Anděl a Vendulka

VENDULKA A ANDĚL

„Sbohem.“ Bylo jeho poslední slovo, když odcházel. Dívala se před sebe s kamenným výrazem ve tváři. Seděla  na trávě, věděla, že zrovna ublížila člověku, který ji miloval, ale protože bránila sebe před city, které cítila, nebolelo ji to tak jako asi jeho.

Začali se jí únavou klížit oči. Najednou ji přímo do nich zasvítilo prudké světlo, až si je musela zakrýt rukou. „Otevři oči Vendulko.“ „Kdo jsi?“ Ptala se a snažila se tedy podívat přímo do světla.

„Jsem anděl, tvůj anděl.“ „Můj anděl?“  „Ano, tvůj anděl.“ Opakoval trpělivě.

„Tak se přece už podívej.“ „Nejde to, moc záříš.“ „Ale kdepak, jen ty se nechceš podívat jako vždy.“ „Jako vždy?“ Zeptala se nechápavě. „Ano, vždy, když jsou věci moc složité nechceš se na ně zpříma podívat.“ „Proč jsi tady?“  Zeptala se trochu podrážděně. „Přišel jsem ti ukázat tvoji minulost.“ „Mou minulost?“ „Ale tu už znám ta je mně k ničemu, raději mi ukaž budoucnost.“ „Minulost je ti k ničemu, a budoucnost chceš vědět?“ Opakoval si anděl. „Ano,“ přitakala mu, „minulost nikoho nezajímá, budoucnost chci vidět.“ „Jak myslíš.“ Zamračil se. „Budoucnost však závisí na tobě, na tom jestli ses poučila z chyb v minulosti.“

Mlčela, tak anděl pokračoval dál. „Pojď, něco ti ukážu.“ Šla k němu, kolem se udělala hustá mlha a před ní bylo jen velké tmavé okno. „Otevři ho.“ Poručil jí. S nejistotou a bázní otevřela okno. Najednou ucítila strašnou bolest v srdci, a začala plakat. „Cítíš úzkost, bolest strach a pláč?“ „Jak to víš?“ Zeptala se. „Vidíš co je za oknem.“  Podívala se před sebe do okna. „Nic tam nevidím, jen tmu.“ „Ty jen nechceš vidět, podívej se pořádně.“ Poručil jí. Pořádně se zahleděla a uviděla všechny lidi, kteří s ní někdy procházeli životem. Někteří kulhali, jiní se plazili, několik ani chodit nemohli, a všichni do jednoho plakali. Poslední byl on, ten kterému před pár minutami tak ublížila. Natahoval k ní ruce po tváři mu stékali slzy a měl v ní bolest. Otočila hlavu jinam, byl to hrozný pohled. „Jen se podívej Vendulko, podívej se na to co jsi udělala.“ Vrátila hlavu jen stěží. I jí samotné teď stékali slzy po tváři. Ne pro tu bolest co cítila ona, ale co asi cítili oni kvůli ní. „Já jsem to, ale takhle nechtěla.“ „Já vím a proto jsem tady.“ Trochu ji uklidnil anděl.  Nechápavě se na něj podívala. „Tohle všechno jsi udělala, i když si nechtěla přece jen si ublížila.“ „Slovo je někdy jako nůž, rána od nože se zacelí a později už nebolí, ale to, že tam byla, si zapamatuje každý i to jak a kdo ji tam udělal.“  Všechno ji pomalu docházelo. V tom okně viděla svou minulost.„Prosím, andílku já nechci být taková, já všechno napravím, opravdu.“ Otočila se na andílka, ale ten tam už dávno nebyl. Mlha kolem ní se začala vytrácet, jen na nebi se udělal obrovský bílý mrak. „Kde jsi?“ Volala. „Neubližuj mi prosím, netrestej mě.“ Vykřikla strachy.

"Andělé netrestají, vy lidé se postaráte o svůj trest sami, já jsem anděl tvého svědomí a chci ti pomoc.“ „Teď už víš co jsi udělala špatně a je jen na tobě co bude dál.“ „Ano andílku, vím a všechno se změní, opravdu.“ Volala odvážně Vendulka. „Uvidíme Vendulko.“ Odpovídal vzdálený hlas z mraků. Vendulka stála na cestě, kde na druhé straně se mrak ztrácel v dálce. „Děkuji ti, andílku.“ Pošeptala do dálky. „Není zač Vendulko, teď je to jen na tobě.“ „A Vendulko.“ „Ano?“ Zeptala se. „Ustup trochu z místa kde stojíš.“ „Proč?“ Podívala se pod nohy, něco se tam zalesklo. „Šlapeš si po štěstí.“ Zazněl zvonivý hlas, teď už opravdu z dálky a mrak se vytratil úplně. Pod levou nohou se jí třpytil prstýnek, který mu kdysi dala.

Najednou Vendulce začala být zima, až sebou trhla. Kolem začalo pršet a tak se stalo, že se probudila. Ale na ten podivný sen nezapomněla. V ruce držela prstýnek celý od bláta, i když udivená, ale přesto si slíbila, že se opravdu polepší.