Fontána krve ve tvaru dívky

Není tomu tak vždycky. Dokážu vypadat k světu. Vážně. Někdy až pekelně sexy. Převlékám se za ošklivku, když se nikdo nekouká, když nechci aby se někdo koukal. Jsem totiž chlap. Aspoň v určitých ohledech. Nehodlám vstávat ani o minutu dřív než je nezbytné. A omlouvám se, ale hladké nohy, dokonalá manikura, účes jak od kadeřníka natož nějaký mejkap fakt za nezbytný nepovažuju.

Ploužím se ulicemi a jediný co je na mně ženský, je to prádýlko co si neodpustím ani v časech opičích. Pochopte, že občanku mám u sebe málokdy a je třeba, aby aspoň zdravotník poznal, že jsem slečna z města, až to se mnou někde řízne.

Právě pro tohle bych soudila, že muže spíš ukecávám. Ale omyl. Oni muži si totiž vždycky jen prohlédnou obrázky místo čtení textu. A nutno přiznat, že v mnoha případech to stačí. Že kvokání slepice se občas dá snést pouze s příslibem sexu. A já vlastně nikdy nevím co říkám, mám jen rámcovou představu kam tím směřuji a protože jsem opravdu v ledasčems spíš chlap, přiznávám se, že častokrát taky neposlouchám, jen dedukuju jestli dotyčný směřuje tam, kam já. Mám raději přímé jenání než sáhodlouhé obíhání dvorku. Jsou zkrátka situace, kdy je to ráno úplně jedno. Prostě tam nejste proto, aby jste si něco mysleli. Na druhou stranu... jsem slečna. Je tedy společensky nevhodné abych na větu: „Ahoj, šla by sis zasouložit?“, odpověděla jinak než fackou. I když by člověk kolikrát s radostí přijal.

Tohle nutkání jsem měla poprvé v jednom hotelovém pokoji v Glasgow. Ani nevim proč. Ale stejně jsem se jen zasmála a řekla, že teď ne. A tak jsme oběhli centrum města. Téměř mlčky, protože nerozumím skotsky. Odbyli jsme si obligátní kafe a vrátili se zpět. Zeptal se znova a sundaval si tričko a já zas řekla, že ne. Lehnul si vedle mne a hladil mě po zádech. Nerovná hra. Použil proti mně informace, který jsem mu nevědomky poskytla. A pak jsem měla jeho jazyk v puse. Podíval se na hodinky, na mne a pravil, že má jen šetnáct minut. Křach. Proč ne, ksakru? Jsem svobodná a dospělá. Nejsem tam proto, abych si něco myslela, on taky ne, mám možnost zmizet, on taky. Fair play.

Nechtělo se mi mizet ani v nejmenším. Zato on vypadal že jo. Fajn. Stává se. „Zůstaneme v kontaktu.“, povídá na letišti. Pusa na tvář. Tak jo.

Takhle to mělo pointu. Nechtěla jsem o tom psát a takhle to ani nešlo, protože o nic nešlo. Ale on opravdu v kontaktu pokračoval. Nebo jsem to byla já? Co já vim. Prostě bylo o čem si psát. Kolem Vánoc se začal zpovídat z faktu, že mu chybím a já, že nechápu proč to. Řekl mi, že mě rád pozoruje, že se se mnou cítil šťasný. Okmžitě jsem odpálila otázku, zda si myslí, že mě miluje. Odpověděl, že o něčem takovim je brzo mluvit. „Zajímavý, že na sex není brzo nikdy.“, opáčila jsem sarkasticky a myslela si svoje. Ten ždib ženský ve mně nedokáže pochopit že mě někdo nemiluje. Jako okamžitě.

Zásadní rozdíl mezi muži a ženami je, že muži chtějí být za každou cenu první a ženy osudové. A to bez ohledu na city. Problém je, že on nebyl první a já vím, že nejsem osudová. Proto probouzím chlapa a vsugerovávám si myšlenku, že jsem první. Aspoň první o kterou projevil enormní zájem. Konec konců za mnou jel přes půl Evropy a vyplýtval na to spostu peněz i pracovního volna.

Po cestě na letiště ho zastavili policajti a zaplatil pokutu za rychlou jízdu, po cestě do Prahy byl okraden o bez mála 200 liber v českých korunách, a o pár dní později mu kolega volal, že má vykradený barák.

Opil se. Strašně. Veškeré lidství rozpustil v alkoholu. V tom vegetativním stádiu kdy ležel oblečený na zemi a pospával se mi jal vyznávat lásku. Chtělo se mi ho zabít, nebo mu aspoň zpřerážet pár kostí. A tak jsem jen tiše odpověděla: „Ne, nemiluješ.“.

In vino veritas. A tak mi to chtě nechtě vrtalo hlavou. Mé ego chce aby to tak bylo. Potřebuje aspoň masáž po všech těch fiascích. Mé ego potřebuje abych byla pro někoho neodolatelná. Na druhé straně nejsem čučkař. Znám svou cenu. A tak by mohl být aspoň střízlivý. „Miluješ mě?“, bože! Slyším se kvokat. Neodpověděl. Předstíral zamotání se do přikrývky. To byla ta lepší verze.

Často říkává: „Nech to plynout.“, když se ho ptám co bude. Když si připadám jako idiot, kterej jednou za dva měsíce končívá v posteli se svým virtuálním kamarádem. I když ta konverzace dávno přesáhla hranice přátelství. Nechávám plynout tyhle řádky a netuším co bude na konci, kdy mi vyschne v krku, kdy v srdci, kdy budu unešena zcela jinam, než má momentální rámcová představa, která i přes všechno to absurdno směřuje ke kýčovitému happy endu s dětmi a opečovávaným domem. „Jen chci mít čistý stůl.“ říkám, když se vzpěčuje mým čiře ženským touhám po plánování, po „promluvách“.

Dokážu jednat jako chlap, jen se mě nesmí nechat myslet. A tu chybu už prostě udělal. Člověk si něco musí myslet, když je k němu přistupováno určitým způsobem. Způsobem, který nenaznačuje dočasno. Od toho se náhodnému sexu říká náhodný sex, jenže já, jak se zdá, mám náhodný vztah.