Lovci beze zbraní

„Neska si zašukám,“ prohodí brácha před zrcadlem, jako by to dělal každej den, a snaží se načesat patku. Bohužel mu to nejde. Vlnitý vlasy mu furt padaj do čela a dělaj z jeho hlavy kastrol. Nicméně má alespoň pořádný plísňáče z tuzexu. Ty moje mi rodiče koupili od Poláků na tržnici. Jedna z nohavic je mnohem tmavší než ta druhá, takže to vypadá, jako bych se pochcal. Samozřejmě, že bratr tím velice rád baví ostatní.

„Sbalím nějakou lištičku,“ pokračuje a matlá si na tvář pitralon, „a vylížu jí škebli do sucha.“ Popotáhne. „Už teď tu cejtim rybinu.“

Natahuju vzduch do nosních dírek - jen pitralon a mámin libar, kterým jsem si nasprejoval vlasy. Moje patka zatím drží.

Jako každej měsíc jdeme oslavit bratrův invalidní důchod, kterej už půl roku zdárně pobírá . Má Kronovu nemoc. Nevím, co to přesně je, ale prej mu uřízli dvacet cenťáků tlustýho střeva. Před půl rokem ho znovu operovali. Měsíc byl v nemocnici a pak jel na pět neděl do lázní, kde chlastal jako dobytek. Není divu, že už ho zase začíná bolet břicho. Při každý návštěvě jsem mu musel dovézt nějaký peníze. Slíbil, že až se vrátí, bude mě každej měsíc zvát na tah. „Daj mi invalidní důchod, Šorbe,“ říkal hrdě, když se ploužil po promenádě, jak leklá ryba. Nevím, kde toho Šorbeho vzal, ale furt je to lepší než Pupek. „Vidíš?“ ukázal na hotel Thermal, „včera jsem po tý úzký římse lez za holkama.“
„A zašukal sis?"

„Váháš, vole? To sem jako riskoval pád z devátýho patra bez toho, abych smočil?“

Celou cestu domů jsem přemejšlel nad tím, jestli brácha kecal (o tom smočení myslim, samozřejmě že ten kaskadérskej kousek asi předved), zatímco máma si stěžovala tátovi, že brácha vypadá snad ještě hůř než před operací.

„Ta Pavla je docela slušná lištička, co?“

Začínám rudnout. Pořád mě to nepřešlo a mám takovej dojem, že mi to zůstane do smrti.

Chodící vařenej rak jménem Šorbe.

Krčím ramenama.

„Jestli budeš takhle rudnout, nikdy si nezašukáš. V tom žlutým svetru teď vypadáš jako sluníčko.“

„Drž hubu a hoň si patku.“

„Ty si ho budeš do smrti honit, když se nemáš k činu.“

„A ty si toho voklátil, co?"

„Co se ti na ní nelíbí?"

„Poslouchá českou mjůzik,“ padá ze mě. Mám záda celý orosený. To bílý triko Lacoste má sice hezkej límeček, ale vůbec nesaje pot.

„Poslouchá českou mjůůzik,“ opakuje posměšně, „a to si jako při šukání budete zpívat?"

Musím si sundat svetr. Syntetický vlákna dělaj svý. Patka se mění ve vrabčí hnízdo. Vztekle beru libar.

„Nesmrď tu.“

„Nezáviď, že mi drží.“
„Máš to jak cukrovou vatu.“
Bohužel má pravdu. Z ofiny se mi stal neforemnej chuchvalec. Namáčím si hlavu a zkouším to znovu. Vtom zvonek. Jednou dlouze. Dvakrát krátce.

„To bude Kozel."

„Že je to Pepa?"
„Jo."

Du otevřít. Jakmile bratránek vchází, chytá mi hlavu do svejch medvědích tlap a začíná mě cuchat.

„Smrdíš jak děvka,“ směje se.

Musím čekat, až se vydovádí. Nemá cenu nic podnikat. Je o pět let starší, má skoro dva metry a váží přes metrák. Hází za Spartu diskem a koulí.

„Ha ha ha ha."

