by se ti to vyplnit. Starší věc, kterou mám moc ráda.
Cítila v konečcích prstů, jak kolem jede kočár ověšený rolničkami. Zatetelila se očekáváním, že třeba přeci jen poznají… Tady, podívejte! Chvěji se chvěním země, chvěji se nadějí...
Cinkání zmizelo v dálce.
Z ruky jí spadl kus těžkého sněhu. Nikdy dříve si neuvědomovala, že sníh vlastně hřeje. Těžkla jí hlava, kterou nemohla sklonit. Tolik po tom toužila, ale nyní si uvědomovala, jak mnoho žádala, jak moc byla její žádost neoprávněná a že ji nedokáže unést. Představovala si to jinak. Přestavovala si sebe na jaře či na podzim (s jistou zvědavou frivolností), ale nikdy ne v zimě – tolik se nudila! To ubíjející bezčasí, ta úděsná nečinnost! Podobá se prázdnotě...
V duchu vynadala sýkorkám – poskakovaly po ní, jako by ani nebyla živá. Rozčilovalo ji to. Nemohla se ohnat, i když ji věčné ptačí pískání dohánělo k zuřivosti. Nedokázala proniknout chladem, zahalujícím její mysl jako těžká peřina, připadala si malátná a ospalá. Ano, spát, ale co když usne a už nikdy…
Cinkání zmizelo v dálce.
Z ruky jí spadl kus těžkého sněhu. Nikdy dříve si neuvědomovala, že sníh vlastně hřeje. Těžkla jí hlava, kterou nemohla sklonit. Tolik po tom toužila, ale nyní si uvědomovala, jak mnoho žádala, jak moc byla její žádost neoprávněná a že ji nedokáže unést. Představovala si to jinak. Přestavovala si sebe na jaře či na podzim (s jistou zvědavou frivolností), ale nikdy ne v zimě – tolik se nudila! To ubíjející bezčasí, ta úděsná nečinnost! Podobá se prázdnotě...
V duchu vynadala sýkorkám – poskakovaly po ní, jako by ani nebyla živá. Rozčilovalo ji to. Nemohla se ohnat, i když ji věčné ptačí pískání dohánělo k zuřivosti. Nedokázala proniknout chladem, zahalujícím její mysl jako těžká peřina, připadala si malátná a ospalá. Ano, spát, ale co když usne a už nikdy…
Ani nevěděla, kdy ztratila vědomí. Když znovu procitla, měla hlad a byla celá mokrá od roztátého sněhu. Zjistila, že několik větví ji opustilo, protože neunesla nánosy sněhu. Pak si uvědomila i něco dalšího – nohy, jimiž se tak pevně držela země, částečně trčely do vzduchu. Vyděsilo ji to. Myslela, že stane-li se stromem, najde stabilitu, a zatím bude možná několik příštích let pomalu padat, až se vyvrátí. Voda jí podemlela pevnou půdu pod nohama a po konečcích kořínků stékala ledová voda. Tolik toužila po pohybu, třebaže vždy dřív nenáviděla svou neohrabanost a měla strach z posměchu – vždyť to ona bývala ta poslední, na kterou se čeká, to ona si vždycky ublížila při sebemenší příležitosti, to ona nepřeskočila potok, protože se nedokázala dost odrazit, aby přenesla svou váhu vzduchem. Co na tom, že ráda a dobře vařila, že byla ohleduplná, že měla smysl pro pochopení ostatních. Život je život a na nejslabší se nehraje, zvlášť když nejslabší klidně ustoupí, protože někdo jiný s dlouhýma štíhlýma nohama bude vždycky před ní. Věděla, že teď je mnohem krásnější, ale stejně lhostejná všem kromě ptáků.
Vyrušily ji hlasy. Věděla, že přemýšlí nekonečně dlouho, ale měla pocit, že i tak její úvahy dávají smysl, vše pomalu stoupalo s vodou z kořenů a míza její odhodlání roznášela dál, ačkoli nevěděla, k čemu vlastně se to odhodlává. Přišli blíž – dva muži se dotkli její kůry. Bylo jí trapně, že na ni sahají – co je jim po ní?!
„Fajn, tu vezmem. Kde se tu vůbec ta třešeň vzala?“
„Co já vím? Není to jedno? Necháme dřevo uzrát a rozřežeme ho. Jeden známý řezbář má rád ovocné stromy, říká, že mají duši… Taková pitomost. Představ si, co by si o nás ten blbej strom asi myslel…“ muž na truc rozepnul kalhoty a žlutý proud nasměroval k jejím kořenům. Styděla se tak, že měla chuť úplně zmizet a už nikdy nebýt. Pokořeně poslouchala, jak ji chtějí zabít. Kolik času jí zbývá? Nanejvýš pár dní.
