Zlatý křížek

Zlatý křížek

„Dědo, ty tady semnou nemusíš zůstávat, jsem už přece velká.“

Usmívám se a vím, že děda, stejně zůstane.     

„Já tady s tebou budu rád.“

Unaveně sedá na židli vedle postele.

„Jsi přece marod a o ty se musí pečovat.“ Pousmál se.

„Tak jo.“

Úsměv jsem mu vrátila, zavrtala se pořádně do peřin a čekala.

Čekala na to, až děda začne jako vždycky vyprávět.

„Co se na mě tak koukáš?“  

„Povídej mi něco dědo.“ Zaprosím, děda umí krásně vyprávět.

Nedočkavě mám upřené oči na dědu.

Zamyslí se a přestane se usmívat.

Už si velká holka, tak ti můžu vyprávět i vážné příběhy.“

„Ano, můžeš.“ Kývla jsem stejně vážně jako se tvářil.

Zadíval se do dálky, neurčito kam. Opřel se v křesle.

„Kdysi dávno….“ Začal pohádkově.

Žil jeden chlapec a jedna dívka. Oba byli mladí, a oba taky věděli, že se nesmrtelně milují. Doplňovali se tak, až šel mráz po zádech. Nemuseli mluvit jen se koukli jeden na druhého a začli se smát, protože jen oni věděli co to znamená.

 Když se něco řešilo, jen se znovu se na sebe podívali a oba zaráz řekli stejnou odpověď a řekli to s takovou vážností, že o tom nebylo pochyb.

Jeho i její rodiče, věděli, že tohle není jen obyčejný vztah.

Vrstevníci jim potají záviděli a přáli si, aby našli to samé v životě jako oni dva.

Byla to ta pravá láska, ta co se potká jen jednou za život nebo vůbec.

A oni měli to štěstí, že ji měli možnost poznat.

Pak ona začala mít zdravotní problémy. „Asi chřipka.“ říkali si. „To bude dobré.“

Uklidňovala ho, když se strachoval.

Hladil ji po vlasech, když prokašlala celou noc a seděl u postele, když brala prášky.

„Prostá Angína, nic víc.“ „Já vím.“ Říkával, ale stejně chtěl, aby už byla zdravá.

Protože spolu ještě nebydleli, tenkrát neměli kde, neviděl jak se trápí.

Jak vykašlává krev a jak je nemocná. Ona začla chodit na různé vyšetření a vždy mu řekla, že to je dobré. „Mám asi nějakou chronickou angínu.“ Zase ho jen uklidňovala.

„Jo, jo já vím.“ Kýval hlavou a byl smutný.

Čas letěl a ona hubla, vždycky řekla, že drží dietu a on se zlobil, protože byla krásná ať ji držela nebo ne.

Miloval jí z celého srdce. Její Angína, jak mu tvrdila, se začala lepšit a přestalo se o tom mluvit.

Zase byli šťastní. Vídali se míň, protože on studoval, jen jednou za týden o dnech volna. Vždycky se na ni moc těšil a ona na něho taky. Vyhlížela ho za oknem jejich domu a nemohla se dočkat až ho uvidí kráčet na začátku jejich ulice. On se už z dálky usmíval, protože, když viděl se pohnout záclonku, věděl, že ho čeká.

Všechno bylo krásné, všechno bylo tak dokonalé, nic jim nechybělo měli sebe a i když byli chudí bylo jim dobře.

Jednou jí řekl, že musí jet někam pryč na deset dnů. Bylo jí to líto, ale taky musela někam chodit tak to docela uvítala.

„Nebuď tak smutná.“ Říkával jí. „Já nejsem, já vím, že se mi vrátíš.“ Řekla a objala ho těma svýma něžnýma, malýma ručkama. Pohladil ji po vlasech.

Když přišel den jeho odjezdu, oba se rozloučili a už ve chvíli kdy odjížděl se jím začalo stýskat.

On na ni myslel v jednom kuse. A protože tam v cizině kde byl, měli šperky hrozně levné, oproti naší zemi, tak jí koupil zlatý řetízek s křížkem.

Tři dny před odjezdem se v noci vzbudil a nemohl se nadechnout, na konec se mu to podařilo, vzpomněl si na ni a strašně ho bolelo u srdce, přepadl ho hrozný stesk a strach. Nevěděl co se děje a tak to svedl na to, že se jí už nemůže dočkat.

Podíval se na krabičku kde měl řetízek, vzal ho do dlaně a pohladil jako by hladil její dlaň, byl studený až tak, že se lekl, ale byl to jen kov. Usmál se, strašně se těšil až jí ho dá. Tak se nemohl dočkat jejího objetí, toho co na ten dárek řekne a jak jí zasvítí oči, protože ona zlato nikdy mít nemohla. Chtěl jí dát všechno. Dobře věděl, že se bude zlobit, ale v duši bude šťastná.

