5. Pomsta učitelce němčiny

Křivda je mocný cit. Možná lépe řečeno pocit. Písmácky psáno (po)cit, jakože přichází po citu a přitom se tak trochu týká pocitů, lze vnímat i pomíjivých citů, případně chceme vyjádřit jak cit, tak pocit v jednom mikro-okamžiku.

Obecně vzato se psaní ze silného pocitu - náhlého pnutí - na Písmáku vžil pojem terapie. Termín, kterým chceme říct, že tolerujeme stylem a obsahem nezvládnutý text, který se z důvodu autorovy neschopnosti držet se syžetu, a jeho mozaikovitého myšlení, vyznačuje rysy automatického psaní, což je někde považováno za umění, jinde za metodu psychoanalýzy. Většinou to po sobě autor ani nečte, což pro jistotu zdůrazní v prologu, kdyby si náhodou čtenář myslel, že nízká úroveň textu je způsobena autorovými nízkými schopnostmi, pravděpodobně text odflákl schválně, což je z jeho pohledu, kdo ví proč, známkou vyšší úrovně, než kdyby si dal záležet.

Možná je tak trochu pravda, že umělci jsou šílenci, i když opačně to nemusí platit. Když Jung začal experimentovat s malováním snů a Freud s metodou volných asociací, zdálo se některým pacientům, že omylem vytvořili umělecké dílo. I dnes to vypadá, že u některých jedinců převládá pocit, že umění vzniká omylem, že stačí jenom přijít s dostatečně šíleným nápadem, a že vlastně veškerá snaha je umělá a podobně, jako jiné umělé látky je méně hodnotná, neboť je méně přirozená. Jsme tedy svědky přístupu, který tak hezky popsala Pomerančová: Snahu psát dobré věci a poctivě kritizovat převálcovala horda se společným válečným pokřikem: Je jedno, jestli píšeme správně, důležitá je myšlenka, a je jedno, jestli je to originální a má to myšlenku, důležité je, že to myslíme upřímně, a je jedno cokoliv, důležité je, že to píšeme my, a my jsme vždycky správní a opovažte se být proti.

Ostatně i ono šílenství je zpropadeně nejednoznačný pojem. Mám za to, že existují dva typy lidí, co se týká úrovně sebereflexe. Každý jsme nějaký, ale jen někdo si to umí uvědomit. Uznávám sebešílenější přístup, když vím, že člověk, který to dělá, se na své chování a názory umí podívat s nadhledem. Uznávám člověka, který ačkoliv bude líbajícím se párům na ulici říkat, aby se chovali slušně, o sobě ví, že si prostě nemůže pomoci. Jeho motivem není vypadat jinak, tedy póza, zároveň si však uvědomuje, že to není tak docela normální, což by si opravdový šílenec nepřipustil. Jinými slovy mám rád šílence, kteří to o sobě ví, ale nechovají se tak jenom proto, aby se odlišili.

Druhý typ jsou lidé, kteří něco nějak dělají a domnívají se, že skutečnost, že to tak dělají oni, je dostatečným důkazem toho, že je to normální a tudíž správné. Jsou to lidé, kteří se s vámi budou hádat o tom, jestli je dobré nebo špatné sladit ovocný čaj, budou vás přesvědčovat o tom, že jste na úplně prázdném parkovišti zaparkovali špatně, protože jste buď daleko od vchodu, nebo daleko od košíků, nebo stojíte pod stromem, nebo nestojíte ve stínu, nebo stojíte čelem, zatímco jste měli couvat, případně že couváte, když bohatě stačilo zajet čelem. Stejní lidé vás však budou přesvědčovat o tom, že ačkoliv jsou naprosto normální, mají vytříbenější vkus než druzí, takže umí do koupelny vybrat to správné zrcadlo a hned vám také vysvětlí, proč; vždycky si všimnou něčeho, čeho vy jste si docela určitě nevšimli, například že bude pršet, takže byste si měli vzít bundu, přestože máte v ruce deštník. Jsou to lidé velice vnímaví, avšak vnímají jen běžné věci, takže když se rozhodnou psát, určitě budou psát o tom, že Praha je špinavá, určitě si lépe než někdo jiný všimnou anonymity davu a budou se domnívat, že zrovna je potkalo to největší neštěstí, když jim někdo ublížil. Jejich průměrné příběhy jim budou připadat zvláštní, jejich omezený jazyk jim bude připadat bohatý.

Diskuse s takovými lidmi je marná, protože nejsou schopni sami sebe nahlížet v širších souvislostech. Nejspíš budou totéž tvrdit o vás. Jak ale poznat, že zrovna já jsem ten zdravý? Jak poznám, že já se hádám jen tehdy, když jsem v právu, že nejsem zaslepený a že umím sám sebe nahlížet s trochou objektivity? - Nevím.