Vítala každé ráno s vděčností, že se smí ještě nadechnout, a z pupenů vyrašily květy a první lístečky. Pokoušela se smířit se skutečností, že nikdy neponese plody. Trvalo však dlouho, než znovu přišli – byl srpen a její plody už byly sladké a šťavnaté. Její jediné děti… Každý den trnula, kdy se objeví znovu, až na ně začala zapomínat a doufala, že na ni zapoměli. Pak je uslyšela znovu. Přišli, otrhali třešně a plivali pecky do všech stran. Při práci halekali. Pila se zakousla do jejího kmene. Tupě, vzdáleně to zabolelo. Pocítila malátnost podobnou té zimní – jenomže tentokrát věděla, že už se nevzbudí.
Vyrušily ji hlasy. Věděla, že přemýšlí nekonečně dlouho, ale měla pocit, že i tak její úvahy dávají smysl, vše pomalu stoupalo s vodou z kořenů a míza její odhodlání roznášela dál, ačkoli nevěděla, k čemu vlastně se to odhodlává. Přišli blíž – dva muži se dotkli její kůry. Bylo jí trapně, že na ni sahají – co je jim po ní?!
„Fajn, tu vezmem. Kde se tu vůbec ta třešeň vzala?“
„Co já vím? Není to jedno? Necháme dřevo uzrát a rozřežeme ho. Jeden známý řezbář má rád ovocné stromy, říká, že mají duši… Taková pitomost. Představ si, co by si o nás ten blbej strom asi myslel…“ muž na truc rozepnul kalhoty a žlutý proud nasměroval k jejím kořenům. Styděla se tak, že měla chuť úplně zmizet a už nikdy nebýt. Pokořeně poslouchala, jak ji chtějí zabít. Kolik času jí zbývá? Nanejvýš pár dní.
Vítala každé ráno s vděčností, že se smí ještě nadechnout, a z pupenů vyrašily květy a první lístečky. Pokoušela se smířit se skutečností, že nikdy neponese plody. Trvalo však dlouho, než znovu přišli – byl srpen a její plody už byly sladké a šťavnaté. Její jediné děti… Každý den trnula, kdy se objeví znovu, až na ně začala zapomínat a doufala, že na ni zapoměli. Pak je uslyšela znovu. Přišli, otrhali třešně a plivali pecky do všech stran. Při práci halekali. Pila se zakousla do jejího kmene. Tupě, vzdáleně to zabolelo. Pocítila malátnost podobnou té zimní – jenomže tentokrát věděla, že už se nevzbudí.
Její koruna dopadla na zem s tichou odevzdaností. Vnímala jen okrajově, jak ji ještě živou porcují, jak jí kradou větve a jak žasnou nad nádhernou růžovou barvou jejího dřeva. Snad jí zůstala po dávné krvi, na niž si už nevzpomínala… pak její cit konečně vyprchal.
Ležela na dvoře dlouho. Několik zim její dřevo přestálo, než vyschlo. O tom už nic nevěděla, ale bývala by byla ráda, že ji nikdo nevnímá. Potom se dostala do práce muži s laskavýma rukama a kovovými dlátky a začala se měnit. Po mnoha hodinách jeho úsilí jí porozumět před ním stála boubelatá dívka se šťastným úsměvem a rukama zvednutýma nahoru, jako by se chtěla dotknout slunce. Konečně byla krásná a kdokoli na ni pohlédl, pomyslel si: „Takovou dívku bych chtěl znát. Je jako živá. Jako by uměla mluvit…“ Když však mluvila, nikdo ji neslyšel, když žila, nikdo ji neviděl, nikdo ji neshledával zajímavou, natož pohlednou – snad byla sama sebou až ve dřevě, zbaveném strachu.
Ležela na dvoře dlouho. Několik zim její dřevo přestálo, než vyschlo. O tom už nic nevěděla, ale bývala by byla ráda, že ji nikdo nevnímá. Potom se dostala do práce muži s laskavýma rukama a kovovými dlátky a začala se měnit. Po mnoha hodinách jeho úsilí jí porozumět před ním stála boubelatá dívka se šťastným úsměvem a rukama zvednutýma nahoru, jako by se chtěla dotknout slunce. Konečně byla krásná a kdokoli na ni pohlédl, pomyslel si: „Takovou dívku bych chtěl znát. Je jako živá. Jako by uměla mluvit…“ Když však mluvila, nikdo ji neslyšel, když žila, nikdo ji neviděl, nikdo ji neshledával zajímavou, natož pohlednou – snad byla sama sebou až ve dřevě, zbaveném strachu.