Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVíc než jen slova
03. 06. 2009
5
15
4133
Autor
Elleanor
Věnováno Fioně.
1. ČÁST - Zbloudilá
Vítr si pohrává s vlasy
Do očí navál písek
A smísil se s usychajícími chladnými slzami
Je tu tělo klečící v teplém písku
Duše však tu už není
Kde je?
Je tu kolem nás
Pohybuje se ve vlnách jako mořská pěna
Padá na zem jako mlžný opar
Může být všude, kde se jí zachce
Jen do svého těla se vrátit nesmí
Vlastní tělo ji vyplivlo jako pecku třešně
Brána se zavřela
Závora spadla
Zacvakl zámek i třinácté komnaty
Zůstala napospas věčnému bloudění…
2. ČÁST – Balada o počasí
Přes den polojasno až oblačno, k večeru místy bouřky...
Dnes obloha plakala. Sluneční paprsky se marně snažily prodrat tlustou a hustou clonu šedých mračen. Tvář oblohy, té nádherné, klidné, všemilující a veselé ženy překryl smuteční závoj. Dnes obloha plakala...a já s ní.
Čerpám energii ze slunce, z jeho tepla, světla a jasu. A potom, když jej oblaka zakryjí, stále využívám síly, která se ve mně za těch pár zářivých dní nahromadila. Ale teď už je dlouho tma, nyní už mi z té ničivé tísně nepomůže pár paprsků, jež se občas proderou skrze smuteční clonu, aby nás pošimraly pod nosem.
Najednou je bytí neúnosné. Náhle cítím, že opravdu žiju a jaké je to břímě. Dřív jsem se vznášela, mé tělo bylo jen myšlený obrys ve větru a radost, která mnou ovládala, se nedala uchopit do dlaní, ale cítila jsem její opojení a cítila ho úplně všude, v každičké molekule tady toho světa.
To smutek s bolestí náhle mé tělo zhmotnili a přišpendlili k zemi, po níž jsem se musela plazit pod jejich vahou. To oni zhmotnili mé paže, nohy, trup a hlavu. Hlavu, tu nejvíc. Přála bych si, aby krk nevydržel ten nápor, upustil nafouklou, příšerně těžkou kouli a ona se odkutálela daleko, abych ji už nikdy nemohla najít. Ano, opravdu nikdy, to bych si přála. Neviděla jsem nic, ztratila zrak. Naděje člověka, který oslepne, odchází stejně rychle jako má víra, že zase spatřím ten sluneční jas.
Mé Slunce mě zradilo, má naděje, láska, síla...Nechalo mě napospas té kruté realitě žití, bez pomoci. Nemůžu bez něj být! Odcházím za tebou, mé Slunce...ať jsi kde jsi!
3. ČÁST – Zbloudilá II.
Vítr si pohrává s vlasy
Do očí navál písek
Do očí vyprahlých a prázdných
Nezbyla v nich jediná slza
V hlavě pouze hukot příboje narážejícího na skaliska
Je tu tělo klečící v teplém písku
Duše však tu už není
Kde je?
Vznáší se vysoko nad zemí
Stoupá výš a výš, stále výš
Až splyne s oblaky
Rozpustí se v nich…
4. ČÁST – Svět kouzel
Stála na pláži s myšlenkami plnými obdivu, jež sice ani neměly podobu konkrétních slov, ale cítila se jimi naplněná tak intenzivně, až se jí divoce rozbušilo srdce.
Dívala se na výjev před sebou se zatajeným dechem, jako by se náhle ocitla v pohádkové říši. Temně zbarvené moře vytvořilo pevnou, černou, geometricky přesnou čáru a v místě, kde za touto linií před malou chvílí zmizelo slunce, plála obloha ohnivými barvami. Poslední paprsky, které ještě nechtěly opustit tento kousek země, se rozptýlily po nebesích a postupně přecházely od zbarvení neokysličené krve až k odstínu žluté růže. A tam, kde se jejich konečky vpíjely do potemnělého, však stále ještě modrého nebe, vznikalo harmonické spojení v podobě třpytícího se olivínu a akvamarínu. Tam se také již probouzely první hvězdy, nad nimiž ostražitě, jako pasáček nad stádem ovcí, bděl měsíc, ačkoli jen úzký srpeček, nic neztrácel na své vážnosti a důležitosti. Upoutala ji hvězda, jež až nepřirozeně pronikavě zářila v pásu meruňkově oranžové, přestože by ji právě tyto pozůstatky slunečního svitu měly pohltit a zneviditelnit.
Pomalu posouvala zrak směrem k východu a zvolna přejížděla pohledem fascinující scenérii. Přímo proti ní se rýsoval šedý obrys tajemného pobřeží, které však spíše než kus pevniny připomínalo tmavé, hrozivé bouřkové mraky.
Do zorného pole ji právě připlouval parník – rozzářený jako vánoční stromeček a ona chvíli svoji mysl zatěžovala představami o dění na palubě. Najednou na ní sama stála, na sobě šaty v barvě temně smaragdové, jako mívá hladina na širém moři, nocí se linula překrásná hudba neznámo odkud a všude kolem ní se točilo spoustu lidí ve víru šťastného tance nebo jen postávali a mluvili spolu. Ale ona nezaslechla žádná slova. Slyšela jen smích bezstarostný, plný a opravdový, takový, co prostoupí bytostí až do morku kostí.
