Padající hvězda

 ,,Podívej!‘‘

 ,,Ano, vidím ji, je krásná..‘‘

 ,,Ne, není krásná,‘‘zakroutila dívka blonďatou hlavou a povzdechla si. ,,Je dokonalá.‘‘

Nebe bylo plné hvězd. Třpytily se a zářily. Byly tak volné a krásné. Rozprostřené po celém nebi.

 ,,Přála by sis být jako ony?‘‘zašeptal jí.

Objal ji zezadu kolem pasu a položil si bradu na její rameno.

 ,,Myslíš, že tam nahoře opravdu někdo je?‘‘

 ,,Jestli tomu věříš, pak ano,‘‘usmál se. ,,Ale dovolil jsem ti jen chvilinku, Mary, víš že máš ležet.‘‘sundal si kabát, zachumlal ji do něj a přitiskl k sobě.

 ,,Ještě chvíli, prosím,‘‘zamumlala se zrakem upřeným ke hvězdám.

Opřel se a přivinul ji k sobě tak, aby ji nebylo chladno. Opřela se mu temenem o prsa a povzdechla si.

 ,,Je ti zima?‘‘

 ,,Ne, jen..to ti tak jde.‘‘

**

 ,,Celá se třeseš, Mary, ten zábal potřebuješ,‘‘

 ,,Nic mi není!‘‘bránila se. ,,Dnes má být jedna z nejjasnějších nocí, prosím, chci se podívat.‘‘snažila se mu vykroutit a vyhlédnout z okna ven.

 ,,Neuteče ti to, musíš si lehnout.‘‘

 ,,Ale já jsem v pořádku.‘‘

 ,,Vždyť se na sebe podívej..‘‘

 ,,Ještě chvíli.‘‘zaprosila.

**

 ,,Mary..Mary? Mary!‘‘

Běhal po celém domě a hledal dívku, kterou jen na pár minut zanechal samotnou. Jen aby skočil pro čaj. Vrátí se a ona je pryč. Srdce mu bušilo v hrudi a strach s ním cloumal.

Pak ji uviděl. Stála bosá, v dlouhé noční košili, která vlála v mrazivém větru a pozorovala zářící noční nebe. Dnes byl úplněk a nebe bylo zářivě jasné.

Stála tam, každou chvíli s ní zacloumala zima, každou chvíli se zatřásla, ale ani trochu ji to nevadilo. Zima ale neměla na její výraz vůbec žádný vliv. Fascinovaně hleděla do kukátka dalekohledu a každou chvíli pootevřela rty v údivu. Přešlapovala bosýma nohama po ledové dlažbě.

Rychle vyrazil k ní. Přehodil přes ní deku a ani trochu si nevšímal jejích protestů.

 ,,Už to bude, budeme doma,‘‘šeptal, zatímco ji odnášel dovnitř.

**

O pár dní později dívka zkolabovala. V nemocnici konstatovali těžký zápal plic a její organismus byl příliš zesláblý na to, aby nemoc zvládl.

Zemřela. Zemřela mu, protože milovala hvězdy. Toužila být jednou z nich. Svobodná. Krásná. Zářící.

**

Klečel na verandě. Obličej měl v dlaních a mezerami mezi prsty protékaly slzy.

 ,,Proč ona?‘‘zašeptal. Nebyl nikdo, kdo by mu odpověděl.

 ,,Proč zrovna ona? Proč jsi to dopustil? Čím jsem se provinil?‘‘

Zvedl hlavu a vzhlédl k nebi. Dnes bylo opět plné hvězd. Nenáviděl ty hvězdy, skoro tak moc jako sebe.

A právě teď. Když žal zachvátil jeho život, když i ten nejjasnější den byl černý, když jeho maják zhasnul, podivil se. Právě padala hvězda. Pozoroval ji, jak letmo přelétla přes nebe a zmizela. Právě tak jako Mary. Ona byla jeho padající hvězdou. Přelétla přes jeho nebe a než se nadál, byla pryč.

Zůstal na nebi viset očima. V údivu na něj hleděl, ani nemrkl. Tolik mu připomínalo jeho Mary.

Čekal na další padající hvězdu.