Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak jsem pochcal mouchu
04. 06. 2009
0
5
1875
Autor
standa.rd
Jedná se o starší povídku a trochu se vymyká mému obvyklému stylu a narozdíl od mých dalších povídek vznikla celá najednou. Ostatní se většinou vyvíjejí déle; většinou leta.
Stanislav Strmiska
Jak jsem pochcal mouchu
Tak jsem dnes pochcal mouchu. Ono mi o to vlastně ani nešlo, ale občas se taková věc stane. Prakticky jsem se o tom vůbec nechtěl ani zmiňovat, ale už se stalo; on to má být příběh totiž o úplně něčem jiném. Tady totiž půjde hlavně o jedno naprosto neschopné individuum, které nemá práci, má problémy s chlastem a občas si zahulí, žije jenom z důchodu jeho nemocné matky a celý den nic nedělá; chrápe a vymýšlí nějaké levoty. Bude to příběh o mně.
Ovšem bylo to skutečně zajímavé, protože já jsem ještě nikdy nic podobného neviděl. Vyšel jsem totiž z hospody, neměl jsem totiž už na další pivo, tak co bych tam tak asi dělal, ne? No a jak jsem vyšel z hospody, někde v hloubi duše, vlastně ono to ani nebylo tak úplně v hloubi duše, jako spíš někde v hloubi břiše, jsem pocítil takové nutkání; přeci to musíte znát, takové, jako mívá každý po šesti pivech; jako, zvládl bych těch piv i víc, ale fakt jsem neměl už ani vindru a tak mi nezbylo nic jiného, než vypadnout sehnat někam nějaké prachy, protože mi nikdo v té pajze nechtěl už půjčit ani floka, prý až jim povracím ty prachy z předešlých vypůjčení, jenže, kde je mám brát? Tady člověk o práci nezavadí, jak je rok dlouhý a o nějaký kšeft už vůbec ne. Jako, né že bych byl nějaký nefachčenko, párkrát jsem i pracoval, ale celkově to stálo za hovno; moc práce a málo peněz. Akorát na pile to celkem šlo, tam byly háky dobré, akorát toho ukazováčku na pravé ruce je škoda. To bylo tak: trochu jsme den předtím oslavovali, protože byla výplata a tak jsme to trošičku protáhli a šli jsme do hokny přímo z lokálu. Kurva, řezal jsem dřevo a najednou vidím krev. To bylo něco na můj žaludek; ty vole, já omdlívám, když mi berou krev stříkačkou, natož tak, když jsem jí viděl tolik pohromadě. Nejhorší na tom bylo to, že jsem si v prvním okamžiku vůbec neuvědomil, že ta krev valí z mojí ruky. Když jsem si to uvědomil, začalo mě to kurevsky bolet a pak jsem asi fakt omdlel a spadl na zem.
Když jsem se probral, ležel jsem na gauči v kanceláři a slyšel jsem sanitku. Myslím, že mě probral právě zvuk sirény, ale nevím to jistě. Sedl jsem si a rozhlédl se kolem, šéf byl úplně zelený a na stole ležel v igelitovém pytlíku můj ukazováček, ještě byl celý od pilin. Hned jak jsem ho uviděl, navalilo se mi, ale jestli jsem se poblil, tak to fakt nevím, protože jsem sebou zase řízl. Probralo mě pak až různé kodrcání, ale to už si to ta sanitka se mnou šupajdila přímo do špitálu. Doktoři sice dělali, co mohli, ale nepovedlo se jim ten můj ukazovák zachránit a tak mám od té doby jenom devět prstů. Kámoši si dělají srandu, že aspoň ušetřím za rukavice. No, a když jsem se pak vrátil do práce, řekli mi, že už tam nedělám, protože mi v tom zasraném špitále naměřili nějaké ampéry v krvi, čemuž jsem se vlastně ani nedivil, když jsem si tak zhruba vzpomněl, kolik jsme toho tehdy prolili krkem. Jo, a asi jsem se poblil, když jsem ten svůj prst uviděl; poznal jsem to podle toho, co jsem měl na svetru. Asi mi nesedli ti utopenci ráno.
Ale to je celkem tak asi všechno, co by stálo za řeč. Ještě jsem dělal v lese, ale brzo mě začalo srát to věčné vstávání brzo ráno a pak celý den jenom píchat stromky do hlíny a trhat kolem nich trávu a tak, prostě totální magořina, tak jsem se jim na to vysral.
