Ztracená láska

Začneme jak se to u každé té „pohádky“ sluší a patří.

Bylo nebylo, žil jeden chlapec a jedna dívka. Nikdy se navzájem neznali, i když od sebe bydleli jen dva bloky. To jak vyrůstali by bylo nadlouho a vlastně je to jiný příběh. Důležitá věc se stala až v jejich 15 letech. Chlapec už nebyl tak obyčejný chlapec, ale víc se dozvíte později. Začněme jejich příběh.

Bylo 17. května, krásný slunečný den. Catharin (ona dívka), se procházela parkem a přemýšlela, o čem jiném než o svém vysněném klukovi. Samozřejmě nejkrásnější kluk na škole, Josh. Ani si nevšimla jiného kluka, sedícího opodál na lavičce. Proč by taky mělo, byl to takový nevýrazný kluk a navíc si četl, fuj. Cat, tak ji říkají, nesnášela čtení. Samozřejmě pokud nešlo o módní časopisy. Knížky = nuda. A Cat nebyla nudná a ani nechtěla být. Zajímali ji kluci, móda, malování a tanec. Vzhledově je velice pěkná. Má černé dlouhé vlasy a oříškové oči. Postavou by nevyhrála miss, ale je s ní spokojená. Ani hubená ani tlustá. Své kamarádky by za nic na světě nevyměnila. Navíc měla za pár dní narozeniny. Bude ji konečně šestnáct!!

S myšlenkami pořád u Joshe šla pořád blíž a blíž k lavičce, na které seděl Carl (on chlapec). Carl neměl moc rád společnost, velice rád četl a vůbec nejraději tady v parku, jinak také docela rád maloval. Zrovna dočítal jednu ze své sbírky od Stephana Kinga. Nebýt černé, které měl plný šatník a knížku u tváře, byl by velice pěkný. Hnědavě-zlaté vlasy mu spadaly do obličeje a zelené oči měl upřené jen na poslední stránku knihy. Přemýšlel jakou knihu bude chtít k narozeninám, které bude za pár dní mít A tak si ani nevšiml krásky, blížící se k němu.

Osud zakročil a ve stejnou chvíli, když Cat procházela kolem lavičky, dočetl Carl knihu, zaklapl ji a zvedl se k odchodu. A tak se nestalo nic jiného, než že se srazili. Cat upadla a Carlovi vypadli všechny jeho knihy z náruče. Chvíli oba překvapeně koukali a první se vzpamatoval Carl. Podal Cat ruku a pomohl ji vstát. „Promiň, neviděl jsem tě.“

Když se Cat postavila na nohy a zkontrolovala škody na svých nových džínech, chtěla zjistit, kdo ji to vlastně porazil. Kluk v černém, co si sbírá svou kupu knížek. No aspoň mu pomůžu. Dřepla se vedle a pomohla mu posbírat knížky. Když byli všechny posbírané mohla mu Cat konečně pohlédnou do tváře. Byl, byl pěkný. Ale kdo to vlastně je?

„Nic se nestalo. Hele odkud ty jsi, neznám tě.“

Lehce nadhozená otázka uvedla Carla do rozpaků. Nikdy nebyl v takové blízkosti dívky. A navíc tak pěkné. Snad poprvé v životě se začervenal. „Já, já jsem Carl. Bydlím kousek odsud. A ty jsi kdo?“

Pěkný obličej, pěkný hlas a pěkné jméno. Cat začínal ten kluk zajímat čím dál více. Mluvit s klukama jí nikdy nedělalo problém, teď si však připadala tak nějak divně, rozrušeně.

„Já jsem Cat, taky tady bydlím. No a kolik ti je?“

Pěkná holka, pěkný hlas a pěkný jméno. Ale vraťme se do reality, je až moc nafintěná. Carlovi se upřímně spíše líbili normální, v pohodě holky. Ne módní patronky. Bylo by lepší se vypařit a to co nejdřív. Mohlo by to dopadnout špatně, zvlášť v Carlově případě.

„Promiň, už musím jít.“

S těmi slovy se krásný Carl otočil a odklusal pryč. Cat tam zůstala stát jako opařená. Žádný, doslovně žádný kluk od ní ještě nikdy utekl. No co, stejně byl divný. A tak se otočila a odkráčela pryč.

Nastal večer a Cat ležela u sebe v posteli. Nemohla přestat myslet na Carla. Pořád se snažila myslet na něco jiného, ale nešel jí z hlavy. Byl takový jiný, zajímavý. Musí ho ještě někdy vidět. A tak poprvé po měsících neusínala s myšlenkami na Joshe, ale na Carla.

O dva bloky dál ležel ve své posteli Carl. Na srážku v parku už dávno nemyslel. Četl další ze svých knih. Přemýšlel při tom, jak dlouho vydrží bez další dávky. Je těžké žít normální život, když jste upír. Ale zatím to Carl zvládal skvěle. Občas se napil ze svých rodičů a ti samozřejmě o ničem nevěděli. Světlo mu zatím nevadilo, byl upírem teprve půl roku. Chtěl takhle aspoň dostudovat střední a až pak se vydat za svýma druhama. Neměl přátele, kromě svého upířího kamaráda Luka. Ten je však bůh ví kde, a tak je Carl na vše sám. Nevadí mu být bokem od ostatních. Bál se, že by na to někdo přišel. V těchto nepříjemných myšlenkách se Carl uložil ke spánku.

Další dny, kdy se blížili narozeniny jak od Carla, tak od Cat, se už vícekrát nepotkávali. Cat byla v parku každý den, Carl se mu však úmyslně vyhýbal.

