Král

V šlépějích moci putoval cestou, panoval, vládl celých sto let.

Ve dne i v noci stal se tou hvězdou, symbolem lásky i naděj pro svět.

I jeho žena vládla tou mocí, on okouzlen krásou spojil se v pár.

Ten jeho úsměv, ty její oči, skončilo mládí a už je stár.

Zarosten vousy smočených slz, u rakve touhy stále čeká.

Stiskem té dlaně obklopen hrůz, před schody páně na zem kleká.

Modlí se stále za duši lásky, za křídla štěstí když letěli pryč.

Za těch pár let kdy byl tak šťastný, hřejiví plamen i páliví chtíč.

Odešla k bohu do zahrad slunce, teď už jen chlad v smutku leží.

Sklopená hlava a sepjaté ruce, na jeho cestu z nebe sněží.

Blíží se konec ta rovina cíle a on si přeje ať už je blíž.

Za sto let hlasů polibků srdce, zvonění smutku přichází již.

Vedle své ženy ulehá k spánku a věčné zvony nechá si hrát.

Srdce své skrývá ve zlatém zámku, polibek na rty musí jí dát.