Ještě pohlavek za zátylek a můžeme jít. Bráchu čeká to samý. Nevím, proč ho bereme pokaždý s sebou.

„Nekouknem se ještě na nějaký video?“ ptá se bratránek a zvědavě nakukuje do obýváku.
„Ne, naši se budou koukat na televarieté."
„A na Profesionály," dodávám, i když ani jeden z nás nemá páru o tom, co rodiče budou večer dělat. Jedno je ale jasný, pokud bratránka pustíme k videu, je po večeru. Nikdo ho odsud nedostane. Minulej tejden tu byl do dvou do rána. Usnuli jsme s bráchou u televize, a když mámu probudil hluk, bratránek tam furt seděl a čuměl po třetí na Rockyho čtyřku.

„Bodie a Doyl!" chechtá se bratránek, když nám, zpívaje znělku Profesionálů, tlačí hlavy k sobě. Cejtím, jak se moje zesprejovaný vlasy chytaj do bráchovejch loken. Brácha nemá jinou možnost. Dává mi pěstí do žeber, aby si vybil zlost.

„A co asi já, pane pitralon!"

„Kam pudem?" ptá se bratránek a konečně nás pouští.

„Do kulturáku," navrhnu.

„Tam se neprodává chlast," namítne brácha, „a nejsou tam žádný kundy."
„A co bys s nima dělal?“ Bratránek zabořuje dlaň do bráchovýho rozkroku.

Brácha úpí. Bolí to už na pohled. Naštěstí ho spasil zvonek.

„To je Láďa.“
„Von de i Láďa?“ diví se Kozel, stejně jako já se divim, že jde on. Možná se Láďa bude divit, že jdu já, a celej svět se diví, že na světě může existovat takováhle banda idiotů. Alespoň takhle to momentálně vidím. Otvírám okno a říkám, že už jdem.

„Můžeme vzít na cestu fotrův kalvádos," navrhuje brácha.

„No to jo."

„Čeho se bojíš, Šorbe?“

„A to jako rodiče nepoznají?"

„Mně to nechutná.“
„Furt srkáš tu hnusnou griotku jako nějakej teplouš, se nedivim, že sis ještě nezašukal.“

„Ty sis ještě nezašukal?“
„A ty jo?“

Bratránek mi dává koňára. Okamžitě jdu k zemi.

„Já už vošukal víc holek, než kolikrát ty si stačil onanovat.“

Mám sto chutí něco říct, ale pud sebezáchovy je silnější. Mezitím přichází brácha s flaškou domácího kalvádosu.

„Já to chlastat nebudu,“ říká bratránek.

„Proč?“ diví se brácha a dává si loka z láhve, načež se mu obličej křiví jak zapálenej igelit.

„Protože to dělal můj fotr,“ dodává Kozel a s úšklebkem sleduje, jak jde brácha do dřepu a drží se za břicho.

„Sežere ti to zbytek střev.“

„Drž hubu, Šorbe."

„Tak de se, nebo se tu bude umírat?"

Brácha se s bolestným šklebem zvedá a jde do sklepa uklidit láhev. To už jsme s bratránkem v hale. Brácha se vrací s černou pneumatikou.

„Co to máš?“ ptá se bratránek, když se za hlasitýho funění snaží ve stoje zavázat tkaničku.

„Pneumatika.“
„To vidim, ale k čemu ji máš?“

„Budu na ni sedět.“

„Řezali mu prdel,“ připojuju se ochotně.

„Drž hubu, Šorbe.“
„Co ti zase řezali?“ chce vědět bratránek.

„Hned ti to ukážu."

„Nech toho, ty prase!"

Ale brácha už má kalhoty dole a špulí na bratránka prdel, přičemž mu z ní padají dva zakrvácený flastry. Bratránek tohle nemá rád. Bál se podívat i na bráchovu čerstvou jizvu na břiše a brácha to moc dobře ví. Teď přichází čas pomsty za všechny ty šťouchance. Bere do dlaní půlky a co nejvíc je roztahuje.