Jo a na té pile jim nevadilo jenom to, že jsem přišel o ukazováček v podnapilém stavu, ale taky to, že jsem párkrát měl takovou kocovinu, že jsem nemohl přijít vůbec. Tehdy mi šéf řekl, že jestli ještě jednou nepřijdu, tak mě vyhodí. Takže když nad tím tak teď přemýšlím, může za to ten hňup, protože já bych v takovém stavu nikdy do práce nešel, ale když on říkal, že když nepřijdu, tak mě vyhodí, musel jsem teda přijít. Je to vůl a ještě to hodil na mě!
Ale o tom jsem se vlastně nechtěl ani zmiňovat, jako spíš o tom, jak jsem pochcal tu mouchu. Vlastně to jsem taky nechtěl moc rozebírat, ale co teda? Do prdele.
To se mi stává celkem často, zvlášť v poslední době. Chci o něčem mluvit a uprostřed věty se mi úplně vymatlá mozek a já si ani za zlaté hovno nedokážu uvědomit, o čem jsem to vlastně mluvil. Jako právě onehdá se mi to stalo, když jsem se potkal s Janem, akorát teď už vůbec nevím, o čem jsme se to tehdy bavili a na co já jsem to zapomněl. Je to jedno, s Janem se stejně dá bavit akorát o nějakých absolutních kravinách. On je totiž tak trochu magor, ale to je jeho problém, já mu na to seru. Navíc mi dneska taky nepůjčil na pivo; tuplem na něho seru.
Jo už vím, tak mi ti kreténi nepůjčili na pivo a já jsem jich měl jenom šest, což není ani polovička toho, co bych dokázal zvládnout. Kurňa, ani to není to, co jsem chtěl. Já se z toho poseru, mozek stávkuje.
Prostě jsem vyšel z hospody a chtělo se mi na malou, tak jsem šel ještě kousek, ať to nepouštím přímo před hospodou, protože zrovna kolem jela linka. Myslel jsem, že teď mají nové autobusy, ale prd. Je to jenom taková fligna na lidi. Jsou to totiž pořád ty stejné staré šumky, co jim piští brzdy, jenom je natřeli novýma barvama, ale já jim na to neskočím, to ať si nemyslí!
Do háje, já se tady rozčiluju kvůli starým autobusům a přitom jsem chtěl vyprávět o sobě. Vlastně to ani nestojí za řeč. Narodil jsem se rodičům, jak už to tak bývá, ale otec to s náma dlouho nevydržel a odešel od nás, když mi bylo jeden a půl roku. Máma říká, že byla celkem ráda, protože ji prý mlátil, tak proto byla radši, že odešel a ona měla klid. Bydleli jsme s babičkou. Zajímavé je, že historie se opakuje; to jsem slyšel kdesi v televizi; protože i od naší babičky děda odešel, ještě když matka byla malá. Babička vzala definitivně kramle, když mi bylo tak asi deset. Byl to funus jako každý jiný. Pamatuju si, jak matka brečela a jak jsem hodil lopatkou trochu hlíny na její rakev a jaký to udělalo zvuk, jak to bouchlo a jak mi bylo líto, že mě nechtějí nechat hodit si ještě jednou.
Ve škole jsem nepatřil k těm nejlepším a snad ani k těm průměrným. Stálo to tam totiž pěkně za hovno. Učitelé nás vůbec nedokázali zaujmout a tak jsme několikrát místo vyučování šli hrát s klukama fotbal a taky jsme chodili na stoh, teda jenom do té doby, než jsme ho zapálili. To byste nevěřili, že je to tak těžké, ono to ze začátku vůbec nechtělo hořet, ale když to pak chytlo, kurník to byla liša! Tehdy jsme udělali jednu z prvních chyb v životě; sice jsme zdrhli a nikdo nás tam neviděl, ani hasiči, ani policajti, ale jak jsme utíkali, asi jsme byli tak vyplašení, že jsme u stohu nechali na zemi naše školní aktovky a tak šli na jisto. To bylo tehdy posvícení, já jsem měl prdel červenou jak orangutan, nebo která opice má tu červenou prdel a vůbec jsem si nemohl týden sednout.
Taky jsme všichni dostali trojky z mravů. Takže když jsem se pak hlásil na nějaký lepší učňák, nevzali mě a já jsem skončil jako klasický zámečník, což bylo na hovno, protože to železo se hrozně tupě obrábí. Drbneš trochu do kličky na soustruhu a můžeš to rovnou vyhodit, protože už je to posrané a nejde z toho nic udělat, což si ale já osobně myslím, že je kravina, protože by z toho určitě šlo udělat něco menšího.
