Dopis

V krbu praská dřevo, ze starého magnetofonu se line pomalá hudba a já sedím ve svém houpacím křesle pod světlem staré lampy, kterou jsem získala od tetičky. V pokoji, jehož stěny jsou obloženy jasanovým dřevem a na nich jsou připevněny zvířecí kožešiny, je již šero. Na okenní parapet vytrvale již celý den ťuká déšť a já jsem si teprve teď našla čas na knihu, kterou mám už tak dlouho rozečtenou.

Oči se mi zvedly od stánky a chvíli upřeně sledovaly komíhající se plamen v krbu, tu pomíjivou krásu, které se člověk nemůže dotknout, a která,aby přežila, musí ničit něco jiného.

A když se usmál – ten se uměl tak krásně smát! Jeho smyslné rty odhalily krásné bílé zuby, ve tvářích se mu objevily dva malé dolíčky a ty jeho studánkové oči se smály taky. Byly plné štěstí, pohody, radosti, lásky… Milovala jsem jeho úsměv.

Poznala jsem ho na střední škole a snad hned, na první pohled, jsem se do něj zamilovala. Někdo by řekl, že je to nesmysl, ta láska na první pohled, že je to jen takové okouzlení, chvilkové pomatení smyslů, jenže ta chvilka trvala celý život. A čím víc jsem ho poznávala, tím víc mi bylo jasné, že právě tohle je ON, že nikoho jiného už nebudu takhle milovat. Prostě jsem to cítila, někde hluboko uvnitř.

Stali se z nás přátelé. Opravdu dobří přátelé, možná taky díky tomu, že jsem svoje city ovládala. Bála jsem se, tak moc jsem se bála, že když mu dám najevo svoji zamilovanost, zničím tím ten krásný vztah, co se mezi námi vytvořil. Věděla jsem, že mě má rád, několikrát mi to i řekl, však já jemu taky, ale měl mě rád jen jako dobrého přítele. Alespoň jsem si to tehdy myslela.

Skončila střední, oba jsme se dostali na vysokou, každý jinam. Naše cesty se trochu rozešly. Ale v kontaktu jsme byli neustále. Psali jsme si, občas se vídali. Začal tam chodit s dívkou, Klárou, podle jeho vyprávění byla hezká a milá, a já si našla Toma.

Velice mu to, jako ženichovi, slušelo a Kláře, bohužel, taky. Byla to opravdu milá a srdečná dívka a já jsem jim oběma upřímně přála spoustu štěstí. A když jsem tak Michala pozorovala, přišlo mi, že se nějak změnil. Snad dospěl, zmužněl, a připadal mi ještě přitažlivější než dřív.

V pokoji, kde jsem seděla, se už úplně setmělo. Odložila jsem knížku, kterou jsem stále svírala v ruce, na poličku a vstala jsem z houpacího křesla. Popošla jsem ke knihovně a za malé krabičky, která je schovaná za řadou knih a která je plná mých pokladů, jsem vytáhla dopis, který jsem dostlala před dvěma měsíci. Vrátila jsem se do křesla, pomalu jsem krásný dopisní papír vytáhla z obálky, rozložila jsem ho a začala číst. Písmo bylo úhledné, ale ruka, která ho psala, se třásla.

Moje milá Áňo (vždycky mi tak říkal),

Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Dopis jsem si položila na srdce a zavřela jsem oči. Na chvíli.