Vítejte v Praze

   "Tak jsme konečně tady!"

   "Jo!"

   A byl to fakt. Po dlouhé namáhavé cestě z Bukureště jsme konečně dorazili do Prahy. Byla menší než Bukurešť, což bylo vidět při vjezdu do ní. Ale měla lepší reputaci. Přijeli jsme autobusem na slepo a byli "vyhozeni" Florenci.  Já, Dorin Marian, a bratranec Bogdan Dumitru. Neměli jsme zajištěné ubytovní. Jen peníze od rodičů, což bohatě stačí.

   "Teď najít jen levnější hostel," zavelel Bogdan.

   Zastavili jsme prvního mladšího Čech, o kterém jsme si mysleli, že bude umět anglicky. Uměl. Ale o hostelích či motelech nic nevěděl. Oba současně nás napadlo zajít do internetové kavárny. Fráze Prague Hostels stačila. Podívali jsme se do mapy, kde se nacházíme a vybrali ten nejbližší hostel. Dvoulůžkový pokoj čekal na nás. Nádhera, pomyslel jsem si. Recepční nám řekla, že nebere eura, tak ať si zajdeme rozměnit do směnárny. Hostel byl v centru města a tak jsme zašli do první směnárny. Reklamní tabule nas láka. Jedno euro za 28kč. Ještě v Rumunsku jsme si zjístili, že jedno euro se pohybuje v rozmezí 26 - 28 kč. Hned jsme do té směnárny vešli. Dal jsem jí 100 eur a čekal, že dostanu 2800 kč. Dostal jsem jen 1 900kč.

   "Sorry," řekl jsem jí anglicky, "but I got only 1 900kč."

   "Yeees," odvětila arogantně, "one euro is for 19kč."

   "19kč?" vykřiknul jsem.

   Následně mi vysvětlila, že to, co jsem viděl na reklamní tabuli je prodejní kurz. Ale nakupují jedno euro za 19kč. Ok, odvětil jsem, tak mi moje peníze, prosím, vraťte. Nechtěla. Prý jsem se měl podívat na kurzovní lístek, který mají vevnitř. Věděl jsem, že je rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem. Ale u nás v Rumunsku jen maximálně o dvě koruny.

   "I´ ll go to police station!" zahrozil jsem.

   "Go, if you want," odpověděla posměšně.

   Naštvaně jsem si vzal účtenku a vydal se na hledat policejní stanici. Bogdan byl celou dobu zaražený. Tohle by se v Bukurešti nestalo.

   "Jsou horší než naši Cikáni," řekl Bogdan.

   Nevěděli jsme kam jít. Ale brzy proti nám šel nějaký policista. Oslovili jsme ho anglicky. A vysvětlili jsme mu náš problém. Krčil rameny a lámanou angličtinou nám řekl, že s tím nic nejde dělat. Zdálo se, že je mu to jedno. 

   "Fuckin´ Czech Republic!", řekl jsem jen.

   "No, no, no," ozvalo se z úst policisty.

   Vrátili jsme se do hostelu. Recepční chtěla zaplatit. Spontálně jsem jí řekl, co se nám stalo. Ano, řekla, na to si musíte dát pozor. Hodně turistů s tím má problém, upozornila nás. Ale pokuď půjdete do banky, tak se nemusíte ničeho bát, řekla povíšeně. Naštvaně jsme šli do našeho pokoje. Devěset korun v hajzlu, pomyslel jsem si.

   Následující den jsme se procházeli po Praze. Hezké město, ale ne tak hezké, jaká ho pověst předcházela. Při obědě jsme si pročítali průvodce Prahou. Narazili jsme v ní na petřínskou rozhlednu. Rozhodli jsme se, že následující den tam vyrazíme.

   Byli jsme na dovolený, a tak jsme si řekli, že tam pojedeme taxikem. Vyšli jsme z našeho hostelu a po pár ulicích jsme narazili na taxistanoviště. Když nás taxikár spozoroval, tak se ihned nabídnul. Na jeho dotaz kam, jsem odopvěděl, petřínská rozhledna. Na tachometru něco zmáčknul a číslo jedna se změnilo na číslo dvě.

   Náš hostel se nacházel blízko Václavské náměstí a to taxinástupiště se taky nacházelo kousek od centra Prahy. Na petřínské rozhledně jsme byli za pár minut. Během cesty jsem pozoroval krásou Prahy.  Pak nás taxikář překvapil!

   "Five hundred and sixty Crowns!" řekl klidně. Rychle jsem si to v hlavě zpočítal. Kdyby jedno euro bylo za 30 kč, tak po mě zhruba chce 20 eur. 20 eur za pět minut jizdy!!!

   "Are you kidding?" zeptal jsem se přátelsky. Taxikář ovšem nemluvil anglicky. Ukázal na tachometr a trval na svém. Byl to vysoký chlap. Blonďák, který má výrazné lícní kosti.

   "You are thief!" řekl jsem mu rohodně. A rukama jsem ukazoval, že by zasloužil želíska. Začal něco říkát česky. Měl jsem všeho plné zuby, a tak jsem mu dal peníze.

   Petřínskou rozhlednu jsme neviděli. Vrátili jsme s Bogdanem do Hostelu.  Zbalili si věci, a ráno odjeli nazpět do Rumunska.