Tehdy tam s náma byl nějaký cigán Jožka a ten zapomněl vytáhnout upínací sklíčidlo a pustil soustruh a to sklíčidlo vyletělo oknem a jako naschvál drblo na chodníku do nějaké babky, kterou pak museli s otřesem mozku odvézt do nemocnice a Jožka z toho měl průser ještě větší než já, když jsem zkoušel, co to udělá, když se do šuplíku napustí klíčovou dírkou plyn z takové té náhradní flaštičky, ze které se mají plnit zapalovače a pak se škrtne sirkou. Šuplík vyletěl jak namydlený blesk a proletěl skleněnou výplní ve dveřích až na chodbu, kde se odrazil od futer pokoje, co byl naproti nám a spadl na koberec, kde doutnal a vypálil v něm ještě i díru. Zeď, která v našem pokoji byla do té doby bílá byla pak černá a i já s Karlem, Karel byl můj spolubydlící, jsme byli černí. Karel víc, protože to chtěl vidět zblízka a tak měl ještě i ohořené řasy a obočí, vypadal pak fakt dost jak piča.
Karel to byl taky mantinel. Pil Okenu a Alpu. Kouřil co kdy dostal, nebo ukradl a poprvé mi dal ochutnat marihuanu. Asi na to nemám buňky, ale myslím, že mi to nic nedělá, aspoň jsem z toho měl takový pocit a tak si klidně, kdykoliv mi ji někdo nabídne, dám, protože mi to stejně nic nedělá. Karel je z vedlejší vesnice, ale stejně většinu času tráví v naší hospodě. Na Karla nasraný nejsem, že mi nepůjčil na další pivo, protože vím, že ani on už neměl ani vindru, tak mu to nemůžu mít za zlé. Ale stejně bylo zajímavé, že když jsem vyšel z té hospody a poodešel o kousek, aby mě neočumovali ti čumáci co jeli autobusem, tak se mi fakticky podařilo něco, co se mi ještě v životě nepodařilo. Hergot, já jsem fakt dnes pochcal mouchu. To až zítra budu vyprávět v hospodě, vsadím se, že mi někdo to pivo koupí a dost možná i nějakého frťana. Občas se mi totiž podaří vymyslet nějakou historku, kterou potom těm ptákům v hospodě vyprávím, a když je dobrá, tak mi občas někdo koupí pivo a když je ještě lepší, tak třeba dostanu i frťana, nebo taky dva. Nedávno se u nás v hospodě zastavil turista, což byla věc nevídaná, protože u nás se turista objevil naposledy před padesáti rokama a to byl ještě německý voják, vracející se z fronty.
Ten turista toho moc nevydržel, ale byl fajn, protože nakonec poroučel panáky celé hospodě. Když se ráno probral, říkal, že je to úplně v prdeli, protože prý včera vyrazil na nějaký pěší výlet po okolí a teď prý může jít akorát tak do prdele, tak se mu chlapi, co měli nějaké prachy, složili na autobus a on byl přesto strašně smutný, ale když odjížděl, tak nám i zamával. Možná se ještě někdy objeví, ale asi spíš ne.
Vlastně byl u nás v hospodě ještě jeden takový. Dovedl ho Karel, že prej je to kamarád z vojny. Já jsem na vojně radši nebyl. Jsem nějaký slabý na plíce a mám údajně nějaký šupot na srdci, tak mě tam nevzali, což mi prakticky vůbec nevadilo a pamatuju si, jak jsem se toho večera, když mě teda neodvedli, nekřesťansky ožral.