„Vidíš, řezali mi nějaký píšťaly na každý straně řitní díry.“ Pomalu couvá k bratránkovi, kterýho po pár krocích vzad zastavujou dveře. Šahá za záda, šmátrá po klice a, aniž by si zavázal druhou tkaničku, vybíhá ven. Bratr si za hlasitýho smíchu nandává kalhoty. Směju se taky, ale venku jsme už radši oba zticha. Bratránek vyfukuje páru z nosu a uplácává sněhovou kouli. Vypadá to na pořádnou ledovku. Jdeme radši co nejblíž k němu, abychom snížili riziko úrazu. Je zima jak v psinci. Před plotem poskakuje Láďa.

„Dělejte, je tu kosa jako prase,“ drkotá zubama.

„Kde ste, kreténi, málem sem tu zmrznul!" nepřestává Láďa lamentit, načež mu kolem hlavy prolítává sněhová koule.

„Co děláš, Kozle?“

„Co to máš na hlavě, Ládínku?“

Bratránek se mu snaží šáhnout na obvaz, kterým má obvázaný pravý ucho, ale Láďa úder odvrací. Je to obtížnější cíl než já a brácha a o to víc bratránka láká. Po páru vzájemnejch šťouchanců můžeme konečně vyrazit do víru velkoměsta. Láďa se přes obvaz snaží nasadit zelenou čepici a bratránek krade bráchovi pneumatiku. Sedá si na ni a sjíždí zledovatělej chodník. Vše nasvědčuje tomu, že jsme dokonale připraveni ulovit nějakou lištičku.

***

„Smrdí to tu rybinou,“ říká bratránek a hlasitě natahuje nosem zakouřenej vzduch. Skrz nikotinový oblaky se marně snažej dostat paprsky vycházející z malý diskotékový koule, která visí ze stropu za tlustej zelenej drát. Pod ní tancuje pět lidí. Tři kluci a dvě holky. Dneska to nevypadá moc dobře.

„To bys tu neměl bejt, seš přeci alergickej na ryby, ne?“ vypadne ze mě.

Další rána do zátylku. Bratránek nesnáší poznámky na svou alergii. Prej mu v dětství uvízla v krku rybí kost a od tý doby se začne dusit, kdykoli ucejtí rybu. Nevěřil jsem tomu, dokud jsem mu před několika lety o Vánocích nevyměnil řízek za kapra. Padnul jak podťatej. Naštěstí to chudák babička vzala na sebe. Neměla jinou volbu. Jídlo připravovala ona a já se k tomu nikdy nepřiznal.

„Pálejí mě oči!“ lamentí Láďa. „Blbej kouř.“

„Seš nějakej útlocitnej Bezuchove!“

Bratránek fouká Láďovi kouř do obvázanýho ucha a se smíchem zneškodňuje Láďovo marný dorážení. Mezitím si brácha sedá k prázdnýmu stolu v rohu místnosti. Stůl se ztrácí v kouři a bratrův bledej obličej z něj čouhá jak měsíc. S tou jeho pneumatikou pod zadkem nás všechny o hlavu převyšuje. Bratránkovi se to samozřejmě nelíbí a snaží se pneumatiku propálit cigaretou.

„Nech toho, Kozle! ... jau, ty vole blbej!"

„Čau kluci!“

Jana s Pavlou. Bratránek konečně pouští bratrovu ruku. Ten ohníček musel pálit!

„Přestaňte se škádlit a rači nás pozvěte na drink!“

Dlouhý stuhy černejch prstýnků se přelejvají přes Janiny velký broskve. Má trochu kulatější obličej, ale stejně jí to sekne. Ta její nová trvalá dává. Má krásnej růžovej chlupatej svetr s velkým výstřihem do véčka (určitě z tuzexu) a její plísňáče div neprasknou pod tíhou zadku, kterej se ve víru tance houpe jak basketbalovej míč v rukou driblérskýho virtuóza.

„LIFE IS LIFE NA NÁ NÁNA NA!“ píská a já křepčím jak o život.

„HOLKY BĚŽTE DÁL!“ křičím.