Když přijížděli k hranicím začal být čím dál víc nervózní, byla to stejná nervozita, kterou cítil před třemi dny.

Nastala chvíle kdy se objevila cesta k jejímu domu. Nejel domů, jel přímo k ní. Zahleděl se do oken a co neviděl, pohnula se záclona. Přes tu nervozitu najednou ucítil i radost, jako by z něho něco spadlo, ale malá úzkost přece jen zůstala.

Když přijel k domu, vyšla mu naproti její matka. „Co tady děláš?“ Zeptala se ho jako by na tom bylo něco divného. „Já, teda mi, jsme mysleli, že pojedeš přímo domů.“

„Ne, musel jsem k vám.“ Podíval se na ně nechápavě. Matka se roztřepala. Vyšel jeho otec.

„Tati co tady děláš?“ Zeptal se znovu udiveně. „Víš chlapče,“ nevěděl honem jak by mu to řekl. „No, prostě umřela.“ „Cože, kdo?“ Ptal se nechápavě. „Marcela umřela.“ Nevěřícně na ně koukal a pak si sedl na kraj schodů a plakal, hlavu v dlaních a plakal.

Její matka ho objala, „víš, ono to bylo pro ni vysvobození.“ „Jaké vysvobození, co to, o čem to mluvíte?“ Chrlil jednu otázku za druhou. „Tys nevěděl, že je smrtelně nemocná?“ „Ne, nikdo mi nic neřekl.“ Měla rakovinu.“ „Otče ty jsi to věděl?“ Otec provinile kývl hlavou. „Jak si mi to mohl udělat, jak?“ A znovu se zhroutil na schodek. „Ona to tak chtěla, abych se o tebe postaral říkala, bylo to její poslední přání.“

Pak už šlo všechno rychle. Pohřeb a poslední rozloučení. On jako by ani nežil. Neplakal nemohl nic, ani mluvit, jen koukal do prázdna.Z jeho očí zmizela jiskra života, vzala si ji sebou.

Nemohl večer spát, vstal a i když bylo kolem jedné hodiny ráno, šel na hřbitov, přelezl plot a musel se i malinko proti své vůli usmát, protože si představil co by asi řekla. „Ty jsi, ale blázen, to se nedělá.“ A hrozila by mu určitě, tím jejím drobným prstíkem.

 Pak si sedl na kraj jejího hrobu, objal ten kámen a plakal znova a usedavě. „Proč?“ „Proč, proč si mi nic neřekla?“ „Jak si mi to mohla udělat, jak si mě tu mohla tak nechat s našimi plány.“ Opakoval jako smyslu zbavený. Pak vyndal z kapsy krabičku, kde měl pro ni schovaný řetízek s malým křížkem. Otevřel ji, vzal ho do dlaně a tichounce, aby to slyšela jen ona řekl, „to je pro tebe miláčku“ a omotal ho vedle její fotky na náhrobní kámen. Potom odešel.

Roky letěli jako voda a on se oženil. Už sice necítil tu pravou lásku, ale měl tu dívku rád. Byla milá a taky tolerovala jeho minulost. Jednoho léta se jim narodila dcera.

„Jaké chceš dát jméno?“ Ptala se ho jeho žena. Podíval se na ni a mlčel. „Já vím jaké.“ Řekla a napsala ho. Na papíře bylo zpečetěné jméno Marcela. I když se mu narodila dcera a měl se radovat, cítil zase hroznou úzkost, už si myslel, že je v něm prázdno, ale tohle  mu ukázalo, že ne.

Otec se došel podívat na malou vnučku a s úsměvem podával synovi krabičku se šperkem. „To se tak dělá, dávat malý dar.“ Povídá mu. Usmál se a vděčně krabičku přijal. „Otevři ji až budeš sám a pak jí schovej té malinké a dej jí to na její osmnácté narozeniny.“ I když nevěděl co krabička skrývá, kývl na tajuplné přání svého otce. Když pak doma krabičku o samotě otvíral, jak si to otec přál, uviděl v ní zlatý řetízek s malým křížkem. Zadíval se na něj a hned věděl, že to je on, on ten křížek, který patřil jenom jeho největší lásce života, jeho Marcele. Po dlouhé době prázdnoty se zase jednou rozplakal. A uvědomil si , že ji pořád miluje a milovat nepřestane.

„To je konec děvenko.“ Podíval se dědeček na svou vnučku, co na to říká. Ta však oddychovala klidným spánkem. Pohladil ji po vlasech a zadíval se na malý křížek, který jí visel na krku.