Říká se, že lidé následují vzory. Kladné i záporné. Proč mám pocit, že dnes kladný vzor nikdo nepozná a to, co by mohlo být kladné, je zdiskreditováno pohrdlivými poznámkami o upjatosti, strojenosti, nepřirozenosti, omezenosti a nesvobodě? Proč mám pocit, že moudří mlčí? Když si všimnete, chytří lidé se diskusí neúčastní. Neúčastní se toho obvyklého mravenčení. Chytří lidé obyčejně neučí na školách, nestojí o vedoucí pozice v podnicích a nehrnou se do politiky. Jsou schovaní. Mají rádi svůj klid. Jako by neměli důvod cokoliv říkat. Jako by věřili, že se blbci utlučou sami. Bohužel to nakonec dopadá tak, že si pod vlivem vzájemného povrchního porozumění zvyšují sebevědomí ti, kteří v dané oblasti objektivně nevynikají, nicméně jejich sebejistota je tak neochvějná, že nepřipouští vůbec možnost, že by se mohli mýlit. Kdyby takový člověk chtěl postavit dům nebo automobil, brzy by zjistil, že se v sobě zmýlil, protože by nejspíš neuměl ani umíchat beton a nevěděl by, jestli je jeho převodovka kovaná, lisovaná nebo obráběná, avšak kdo na sobě pozná, jestli jeho vlastní text je alespoň minimálně funkční? Natož zda vyniká nad ostatní. Když moudří mlčí?

Panuje zde jakési názorové klima, které tvrdí, že stačí mít talent a srdce a životní zkušenosti. Že spisovatel vlastně ani nemusí být nijak zvlášť vzdělaný. A moudří mlčí.

Jak vůbec můžeme po lidech chtít něco víc, než aby si uměli zavázat tkaničky, když obyčejné vejce považují za symbol svého názoru? A když dokonce takové chování vyvyšují. A moudří mlčí.

Můžeme po někom, kdo druhému smaže nick a zároveň vám bude tvrdit, abyste se nad sebou zamysleli, chtít, aby se choval morálně? Ví vůbec, co to je morálka, když moudří mlčí?

Koho si vezme za vzor sprostý člověk, který káže o slušnosti, když moudří mlčí?

V dnešní době, kdy psát umí prakticky každý a kdy se tvrdí, že náš mozek automaticky produkuje myšlenky, které jsou díky jakési lidskosti považovány za stejně hodnotné jako myšlenky úplně jiných lidí, je ve světě internetu poměrně obtížné poznat jakoukoliv, byť třeba značně relativní hodnotu textu. Ostatně jakousi vědecky zjednodušující očistou prochází většina umění, takže člověk nemusí umět naladit kytaru, aby si mohl říkat písničkář, nemusí vůbec znát slovo kompozice, natož jeho význam, či postup, aby se mohl díky dobrému fotoaparátu považovat za fotografa, nemusí umět řídit, aby mohl jezdit po silnici, nemusí umět programovat, aby mohl mít své stránky, nemusí umět mluvit, aby byl slyšet.

Dostupnost vědomostí je tak bezbariérová, že stačí, když se člověk doslechne nějakou vytrženou informaci, která se mu zalíbí, okamžitě ji asimiluje, i když nerozumí pozadí, - zejména proto, že informace k nám prosakují (my je nehledáme, naopak musíme mnoho informací odmítat, abychom vůbec nějaké udrželi), takže se nedozvídáme nic než útržky a výtahy z kontextů – a za minutu tvrdí, že to je a vždycky byl jeho názor. To má za následek slepou zanícenost, neschopnost jít do šíře, neschopnost porovnávat, neschopnost poznat hodnoty.

Mnohdy se vůbec nezajímáme o věci odlišné, které s tím, co nás zrovna zaměstnává, souvisí jen okrajově. Kdybychom toho byli schopni, nemohli bychom si o sobě myslet, že jsme kdovíjak jedineční, že naše třída, škola, komunita, kroužek, církev, stát a především náš text a naše dílo jsou výjimečnější než texty jiné. Výjimečný je Steve Jobs, Goethe, Proust, ne nějaká Milulinka. Nikdo z nás, kdo tu teď sedíme, nejsme výjimeční, pokud bychom se na sebe byli schopni podívat trochu z výšky. Samozřejmě nemůžeme chtít, aby nějaký patnácti nebo dvacetiletý človíček měl nějaký přehled, avšak ono to nekončí ve dvaceti. Podobně se zde chová takové množství identit, až tato situace budí dojem normálního stavu. Vypadá to, že stačí najít jen dvacet lidí, kteří s vámi souhlasí, a hned se můžete považovat za správného.

A přitom na čem vlastně stavíme svou literární hrdost? Když se podíváte kolem, jsou tu hvězdičky a jsou tu „to se stává“ komentáře. Když čtenář napíše něco delšího, napíše třeba: „Fakt ten medvěd ležel jen tak na silnici?“ Jenom aby člověk nemusel napsat, že to, co četl, je vlastně pitomina. Nevykládejte si má slova mylně tak, že volám po urážkách. Volám po poctivosti. Volám po poctivosti při čtení a při komentování. Protože když umíme být poctiví k textu kolegy, bude pro nás snazší dívat se poctivě i na náš vlastní text.