„Fakt je to česky?“ ptá se a musí se ke mně naklonit. Cejtím na uchu její dech a rudnu. Ještě že se parket ztrácí v nikotinovým hávu.

„No jasně,“ nakláním se k jejímu uchu. Do nosu mě šimrají její vlasy. I přes kouř je cítit libar. „Jsou to emigranti. Utekli přes hranice a v Rakousku založili kapelu.“

Někde jsem to slyšel. Znáte to, ne? Porno s Bartošovou. Kaiser s Lábusem jí lížou škebli. Jarmila Kratochvílová je chlap. Kisáci jezděj na podiu s tankem a dupaj po kuřatech a Štrougal chrápe s Vondráčkovou. Jana to baští. Dál kroutí zadkem a já po očku sleduju Pavlu, jak si s bráchou u stolu připíjejí. Bratránek s Láďou tancujou vedle nás. Tedy spíš se vzájemně postrkujou. Bratránek do Ládi každou chvíli strká. Láďa zavrávorá, přičemž pokaždý vrazí do mě nebo do Jany. Pak se šťouchanec marně snaží oplatit.

„Jau!“ Jana si hladí rameno a jde si sednout. Jdu taky. Ti dva pokračují v boji.

„To už vás tanec smrti omrzel?" chechtá se brácha.

„Nemůžeme mít trochu soukromí?“ ptá se Pavla. Znělo to tak dospěle a intimně, že jsem opět rudej jak rak. Pavla je snad bledší než brácha. Má blond vlasy, světle modrý stíny a růžovou rtěnku. Je trochu podobná Bartošový a to se počítá. Rozhodně nad Janou vede, ale já invalidní důchod nepropíjím. Brácha objednává další rundu. Dávám si griotku s kolou. Ve sklenici plave obří kostka ledu, čímž se ze dvou deci stává půl. Griotka je sotva cejtit. Jelikož mi není osmnáct, stěžovat si nemůžu. Brácha chlastá bavoráka. Pavla vodku s džusem. Jana si dává fialovej bols a bratránek vinnej střik. Láďa pije jen kolu. Prej je v tréninku – posiluje – a navíc bere nějaký prášky na to bolavý ucho. Jak se pak může rozjet? pomyslím si a dopíjím drink. Bohužel se žádnej účinek alkoholu nedostavuje. Jenže bavorák mi nechutná a po vodce se mi dělá blbě. Zírám na obří kostku a pak na Pavlu. Je ke mně taky tak chladná! Začínám propadat depresi. Beru si z bratránkovy krabičky cigaretu.

„Posereš se!" varuje mě brácha.

„Ty něco říkej, ani neumíš šlukovat,“ opáčím a zapaluju si.

„Ale umim šukat."

Pavla se směje a já naštvaně vdechuju kouř. Bohužel jsem předtím zapomněl část vyfouknout. Rychle vstávám a jdu se vykašlat na záchod. Vypadám hrozně. V zrcadle na mě civí rajče se skelnýma očima a slepenou patkou. Kvůli tomu zatracenýmu libaru ani nejde rozčesat. Vztekle se cuchám. Nemá to cenu .Tenhle večer nezaskóruju. Možná nikdy. Snažím se dát vlasy alespoň do původního stavu a chvíli čekám, až se mi nahromaděná krev vyplaví z hlavy. Mezitím mi bratránek zasedl místo vedle Jany. Sedám si na kraj a pokládám už vyhaslou cigaretu do popelníku.

„A proč se tady tomu vlastně říká Čína?“

Pavla si už šlape na jazyk. Určitě bude v parku povolná.

„Nevidíš ty čínský lustry?“ říká brácha.

„Myslíš ty dvě umaštěný lampy s drakama?“

„To jsou čínský draci.“
„To je jasný, Bezuchove.“

„Jak pro koho, Kozle.“
Bratránek se přes stůl natahuje po Láďovi, přičemž převrhává svůj střik a hádejte do čího klína? Kdyby tu byla ještě nějaká další diskotéka, zvednul bych kotvy, jenže Dianu zavřeli a v Liďáku jsou jen v sobotu, navíc kulturák dneska není. Dizžokej prej onemocněl. To nemají nikoho, kdo by uměl zapnout kazeťák?

