Bezbásně

Mýtus je sen kolektivního vědomí. Sen je nástrojem nevědomí. V Mýtu je vepsán osud. Nevědomí nás řídí. Osud nelze ovlivnit - pouze pochopit.


Osud nezměníme. Je nám určen již narozením. Je to velký otisk do duše podle kterého utváříme svůj vlastní život ať chceme nebo ne. I v nejhlubším odmítnutí osudu je uloženo přitákání k němu. Člověk však není tak bezbranný. Může svůj osud pochopit - uchopit jej a smířit se s ním. V tomto činu vidím skutečnost autentického života. Života plného - života jako umělecké dílo.

Básník je umělec a jako takový se snaží o uchopení kolektivních pravd které se snaží předat ostatním. Pravdou je že básníka (je-li skutečným básníkem) jeho dílo přesahuje - proto jej nikdy nemůže sám plně pochopit a docenit. To je již na historii. Sám básník ovšem existuje v kolektivním vnímání jako symbol. Tento symbol je hluboce spjat s jeho osudem jež by se dal charakterizovat jako hluboká existenciální samota. Básník svojí podstatou - svým zaměřením a vnímáním sebe ve světě je spjat se samotou. Samota plodí sebelásku - jež však nerozlišuje. Tato narcistní láska je pak naplněna idejemi a totalitarismem. Samota jako absolutní vyjádření výlučnosti postavení ze společnosti. "Já je někdo jiný" Rimbaudův klasický výrok je vyjádřením téhož. Básník je tak hluboce osamocen že je dokonce odcizen i sám sobě.


Jak již  bylo výše řečeno - básník se snaží o uchopení kolektivní pravdy a jejího estetického ztvárnění. Pravé básnické dílo dotýkající se nehlubších pravd je především zkazka o autentickém životě. Tříštění smyslů, nadčlověk, benzedrinové cesty a sny to vše a ještě mnohé je zpráva o autentickém životě. Je tedy autentický život spojený se samotou? Ve své podstatě ano - jelikož toto uvědomění si samoty - toto uvědomění si bytí je vždy spojeno s jistou výlučnosti kterého mohou dosáhnout pouze ti kteří dokáží plně pochopit sílu strachu ze sebe sama.
Tragédii básníka proto není jeho samota ale samotný nástroj jeho předání. A tím je písmo. Respektive jazyk. Básníkovo prokletí spatřuji v jazyku který je příliš obecný - pracuje na bázi opisů - metafor - symbolů atd. Autentický prožitek který sám o sobě je nesdělitelný tak okrajuje o svojí výlučnost. Proto věčná stížnost básníka že je nepochopen. Ano musí být nepochopen jelikož jazykem olupuje své dílo o prožití tedy o to nejcenější a to jest vzácnost. A tím pádem i sebe sama okrádá o tuto esenci bytí a nutí jej se zničit. Jenom ti největší básníci dokázali podržet alespoň jádro svého prožitku a předat je tak dál leč za cenu obrovského úsilí a nakonec se stejně rozhodli pro svůj život - což je zdá se posledním stupínkem k uchopení podstaty autenticity.

Když se nad tím člověk zamyslí musí mu tedy nutně vyjít že jediné opravdové umělecké dílo je život sám. Tedy život uvědomělý. Život osudový. Rozrušování všech smyslů je k ničemu když se stává formulkou. Proto má sbírka "Bezbásně" by se neměla číst - pouze cítit - vnímat ale ne chápat. Není to návod není to popis je to prožitek. Prožitek ze začátku cesty kam si každý musí dojít sám. A proto sepsal-li jsem tento prožitek je to tak trochu podvod. Podvod na mě i na Vás. Sepsal jsem past a jediné rozumné co Vám mohu zde doporučit je - nečtěte ale prožívejte. Protože toto není umělecké dílo.
A proto někdy příjde doba kdy je lepší nepsat a pouze udělat vše proto aby věci byly takové jaké ve skutečnosti jsou.