Tanec

Jak řekl Čapek: Nejkrásnější nejsou věci, ale okamžiky. Zmiňované fotky je možno shlédnout na: http://ohyl.rajce.idnes.cz/Tanec_s_prosteradlem_09/ Za všechny přínosné komenty děkuji.

Její snědý ramena a kolem ty černozelený kopce a nad našima hlavama velký mraky.
Vycházíme, držíme se za ruce, na obzoru bílý slunce a ten druhej a já na něj koukám a myšlenky se mi ztáčej bůh ví kam.
No jasně, pojď s náma.
Co jinýho mám taky říct, a tak poslouchám a koukám na to všecko co nemám, neumim a mít a umět ani nebudu. Nějak se za nima opožďuju, ať se s ním projde, je pěkně, řikám si.
Kouříš? slyšim ho a ta snad ještě moje koketně odpovídá: Cigarety né...
A tak se pomalu zastavuju, nechávám je jít, co jinýho mi taky zbejvá. Koukám střídavě na ty černý mraky, co se těžce valej po nebi a na tu dvojici.
Stojim sám na chodbě, koukám z okna a broukám si: Hmmm, co na to říct a čas je zas najednou nějak moc pomalej a nechce se mu utíkat.
Co ty tu takhle sám, slyšim tu novou, co ji moc neznám, otáčim se a zvu ji k sobě.
Stojíme ve dveřích pokoje, tam hroznej bordel, house music a za oknem tmavý mraky, co vypadaj že brzo vlezou dovnitř.
Ty seš bordelář, to je děs...
Bere do ruky prostěradlo, co leží na koberci, ale já ji už moc nevnímám, zase mě pohlcuje ten tón, co padá někam dolů, kde se mísí s nepříjemnejma a zlejma věcma.
Kácím se na postel, zavírám oči a přímo vidim sýta, ozubený kola a hroty, co se překrývaj a křížej, ale  nezapadaj do sebe .
Ty vole, Drážinka by řekla propady v psýché, napadá mě, uchechtnu se tomu a vidím jak si ta, co ji moc neznám, to prostěradlo omotává okolo sebe jako tógu a za chvíli s ním všelijak a se smíchem mává a do toho ty tóny, co mě svíraj a plněj sílícím neklidem.
Odkudsi z krajin, které neznám a ani nechci, se vynořuje tenká mladičká melodie, která vedle těch starejch a hnusně rezavejch tónů působí neskutečně a já koukám, že ta, co ji moc neznám, s tím prostěradlem tančí po pokoji v tom všem nepořádku. Fascinovaně na ni koukám a současně hledám můj spásnej Nikon.
To pomačkaný prostěradlo, ten krásnej  a v tu chvíli jedinej pravej závoj Májinej se spojuje s hudbou, která už nevyvěrá z mrtvejch těl a šedejch krajin, ale s neuvěřitelnou odvahou, ze který mě celým tělem běží mráz, vykračuje vzhůru a já se pomalu kácím z postele na zem, aby mi z toho zázraku hudby náhodou netekly slzy před tou, co ji moc neznám.
Ale žádný zázraky netrvaj věčně, a tak se do vší té krásy pomalu začíná zapojovat melodie, která  vše navrací zpátky. Něžně, ale nesmlouvavě mě snáší opět mezi milion všednodenních problémů, v jejichž záplavě mi zůstane jen pár fotek prostěradla v rukou té, co ji moc neznám.

---