V myšlenkách Cat byl Carl pořád, nemohla na něj přestat myslet a tak se vydávala do parku každý den. Toužila ho znovu potkal, pokaždé byla ale zklamána, Carl tam nebyl. Byla jím úplně zaslepena. Zapomínala na nákupy s kamarádkami, na plánování oslavy i na svého pejska Charlieho. Vymlouvala se , že je toho na ni moc a ostatní jí to odpouštěli, jak jinak.

Carl vedle život jako doteď, podvědomě se však vyhýbal svému oblíbenému parku. Ne snad, že by myslel na tu hezkou Cat. Prostě neměl čas. Výborná výmluva. Po včerejší čerstvé dávce krve mu bylo fajn. Snažil se plně věnovat novému dílu své oblíbené knihy, pořád se mu však před očima objevoval obličej Cat. Snažil se na ni nemyslet. Blbá, nafintěná holka, říkal si. Jenže nemohl ji pustit z hlavy. Už ani knihy mu z toho nepomáhaly. A tak se jedno odpoledne vzchopil a šel si sednout, s knihou v ruce, do parku.

A co se stalo, stalo se. Oba se tam takhle znovu potkali. Cat si celá šťastná nenápadně přisedla ke Carlovi a začala znovu konverzovat. Nejprve zjistili, že jsou narozeni ve stejný den. A poté si povídali a všem možném celé hodiny. Hlavní téma byla malba. Oba ji milovali a znali dopodrobna. Když se začínalo stmívat, rozloučili se a řekli si, že se tam sejdou znovu, zítra.

Cat byla blahem bez sebe. Nemohla večer usnout a ve škole byla nepozorná, pořád sledovala hodiny.

Carl si připustil, že Cat není vůbec nějaká nafintěná holka. Přišla mu vlastně docela v pohodě. Až na to, že nečetla byla fantastická. Nemohl se dočkat odpoledne, dalšího dne. A co bude dál? To se uvidí.

Když odbyla třetí hodina už oba seděli znovu v parku. A takhle to šlo celé týdny. Na své narozeniny si dali své nejlepší malby s věnováním a stále se scházeli v parku. Ale když nastaly prázdniny měla přijít změna.

Carlovi bylo s Cat nádherně. Byla úžasná a on do ní byl totálně zamilovaný. Zůstával v tom ale háček. Ještě Cat nepověděl, že je upír a začínal mít pocit, že by to měla vědět. Ostatně už měsíc spolu chodí. Nevěděl však, jak ji to má říct. Bál se jak zareaguje. Co když ho opustí? Ne, jestli ho miluje, neopustí ho.

A tak se další den, při sezení v parku Carl zatvářil vážně a zeptal se Cat jestli ho miluje.

„Samozřejmě, že tě miluji!! Nejvíce na světě.“

Cat z toho byla v rozpacích. Proč se ji na to Carl ptal? Stal se snad něco? Snad se s ní nerozejde, to by nepřežila… Carl se tvářil strašlivě vážně a Cat to nahánělo strach.

„Víš, musím ti něco říct. Něco co bys měla vědět. Ale bojím se, jak zareaguješ. Slib mi, že mě tady nenecháš a pochopíš mou situaci.“

Ano, rozejde se s ní. Cat začaly vlhnout oči. Než se však poddala slzám chtěla slyšet, co ji Carl řekne.

„Ano, to víš že slibuji. Miluji tě.“

Tak a je to tady. Řekne Cat, že je upír. Měl z toho knedlík v krku a cítil, jako by měl v žaludku motýlky. Dlouho také neměl krev. Ale dost výmluv, prostě ji to řekne.

„Já, Cat já jsem upír.“

Zkraťme následující situaci a další léta. Cat byla samozřejmě v šoku, ale vzala to. Milovala Carla natolik, že ji ani nevadilo být s upírem. Po pár letech se vzali a začali spolu bydlet. Carl stále vypadal jako pohledný mladík, na rozdíl od něj však Cat stárla. Upíří krev dělala své a začaly nastávat problémy. Carl musel pracovat v noci a navíc vypadal o deset a víc let mladší, než Cat. Nechtěl si to však připustit. Pořád se na vzájem vroucně milovali a nezajímal je vhled. Po dalších letech měli prvního syna, Breda. Po dalších pěti letech měli dceru, Lizz. Netrvalo dlouho a byli prarodiče.

V den jejich padesátých narozenin, kdy Carl vypadal na 30, měli obvyklou oslavu s celou jejich rodinou. Jelikož měla však Cat problémy se srdcem neužívala si tak, jako zbytek rodiny. Bylo ji zle, hodně zle, jako už několik týdnů v kuse. Vstala a šla do ložnice. Tam se lehla, zavřela oči a usla. Netrvalo ani hodinu a vydechla naposledy. Stáří a nemocné srdce už nezvládalo udržovat ji při životě.

Když Carl vešel do ložnice, nejdřív myslel, že Cat spí. Po chvíli mu ale došlo co se stalo a do očí se mu zahrnuly slzy. Celé hodiny brečel u jejich postele, než zavolal sanitku.

Smrt Cat mu zlomila srdce. Opět se vrátil do svých mladších let, ke knížkám a černému oblečení. Proklínal dne, kdy se s Cat poznal. Chtěl umřít, ale jeho upíří krev to nedovolovala. Byl na to moc mladý, statný a zbabělý.

A tak skončil život upíra s krásnou dívkou. Nikdy si neodpustil, že měl tu výhodu žít déle než ona. Po několika měsících utrpení a pláče si dodal odvahy a vydal se do upířího království. Tam osobně požádal o spuštění do jámy s kůly. Nesnesl déle pomyšlení na ztrátu Cat.

Co všechno jen dokáže láska…