„Jé, von se pochcal!“ směje se bratránek namísto omluvy.
„Haha!"

„Aspoň máš teď ty plísňáče stejně barevný!“ přidává se bratr a vypráví Pavle o mejch polskech kalhotách. „Jednu nohavici má tmavší, takže to vypadá, jako by se pochcal.“
„No vidíš,“ směje se Pavla, „teď je máš aspoň tmavý obě.“

Tady platí zákony džungle. Silnější přežije a pro slabý není místo.

„To abych chodil furt politej, co?“ směju se z posledních sil a jen tak mezi řečí požádám Pavlu o tanec. Hrajou Power of Love od Frankie Goes To Hollywood. Při tom roztaje i ta největší kostka ledu.

„S pochcánkama netancuju."

„Pochcánek!" opakuje.

Vtom se Brácha s Pavlou zvedají. „Na,“ dává mi pneumatiku, „vem mi ji domů.“

„Kam dete?"

„Co je ti do toho... nezapomeň na tu pneumatiku.“

„Čau!“ prohodí Pavla a mává mi na rozloučenou. To chce cigáro. Mezitím se Láďa s bratránkem pouštějí do páky, přičemž letí další sklenice, tentokrát naštěstí do Janina klína... tedy naneštěstí... Jana se zvedá a naštvaně odchází. Stejně už brácha zaplatil a z nás toho moc nekouká. Dáváme dohromady patnáct korun a objednáváme tři malý střiky. Bratránek vypráví, jak na vojně zmlátil generála, a já to musím odkejvat. Další ránu už nesnesu. Po vínu mi není moc dobře, a tak se zvedám. Stejně už tady chcípnul pes.

„Zapomněl sis tu pneumatiku!“ volá na mě bratránek. Vracím se pro ni. Kluci se znovu

pouštějí do páky. Naštěstí už není co rozlejvat. Ani nečekám, kdo z nich vyhraje, a jdu.

Venku je jasná noc. Mrzne o sto šest, ale kulicha se nenandávám. Mohl bych někoho potkat a pěkně se ztrapnit. Kluci s čepicí nemají šanci. Cítím, jak mi rudnou uši a následně i celej obličej. Z větší části je to kvůli tomu, že proti mně jde Pavla. Skoro kluše. Má ruce v kapsách a ramena až k uším. Očividně je jí pěkná kosa. Snažím se přestat rudnout, i když v tom mrazu je to stejně bezpředmětný. Pavla je taky červená.

„Kde je brácha?" ptám se.

„Začalo ho bolet břicho, šel domů.“

„Já du taky.“
„Nedoprovodíš mě?“

„A kde bydlíš?"

„Tak jo."

„A nemusíš domů?“ neodpustí si rejpnout.

„Kch. Proč jako?“

Pavla se do mě zavěšuje a mě zatopí hřejivá vlna štěstí. Nabízím jí šálu.

„A co ty?"

Každej si uvazujeme kolem krku kus šály. Naše hlavy se dotýkají.

„Půjdem Polabím?" navrhuje a já samozřejmě souhlasím. Šel bych s ní až na kraj světa.

Cesta vede přes neosvětlenej park - nikde nikdo - tmu drží na uzdě úplněk. Na začátku aleje je zledovatělej kopec.

„Nezkusíme tu pneumatiku?" ptá se Pavla.

„Proč ne!"

Pavla mi sedí na klíně. Jsme stále spojeni šálou. Musíme se pevně držet, jinak je po nás. Cejtím její kostnatej zadek. Nevnímám ledovej vzduch ani sníh, co mi jízdou přistává na obličeji. Držím Pavlu kolem pasu, a než mě napadne jít trochu výš, jsme dole.

„Nedáme si to ještě jednou?“
„Ne,“ odsekne, a znovu se do mě zavěšuje. „málem jsem se udusila."