Kurník, teď tak přemýšlím, jak by člověk asi vypadal, kdyby se ožral křesťansky. To snad ani nejde, nebo jo? Křesťané se podle mě vůbec neopíjejí. Já teda typický křesťan nejsem, do kostela moc nechodím, i když párkrát jsem tam byl, ale na Boha věřím. Když jsem byl menší, tak jsem musel chodit povinně s babičkou každou neděli a tím mi to asi zhnusili, protože, když ostatní kluci šli hrát fotbal, tak já jsem musel s babkou do kostela. Možná, že kdyby mě tehdy tak moc nenutili, tak bych třeba teď chodil, ale když oni mi to už jako malému děcku zhnusili. Je fakt, že jsem od té doby ještě několikrát v kostele byl. Jednou jsme šli na půlnoční mši, a když jsme tam ve vánici přišli, tak ten kostel už byl zavřený, protože bylo čtvrt na tři. Další rok nás nepustili dovnitř, protože jsme měli mírně lišánka a já jsem sebou měl sáně a nechtěl jsem je nechat venku, protože by mi je mohl zatím někdo ukradnout. Tady hned máme ukázku křesťanské solidarity: do kostela mě se sáňkama nepustili a do hospody jsem si je klidně vzít mohl a to přitom náš hospodský zaručeně žádný křesťan není, protože slova jako do prdele, hajzle, kokote, do piče, vy ptáci zasraní a ještě spoustu horších používá naprosto běžně. Navíc na těch sáňkách tehdy spal Karel a já jsem ho nechtěl nechat zmrznout před kostelem, tak jsme se radši vrátili do naší vyhřáté hospůdky. Mimochodem se v ní na nějaké zahřívadlo zastavilo i několik křesťanů, kteří se potom vraceli z půlnoční.
Když jsme jednou v neděli ráno vyšli z hospody a někoho popadl nápad, že bychom se měli jít vyzpovídat a začít okamžitě nový život, byli jsme asi tak na šrot, že jsme souhlasili a vypravili se skupinově do kostela, ale farář se s náma odmítl bavit, že prej až po mši. A tak jsme se sbalili zase zpátky, když neměl zájem o nové ovečky. Myslím, že tehdy to byla určitě jeho chyba, protože, kdyby se s náma dal do řeči, tak neříkám, že všechny, ale aspoň pár z nás by, sice asi jenom dočasně, ale přeci jenom na víru otočil, ale takto, no co jsme měli dělat? A vzpomínám si, že to bylo v ten samý den, kdy jsem se už pomalu zvedal, že půjdu k obědu a v tom do hospody přiběhl Ondra a poručil všem panáka a hulákal, že se mu narodil kluk a další den už jsem byl o jeden prst lehčí.
Karel tvrdí, že je pořád lepší mít o jeden prst míň, než víc. On má totiž prý někde nějakou sestřenici, která má na jedné ruce šest prstů. Když to má člověk na noze, tak to zas tak moc nevadí, toho si nikdo ani nevšimne, ale na ruce je to hned vidět, i když já třeba hned každému prsty nepočítám. Ještě horší je to ale s rukavicema. Já třeba, když si nějaké koupím, teda, když mi je naloží Ježíšek na nich mám o jeden prst víc, ale to nevadí, prostě si je nasadím na ruce a na pravé mi jeden ten prst prostě vlaje, ale té jeho sestřenici na těch rukavicích jeden prst chybí. Vůbec nechápu jak to dělá. Asi si kupuje jenom palčáky. Ale co když má dva palce? Sakra, to jsem se Karla vůbec nikdy nezeptal, budu se ho muset zítra zeptat.
No a tak my si tu žijeme. Je fakt, že s tím budu muset v brzké době něco udělat, protože jediný zdroj peněz je moje máma, která bere invalidní důchod. Není to moc, ale mně to stačí. Člověk nesmí být náročný. Občas se najde nějaký šolich, ale to jenom velice málo. Třeba když starý Hausner chtěl pomoct očesat jabka, tak jsem šel a dostal jsem první den dvě stovky, což byl přímo královský plat, ale druhý den už jsem neměl ani vindru a ani k Hausnerovi už jsem nemohl jít, protože jsem měl takového motáka, že bych určitě z toho stromu sletěl jak červavá hruška.
Nedávno mámě trochu přidali, ale ještě pořád to stojí za hovno. Je fakt, že invalidní důchodci u nás mají problém, aby s tou almužnou vůbec vyžili. Mělo by se s tím něco dělat. Jinak je máma fajn, uvaří, uklidí, jenom mě občas pořádně serou ty její kecy: měl by ses oženit; měl by sis najít nějakou práci; když si vysvlečeš ponožky, tak je obrať, kdo to má po tobě dělat; měl bys natřít rýny; neměl bys tolik chlastat. Já vím, že bych neměl, ale co s tím mám dělat? Já vlastně ani tolik nechlastám, já si třeba dám jenom jedno, nebo třeba dvě piva, ale ono to pak už jde tak nějak samo a hned je jich zase deset, nebo dvanáct, nebo prostě podle peněz.
