Magórium trémensis

Tma, úplná tma. Nikoho nevidím, nikoho neslyším… Procházím alejí vysokých dubů bez listí. Je zima, padá sníh a vločky mě dopadají na mé holé zkřehlé dlaně. Ozývají se kroky mých bot, které se bortí sněhem a křik páru vran prolétávajíc nad mou hlavou. Náhle...lavička. Kde se tu vzala? Ještě teď tu nebyla, zvláštní. Došel jsem k ní, odhrnul vrstvičku sněhu a posadil se. Byla studená a mokrá, ale mé nohy jako by se už nechtěly ani hnout. Co teď? Pomyslel jsem a sáhl do náprsní kapsy u kabátu s velkou fazónou. Nahmatal jsem krabičku cigaret. Vytáhl jsem jednu a vložil do úst. Snažím se jí připálit sirakma, které jsem rovněž našel v kapse. Ale jemný vánek co mě celou tu dobu řeže do tváří, mi sirku pokaždé zhasl. V tom jsem se prudce otočil na levou stranu, odkud jsem přišel. Stál tam muž, střední postavy byl otrhaný a špinaví. S pod kulichu mu byli vidět omrzlé uši a na ramenou měl ten pár vran, které jsem viděl předtím prolétávaje nad mou hlavou. Začalo mě bušit srdce. Co teď udělá? Co se stane, co se stane! Náhle se prudce sehnul. Nevím proč, ale jen jsem zavřel oči. Uslyšel jsem skřiplavý zvuk. Podezřívavě oči otvírám. Před obličejem vidím dvě ruce s rukavicemi bez prstů, které mně připalují navlhlou cigaretu. Muž se narovnal, vrány se rozletěly do korun stromů. Poděkoval jsem, ale muž s tváří říkající: ,,Všici jste mě ublížily a proto jsem bez domova''. Odchází.

Nepochopil jsem, celí smysl této situace, ale byla, zamnou a já si tiše popotáhl s cigarety. I stále mě myšlenka na toto setkání pronásledovala, a tak jsem se otočil směrem kudy dotyčný pokračoval v cestě. Už tam není… Podivné řekl jsem si, ale mám teď svou cigaretu, která je teď jediný můj přítel. Opření o lavičku zvednu hlavu a mé oči se nasměrují do korun posmrtných dubů. Stáli tam jak alej smrti, suché a bez života. S toho ticha a zimy mě vedli mé myšlenky do jistého stavu psychedélnosti. Vstal jsem...oklepal od napadeného sněhu...do potáhl cigaretu...típl o lavičku a mocný výdechem vypustil kouř s úst. Kouř se během několika vteřin rozplynul a já pokračoval dál děs beroucí alejí. Zničeho nic se přede mnou objevili dveře. Byly celé ze dřeva a na nich tak pohasle vypadající zrezlá klika. Když sahám po klice a uslyším: ,,Otoč se''. Zalekl jsem se. Hned se silně nadechnu a otáčím se. V tu chvíli tam nebyla ani alej, ani lavička nebylo tam nic. Mé otisky bot začali mizet. S hrůzou v očích se otáčím zpět, sahám poklice a... A pak jsem se probudil. Řekl jsem si: ,,To bude zas den plný deprese''.