„Třeba jsme už mrtvý..."

„Třeba jo,“ její bílej obličej svítí do tmy, „a vracíme se zpátky na hřbitov.“

Sevře mi předloktí. Navzdory mrazu se mi do těla dostává další příval tepla.

„Tak tam jdem," říkám a Pavla je pro.

Hřbitov je na konci aleje. Když přelejzáme hřbitovní zeď, musíme bohužel rozvázat šálu, ale když procházíme mezi hrobama, Pavla se na mě stejně lepí jak suchej zip. Buší mi srdce, až je to skoro slyšet. Měl bych jí dát pusu. Vrhnout se na ni jak hladovej vlk, ale mám strach. Duchové, umrlci ani zombíci mi hrůzu nenahánějí, čeho se děsím, je pomyšlení, že by mě odmítla, a tak radši nic nepodnikám. V duchu si nadávám a ven jdou jen trapný duchařský poznámky.

„Hele, tamhle je umrlec!"

„Neboj se, jsem tu s tebou."
Ale úplně k ničemu.

„Vážně věříš na duchy?“

A tak to pokračuje, dokud neprojdem všechny hroby. Je mi líto, Pavlo, dneska máš smůlu. Přelejzáme zpátky. Už se mě nedrží. Zplihlá šála mi visí z krku. Za chvíli jsme u paneláku, kde bydlí.

„Tak čau,“ říká znuděně a chvíli se na mě dívá. Určitě čeká pusu.

„Čau a pozor na upíry!“

To se mi vážně povedlo. Jako bonus přidávám rádoby strašidelný zavrčení.

„Pučíš mi tu pneumatiku?“ ptá se ještě
„Proč? Pudeš ještě někam sjíždět kopec? Můžu jít s tebou?“
Marná snaha. Prej jen tak. Že ji zejtra vrátí. Asi mě chce vidět, to je jasný. Tak ji jednu vraž, pěkně jazykem, dělej!
„Tak jo. Zejtra tě čekám!“

***

Jo, zejtra je taky den! Zavřem se v pokojíčku a pěkně na to skočíme. Snad nás naši nevyrušej. Snad u toho moc nekřičí. Má celý tělo tak bílý jako obličej? Bradavky má určitě světle růžový a prsa akorát tak do ruky. Je blond i tam dole? Tiše onanuju, aby mě naši náhodou neslyšeli a těším se na zejtřek. Nic mě nezastaví. Pavlo, miluju tě. Utírám se do kapesníku a schovávám ho pod matraci. Ráno ho musím tajně hodit do prádla. Už je tvrdej jak kámen. Jo, jsem pěkně náruživej! Počkej, miláčku, zejtra večer nebudeš moct chodit!

***

„Kde mám pneumatiku?“ ptá se brácha u snídaně.

„Pavla si ji pučila,“ říkám jako by nic.
„Zapíchal sis?“
Rudnu. Snažím se to zajíst vajíčkama, ale zázrak se nekoná.

„Takže zas nic," vzdychá brácha.

„Dneska se u mě staví.“
„Snad u mě, ne? Je to moje pneumatika.“

„Ale vrátí ji mně!“
„Nevim, proč by ti vracela moji pneumatiku?"

Než na to stačím něco říct, ozývá se zvonek.

„To je ona?"

Rudnu ještě víc. Takhle mě Pavla nemůže vidět, jenže když nepůjdu otevřít, udělá to brácha.

„Jdu tam,“ říkám nakonec a rychle běžím do haly.

Je to vážně ona. Snažím se srovnat puls dvěma hlasitými výdechy, ale je to ještě horší. Jsem jako rajče. Beru si na sebe bundu, otvírám dveře a rychle říkám: „Brr, to je ale zima!“ Třeba si bude myslet, že rudnu kvůli mrazu. Vždyť je taky červená. Jen počkej, Pavličko, jak tě rozpálím ve svém útulném pokojíčku!

„Je doma brácha?" ptá se a všechny moje naděje jsou rázem v tahu.

