Dvě cigarety

   Seděli jsme vedle sebe a přitom nekonečně daleko.

   Zapálil jsem si cigaretu a ona se na mě jenom naštvaně podívala, ale nic neřekla. Držela si svůj uražený výraz, ublížený. Já jsem jí ublížil.

   A ona zase ublížila mně.

   Proč jí nechci chápat? A proč ona nechce chápat mě?

   Je to hloupý kruh.

   Řekl jsem jí to.

   „Motáme se v kruhu?“

   „Jako zvířata v kleci.“

   „Já nejsem v kleci.“

   „Uvázaní u boudy.“

   „To jsi ty. Já si můžu jít, kam chcu.“

   „Ale nejdeš.“

   „Půjdu.“

   „Tak běž.“

   „A ty bys mě pustil?“

   „Já tě nedržím.“

   „A ty bys chtěl, aby šla?“

   „Jestli chceš ty?“

   „Chci.“

   Tak odešla. Seděli jsme vedle sebe na posteli, ale ona už byla jinde.

   „Znamená to, že jsme se rozešli?“

   „Ty jsi odešla.“

   „A ty nepůjdeš za mnou?“

   „Já jsem na řetězu.“

   „Proč na něm jsi?“

   „Protože jsi mě na něj přivázala.“

   „Já?“

   „Než jsem tě potkal, tak jsem ho neměl. Nechodil jsem v kruhu.“

   „Takže je to všechno moje vina?“

   „Ne.“

   Proč už si nerozumíme? zeptala se někdy předtím s pohledem naivního děvčátka, které čeká, až mu táta odpoví. Na všechno.

   Proč?

   My si někdy rozuměli?

   Ano. Copak ty si nepamatuješ?

   Ne.

   Jak jsme spolu seděli na lavičce a povídali, dokud nezačalo pršet? Jak jsme spolu byli v zimě sáňkovat na kopci za sídlištěm? Jak jsme se dívali na horory u tvojí babičky? Jak jsme stáli ve dveřích a hodinu se loučili?

   Mluvili jsme, nerozuměli jsme si.

   Co to říkáš?

   Nerozumíš mi?

   „Stejně si myslíš, že je to moje vina.“

   „Že už nemáme o čem mluvit?“

   „Máme o čem mluvit, ale ty nechceš.“

   „Mluvíme.“

   „Ale né normálně.“

   „Jak normálně?“

   „No normálně. O normálních věcech. Ale to ty nechceš, chceš mluvit o kruzích a psích boudách.“

   „A o čem chceš mluvit ty?“

   „Třeba o tom, jestli mě máš ještě rád.“

   „To je ten kruh.“

   „Tak máš?“

   „Mám.“

   A ticho.

   „Já tebe taky.“

   Ticho.

   „Chytneš mě za ruku?“

   „Nemůžu. Jsi moc daleko.“

   „Sedím vedle tebe.“

   „Ne, odešla jsi.“

   „Nikam jsem neodešla.“

   Chytil jsem ji za ledovou ruku. A věděl jsem, že ji stejně nezahřeju. Všechno už bylo dávno pryč.

   „Chceš se se mnou rozejít?“

   „Copak jsme spolu někdy chodili?“

   Mlčela a chtěla plakat. Ale nezačala.

   „V poslední době jsi ke mně zlý.“

   Ticho.

   „Mluvíš o věcech, které nechápu, a vůbec se neusmíváš.“

   Ticho.

   „Br, je tu hrozná zima.“

   Odešla. Teď už opravdu odešla, zmizela v dešti. Díval jsem se za ní z okna, jak si hodila přes hlavu kapuci a rychlým krokem vyšla po chodníku.

   Zapálil jsem si další cigaretu a vnímal ticho.

   Zůstalo tady po ní trochu jejího mlčení.

   Chtěl jsem ho pohladit, ale rozplynulo se.

   Místo něj přišel cigaretový dým a zakryl mi výhled.

   A můj řetěz mě škrtil u krku.

   Utrhnu ho. Ale nepoběžím za ní.

   Nechce se mi do deště…