Havárie - kapitola 2 - sci-fi ............Co bude dál?

Co bylo v předešlé kapitole? Mladí manželé jeli spolu do hor. Potkala je ošklivá havárie. Přežili jenom proto, že zasáhli mimozemští vědci, kteří se zrovna nacházeli poblíž. Když pak leží v nemocnici, mimozemšťané jim všemožně pomáhají se uzdravit.

Kapitola 2 - CO BUDE DÁL? _________________________ "Mohu mluvit,Martine?" zašumělo mi v hlavě. "Prosím, máš možnost." "Teď už jsi v pořádku, tak bych mohl začít se zasvěcováním do nového života. Máte vlastně druhou šanci vašeho života po té vaší havárii. Ale s více možnostmi." "Jak to myslíš?" "Víš, jak jsem ti už předtím říkal, jsme odjinud. Naše civilizace je mnohem vyvinutější, než ta vaše. Dostali jsme se na takovou úroveň, že dokážeme přetvářet přírodu jak potřebujeme. Principem je jen použití vesmírné síly. Vše se skládá z atomů a my jsme se naučili je přemísťovat, slučovat nebo rozdělovat je potřeby svou vlastní myslí. Vaši lidé by řekli, že jsme čarodějové. My však jen myšlenkově ovládáme hmotu. Jsme schopni přetvořit jakoukoli hmotu na jinou. Hmotu není možné zničit, takže vždy jde jen o její přeměnu. Můžeme třeba ze vzduchu vytvořit jakékoli jídlo, nábytek nebo stavbu. Jsme také schopni, jak jsi sám na sobě poznal, změnit buňky živé i neživé v nové, životaschopné. Jenom zatím nevíme, do jaké míry budete vy schopni tyto naše znalosti použít. Takhle to alespoň funguje u nás doma. Tady u vás jsme zatím jen jako "pokusní králíci" a vy dva jste v tom nyní s námi. Učit se budeme muset všichni - my i vy. Kdyby se to podařilo, celý lidský rod na této planetě by poskočil daleko dopředu svými možnostmi. Proto jsme využili vaší nešťastné havárie a chceme se pokusit využít naše znalosti tady na Zemi v praxi. A vidím, že zatím se nám to v rámci možností daří. Někteří naši vědci jsou proti tomuto experimentu. Nevěří, že je využijete tak, jak je potřeba. Prý byste se navzájem povraždili. Jiná skupina vědců - mezi ně patříme i my dva: tvrdí, že při telepatickém domlouvání je společnost otevřenější. Nedá se tak lehce podvádět. Zatím jsme se rozhodli to zkusit se dvěma lidmi - s vámi dvěma. Pokusíme se vás naučit co nejvíce znalostí naší civilizace. Vy je můžete postupně předávat vašim lidem. Přitom si vyzkoušíme různé způsoby. Snad zjistíme, který z nich je nejlepší. Zatím budeme spolupracovat při výzkumu lidstva. Jsem si jist, že náš průzkum prospěje i pozemšťanům. Vždy je dobrý pohled zvenčí. Sledujeme vás již několik tisíciletí. Teď naši vědci došli k názoru, že se již nic podstatného nedovíme bez spolupráce s vámi. Už nejde jen o výzkum vývoje lidí, ale i o vaši kulturu a morální zásady. Leccos nechápeme a potom to vidíme zkresleně. K tomu potřebujeme vás. Jeden příklad za všechny: Pamatuješ, jak jsi řekl, že jako partner své ženy můžeš v důležitých věcech rozhodnout za ni, pokud toho není sama schopna? U nás je to jinak. Dost už té dlouhé nezáživné teorie. Teď nastoupí praxe. Uvidíš, jak to bude zábavné!" Uculil se na mne a dokončil svůj proslov: "Nejdříve však musíme vymyslet, jak řekneme Anetě, že v jejím mozku je usídlená moje přítelkyně Rea. Máš nějaký nápad?" "Tedy Alexi, to byla přednáška