A tak jsem těch peněz dnes neměl dost a díky tomu jsem vypil jenom šest piv. Je to smutné, ale je to tak. Život je občas krutý. A jak jsem šel z hospody, najednou se mi strašně začalo chtít na záchod, ale protože zrovna jel kolem autobus, tak jsem šel až dál, abych neškrtil ptáka hned u silnice, do křoví. A tam jsem v klidu rozepnul pokopec a vytáhnul… prostě to probíhalo tak, jak předtím už nejmíň tisíckrát. Kolikrát tak člověk jde asi na záchod za třicet sedm let svého života? To bych měl někdy zkusit spočítat za den a pak to nějak vynásobit, i když bych musel něco ubrat, protože když jsem byl ještě kluk a nepil jsem pivo, tak jsem tak často nechodil. Ale to je teď jedno, hlavní je to, že jak jsem tak prostě chcal a ten oblouk chcánek crčel, letěla kolem moucha a nechápu proč, nebo z jakého důvodu, nebo co ji k tomu vedlo, protože si myslím, že to mouchy běžně nedělají, tak tato moucha prostě vletěla přímo do toho proudu a ty chcánky ji srazily k zemi a ona se tam v tom plácala a když jsem přestal, tak se prostě otřepala a uletěla.
V ten okamžik mě asi osvítil nějaký svatý mantinel a já jsem z toho pochopil, stejně tak, jak kdysi z podobných znamení vycházeli ti různí jako: Evangelista Marek, Evagelista Petr, nebo třeba Evangelista Purkyně, že jsem právě viděl něco, co mi dodalo nový smysl a novou sílu do života. Díky tomuto podobenství, nebo jak oni tomu říkají, jsem pochopil že: Můžeš být v totálních sračkách a může Tě to třeba srazit rypákem na zem, musíš se prostě otřepat a rozvalit to znovu naplno.
Měl jsem z toho takovou radost, že jsem na to přišel; zapnul jsem poklopec a vyběhl z křoví, abych to řekl kamarádům v hospodě. Už ve školce, do které jsem chodil jenom velice krátce, nás učili a já jsem si na to v okamžik, kdy jsem zaslechl to zpropadené skřípění brzd a pištění pneumatik, že se máme rozhlédnout, než vběhneme na silnici. Odněkud z nějaké zapomenuté databanky v hlavě se mi vynořila paní učitelka Macáková a se zdviženým prstem mi to právě připomínala, ale to už jsem letěl vzduchem do příkopu. Je fakt, že jsem v něm už několikrát spal, ale tentokrát to bylo jiné. Nevnímal jsem už ani to auto, vlastně jsem se nikdy nedověděl, jaké auto to bylo, jenom jsem tam tak klidně ležel a čekal, co se bude dít.
Chvíli se nedělo nic a já jsem si říkal, že bych se snad měl zvednout a jít, ale bylo mi najednou krásně a leželo se mi nádherně. Pak ale přišel takový starší pán a řekl mi:
„Pojď, už je čas jít.“
Připadal mi nesmírně povědomý, ale vůbec jsem nedokázal určit, odkud já ho vlastně znám. Pomalu jsem se zvedl, šlo to nečekaně lehce, myslel jsem, že mě ten náraz trochu víc pocuchá. A pak mi to došlo.
„Tak pojď, hochu, už musíme,“ řekl.
„Ale já ještě musím jít kamarádům říct, jak jsem pochcal mouchu.“
„Je mi líto, musíme jít jinam. Pojď už.“
5 názorů
Bluedragon
05. 06. 2009
Chápu, že je to trochu těžší čtení (Dr. Holásek se vyjádřil, že to není čtení pro "Nováky" :)). Asi člověk musí mít i čas a náladu... No a kdo dočte až do konce, zjistí, že přestože je to poměrně dlouhé, jedná se o popis jednoho okamžiku. Trochu váhám, jestli uveřejňovat povídky tohoto rozsahu (a zdaleka není nejdelší), protože to důležité je většinou až na konci, nebo vsadit na "jednostánkovky". Nicméně každá kritika je vítána a díky za ni.
Trapný autor
04. 06. 2009
Nepřečet jsem to celý. Takže bych neměl reagovat.
Jaký je můj názor na to, co jsem si přečet? Připomíná mi to Bukowskiho. Taková levnější kopie.
Není to zlý, ale už takových povídek bylo... Není to orginální!
Ale nedočet jsem do konce. Takže možná kecám nesmysly...