„Proč?“ říkám nechápavě, abych oddálil katastrofu, i když vím, že je to marný. Její odtažitej pohled mluví za všechno.

„Proč asi? Nesu mu tu pneumatiku!"

„Já mu ji předám," nabízím se.

„To jako neni doma, jo?"

„Je, ale snídá... ty vstáváš furt tak brzy?"

„Co je ti do toho?" ohrazuje se.

„Jen se ptám, ne?" zkouším to dál. „Nechceš se jít podívat ke mně na plakáty, mám tam i tvýho

oblíbenýho -- ."

„Co kecáš, že snídá?" skáče mi do řeči Pavla. „Támhle na mě mává z okna!“

Tím je dílo dokonáno. Otvírám branku, v hale Pavle věším bundu (nenápadně k ní čichám a do očí se mi derou slzy) a odvádím ji k bráchovi jako pannu na obětní oltář.

„Díky, pupku, “dokončuje dílo zkázy brácha a já se vracím do svýho pokoje, aniž bych argumentoval, že pupek už dávno nemám.

Sedám si ke stolu, rudý tváře si dávám do dlaní a dívám se z okna. Sníh. Vrány. Holý větve. Nic veselýho. Na diskotéku můžu jen jednou tejdně, takže zase nic. Večer nějakej zábavnej pořad, Dva z jednoho města nebo Šest ran do klobouku, pak Profesionálové nebo Místo činu a spát. Mráček je na horách, takže žádný nový video není k mání. Zejtra neděle, kuře, Dva písaři a možná hokej na sídlišti a pak pondělí a posraná škola.

„Kurva drát!" kleju nahlas.

Uběhla skoro hodina a já furt čumím na zasněžený hřiště. Jako by mě ten sníh a krákorání uhranuly. Zezdola je slyšet Pavlin smích. Brácha perlí jako vždy.

„Tak v pátek!“ slyším ji říkat. Vychází na ulici. Rychle zatahuju záclonu.

***

„Co špicluješ?“ ptá se brácha. Stojí ve dveřích. Složený ruce na hrudi. Pohled vítěze.

„Nešpicluju! Je tady Fetič, ne?“ říkám a s úlevou sleduju svýho spolužáka, jak se blíží k naší brance. Nechávám ho zazvonit, abych bráchu ujistil, že nekecám. Brácha ještě prohazuje pár poznámek o šmírácích a konečně odchází.

„Čau, co je?“ volám z okna na Fetiče.

„Nešel by sis zahrát hokej do Hořína?" ptá se. „Kanál je zamrzlej."

„Nemám brusle!“ říkám.

„Můžeš chytat, je nás jenom pět."
„A nehraje se s pukem?"
„No a?"

„No a?" klepu si na čelo. „Nechci dostat pukem do hlavy, ne?"
„Nesmí se dávat rány!" dušuje se Fetič a tak se jdu oblíknout. Koneckonců, lepší pukem do ksichtu než se doma užírat nudou, anebo – co hůř - přemítáním o Pavle.

„Kdo to byl?" ptá se Fetič, když vyrážíme. Začíná zase sněžit. Vločky jsou velký jak pěst.

„Kdo?"
„Ta holka, co od vás odcházela."
„To je Pavla."
„Ty s ní chodíš?"
V jeho očích rozpoznávám údiv a tak rychle nasedám na koně a pobízím ho k poklusu.

„Jo, občas,“ říkám laxně, „znáš to, ne? Známe se z diskotéky."

„Ale je starší ne?" vyzvídá dál.
„O rok. No a?“
„Nic.“
„Je pěkná, co?“

„Trochu jo," souhlasí Fetič.

Vyprávím mu, jak jsme byli včera na hřbitově. Občas to trochu přibarvím a s uspokojením pozoruju, jak Fetič bedlivě naslouchá. Samou radostí bych ho nejradši objal a řekl, jak jsem rád, že se u mě stavil, jenže nic se nemá přehánět.

„A spali jste spolu už?" ptá se nakonec.
„Ještě ne,“ říkám a stírám si z oka sněhovou pěst, „ale je to na dobrý cestě.“