jak má být! Byla zajímavá, ale také trochu nezáživná. Doufám, že teď už to bude zajímavější. Ale zkusit to můžeme. Já tě však prosím - nemíchejte se mi do toho, až začnu s Anetou mluvit. Přece jenom: Řekni prosím tě Ree, aby byla připravena zasáhnout. Kdyby moje žena byla moc rozčilená, ať ji okamžitě uspí. Nechtěl bych znovu o ni přijít. Slibuješ?" "Slibuju. Chvíli budu zticha. Potřebuju si pokecat s mojí kamarádkou. Počkáš chvíli?" Ležel jsem v klidu a promýšlel, jak tu novinu povím Anetě. "Martine, už je to domluvené," ozvalo se mi po nějaké době v hlavě. "Víš jak na to?" "Abych pravdu řekl, nevím. Ale za pokus to stojí. Jak jsem však řekl, pokud možno se mi do toho nemíchejte. Rea ať je připravená, kdyby se něco podělalo." "Dobře Martine. Dáme pozor. Sám jsem zvědavej, jestli to půjde bez problémů. Přeju ti úspěch." Otočil jsem se na Anetku a usmál se na ni: "Tak co holčičko moje, jak se cítíš?" Uculila se na mne a zamumlala: "Jsem v pořádku, alespoň to tak vypadá. A co ty?" Vzal jsem její ruku do své a nejistě řekl: "Já už jsem v pohodě. Spíš mám strach o tebe. Pamatuješ si něco z toho co se stalo?" "Nic moc. Jenom to, že jsme jeli těmi horskými serpentinami a najednou padali do propasti." "Tak to jsme na tom oba stejně," odpověděl jsem a přiškrceným hlasem pokračoval: "Jááá... Musím ti něco důležitého povědět. Bojím se ale, že dostaneš šok,když ti řeknu pravdu už teď. Říci ti to však musím. Je to životně důležité. Vydržíš to? Jinak bych počkal na pozdější dobu." Zahlédl jsem v očích mé ženy nejasný záblesk obavy. Přesto však statečně pronesla: "Hlavně, že dobře dopadlo a že jsme zase spolu. Teď už vydržím všechno, aspoň si to myslím." Chvíli jsem ji pozoroval a pak jsem se rozhodl "skočit do vody". Vybalil jsem to na ni rovnou: "Nelekej se, ale říci ti to musím. Byla jsi mrtvá!" "To je teda divný! Jak to že teda žiju?" "To je právě ta věc, kterou ti chci vysvětlit. Ale teď trochu jinak: Věříš tomu, že na jiných planetách žijí nějací lidé? Nikdy jsme se o tom nebavili, ale teď bych chtěl vědět, co si o tom myslíš." "Podle počtu hvězd ve vesmíru a planet kolem nich je nesmysl, že bychom byli jediní ve vesmíru. Určitě tam někde daleko existují nějací inteligentní tvorové. Proč se ptáš na takovou věc zrovna teď?" "Protože o tvoje oživení se postarali právě ti mimozemšťané, o kterých jsi mluvila." "To nemyslíš vážně!" "Myslím to úplně vážně! Mě také zachránili. Jinak bychom byli už dávno mrtví. To auto skoro vybouchlo a oni tomu zabránili a nám dvěma pomohli." "Ne, Martine! Tomu nevěřím! To není možné!" Anetin zrudlý obličej nevěstil nic dobrého. Okamžitě jsem zařval na Alexe: "Řekni Ree, ať ji okamžitě uspí! Jinak jí to ublíží!" Rea však mou ženu bedlivě kontrolovala a okamžitě zasáhla, jakmile zjistila, že se jí přitížilo. Hlava jí pomalu poklesla a usnula hlubokým spánkem. "Snažil jsi se," okomentoval tuto událost Alex. A dodal: "Snad to nebude mít následky." "Neboj se. Potřebuje to jen strávit. A musí být chvíli v klidu. Mám ale pocit, že já bych si měl také chvíli odpočinout. Nech mě trochu prospat a pak můžeme pokračovat, ano?" Několik minut mi stačilo na to, abych nevěděl o světě....

---