Paranoia

Už Vám někdo řekl, že jste paranoidní? Teď se chvástáte, že ne. Nejste totiž žádný blázen. Asi Vás svými slovy trochu zklamu – právě ti, kteří nikdy ani trochu paranoidní nebyli, jsou blázni. Vyplývá to z mé dlouholeté studie.

Už třetím rokem studuji ve městě, které pro mě taky někdy bylo „cizí“. Záchytné body se pohybovaly kolem školy a největšího obchoďáku. Dnes, po třech letech, už říkám „Jó, to u nás v Jihlavě“ bez sebemenšího zardění a většinou k tomu přidám nějakou peprnou historku o člověku, kterého vlastně vůbec neznám, ale „jó, u nás v Jihlavě“ má své místo.

Nechci říct, že ty lidi přímo sleduji. Zní to příliš špiónsky. Řekněme, že je prostě nemohu přehlédnout. Tahle skupina čítá několik členů. Přeskočím pouličního zpěváka, jež kolem stánku rychlého občerstvení oblažuje kolemjdoucí chrchlavými tóny svého hlasu a jeho méně výrazného, zato o to víc strašidelného recitátora v MHD, od nějž se dozvídám novinky ze světa nacismu. Tihle lidé totiž oficiálně blázni doopravdy jsou a taky musí počítat s tím, že je lidé sledují. Ostatně, přesně o to jim jde. Je tu ještě jeden objekt mého zvrhlého zájmu, ale u něj si účelem počínání nejsem tak uplně jistá. Je to Rom a obléká se do dámského oblečení. S politováním oznamuji, že to není jednoduchá diagnóza „transvestita“, tento člověk si totiž evidentně myslí, že nosí oblečení pánské. Ze světlých džínů mu děsivě kontrastně vylézají půlky, vepředu se blyští diamantová spona opasku a to vše je završeno žlutým tílkem s UV světélkujícím nápisem tam, kde by měla být ženská ňadra. Nedá se přehlédnout ani když je za Vámi, a to také kvůli výrazné vůni, která vyvolává dojem, že lahvičku s parfémem rozbil a následně se v louži vyválel „aby se to jen tak nevyhodilo“.

Pak jsou ale lidé, kteří zaručeně o zvýšenou pozornost okolí nijak zvlášť nestojí. Pro příklad uveďme mladého chlapce, říkejme mu třeba Pavel. Pavla jsem poprvé potkala asi před půl rokem. Nasedla jsem do autobusu a když jsem se obrátila do uličky, hrozně ve mně hrlo. V první chvíli jsem si myslela, že na mě míří zrcadlo. Pavel měl uplně stejný profil, jaký mám já, když si zrovna dokresluji obočí za asistence svého malého zrcátka. Jeli jsme spolu jednu zastávku. Pak vystoupil. Od té doby to tak bylo každý den. Vždy ráno, když jsem nastoupila, prohlédla jsem si místo, na kterém seděl. Prohlédla jsem si i jeho spolucestujícího, zřejmě kamaráda nebo tak něco. Po dvou minutách hypnotického zírání do Pavlových zad autobus s trhnutím zastavil a on vystoupil. Jen jednou jsem ho potkala mimo autobus a to jsem ho i vyfotila. Jestli tenhle kluk není paranoidní, tak je hloupý.

Poslední dobou mám ale starost. Pavel už dva týdny nejel „naším“ autobusem. Stalo se mu něco? Občas vídám jeho kamaráda, jak jde s jiným klukem po městě. Vím, že mě sleduje. Věděl, že sleduji Pavla a tak začal sledovat mě. No jo! Možná řekl Pavlovi, že ho sleduji a on pro jistotu začal jezdit jiným autobusem. Možná mě teď taky sleduje .. ze zálohy. Ehm, není tohle už paranoia?

Kývu se na vypolstrované židli přikované hřebíky do podlahy. Na sobě mám slušivou, ale trochu opnutou bílou vestu. Nejde se mi hýbat. Lidi, nebuďte blázni. Jestli já zvládnu sledovat tolik lidí.. kolik lidí asi sleduje mě? A kolik Vás? Zamyslete se nad tím. To, že mám diagnózu „paranoia“, přece ještě neznamená, že mě nesledujou!