Přistoupila k zábradlí a zadívala se na pobřeží. Opsala půlkruh zpátky k západu, kde už tma téměř pohltila všechnu tu oslnivou nádheru a hned si také povšimla, že se snaživá hvězdička, jež před chvílí tak vehementně bojovala se září slunečních paprsků, ze svého místa záhadně ztratila. Zkoumavě prohledávala oblohu, až ji objevila. Vznášela se nad černými kopci protějšího ostrůvku a svítila ještě pronikavěji. Najednou si uvědomila, že je to ve skutečnosti, blížící se letadlo. Bezpochyby se připravovalo k přistání na nedalekém letišti. Nad hlavou jí přeletělo dříve než očekávala. Zaujata světelným divadlem, jež se odehrávalo ve vlnách, jak se od hladiny odráželo světlo z lodi, nejprve ani nezaznamenala pronikavý hvízdající zvuk. Obrátila oči zpět k nebi, akorát, aby ji oslnila záře reflektorů a pak spatřila břicho masivního kolosu, jež klesal k zemi a připomínal dravce, který neomylně míří k polapení své kořisti. Dívala se dál za letícím strojem, než se ztratil za palmovou alejí, jež lemovala pláž, a odpočítávala vteřiny zbývající do přistání. Zavřela víčka a nastražila uši v očekávání dunivého zvuku, ohlašujícího dosednutí na přistávací dráhu, jenže vítr ji natolik ohlušil, že už neslyšela nic dalšího.
Pomalu otevřela oči. Okamžik jí trvalo, než si uvědomila, že je zpátky na pláži. Po zářivé hře barev nebylo na obloze už ani památky, jen úzký ohnivý proužek naznačoval místo, kde se slunce schovalo za obzorem. Měsíc se vyhoupl o něco výše a jeho opatrované stádo se rozrostlo na nespočet lesknoucích se hvězd, jež zdobily sametový plášť noci. Zahalená ve tmě naslouchala tichému příboji, který se rozbíjel o vzdálená skaliska a sem tam zahlédla vlnku s bílou čepičkou, co dorážela na pobřeží a zase se stahovala zpět do lůna své matky.
Ale tma ji dnes poprvé v životě nerozesmutněla, neskličovala ji. Dnes to teprve pochopila.Teď již věděla, že žádná sebekrutější bolest, ač paralyzující celé její tělo i duši a zanechávající hluboké šklebící se rány, ji nedokáže pohltit tak jako krása, pochopila, že tento zázrak nepochází z žádné magické říše, ale že je darem toho našeho skutečného světa. Již měla sílu a věřila, že její rány přestanou krvácet a zacelí se. A i když zůstane jizva, věděla, že naděje ji už nikdy neopustí.
5. ČÁST – Zbloudilá III.: Návrat
Vítr si pohrává s vlasy
Je tu tělo klečící v teplém písku
Duše tu však není
Kde je?
Dívá se z nebes
Když tu jasný sluneční paprsek prostoupí obláčkem, v němž se rozpustila
Kapka se zaleskne
sveze se dolů jako po skluzavce
A spadne do oka…
Je tu bytost klečící v teplém písku
Do očí navál písek
A smísil se s horkými slzami
Slzami plnými života a štěstí
Malý zlatý klíček lehounce žbluňkl ve vodě
Připlula ryba
Polkla svou třpytivou kořist
A zmizela v hlubinách
Duše už navždy splynula se svým tělem
15 názorů
no tohle dílko je takové hodně ehm osobité:))) Moc ti děkuju za milá slovíčka:)
Tohle tady musím veřejně vyzdvihnout: ...aby krk nevydržel ten nápor, upustil nafouklou, příšerně těžkou kouli a ona se odkutálela daleko....
*T/O - jak je možné, že jsem tady ještě nebyl...
Děkuju! Kdykoliv vidím něco neobvyklého a zajímavého nebo třeba i zcela prostého, co mě zaujme, hned myslím na to, jak to popsat slovy a ne že bych to dělala zcela vědomně, prostě se mi to tak nějak samo vhání do hlavy:) Akorát to jen asi hodně málo házím na papír, občas bych si ty chvíle ráda připomněla! Mimochodem, moc díky za tip na stránky, určitě je využiju a nejen na vztažná zájmena:)
Agnesko, děkuji ti, to mě opravdu moc těší, co píšeš! Ačkoli nemyslím, že bych mohla být spisovatelka, nemám ani potřebnou průpravu, zkušenosti a nejspíš ani disciplínu:) Píšu, abych vypustila své emoce nebo potěšila své blízké a je to neodmyslitelnou součástí mého života, ale asi bych nedokázala oslovovat masy lidí, protože za vším se skrývá něco velmi osobního a konkrétního, spíš je to pro ty, kteří se v tom sami najdou a líbí se jim můj styl, který je hodně jednoduchý a srozumitelný...nevím, že by to bylo až takové veleumění:) A mám velkou radost, že se najdou tací, kteřím se má "dílka" líbí, to je pro mě daleko důležitější než hromadné uznání:)