Děťátkoviště

"Heleď, podívej! Já ji mám delší!"
"No a co, podívej ta moje víc lepí!"
"Heč, heč, já umím udělat bublinu jako balón!"
"Fííí, jste fakt béčka, já s tou mojí můžu skákat jako přes švihadlo."
"Žvýka, neboli žvýkací guma, je cukrovinka z rostlinné šťávy a přísad…" prásk ho.
"To by tak hrálo," opráší si ruce pan hlídač, odloží pálku a upraví si svůj papírový knírek. "Už zase by se sem ta velká bílá potvora snažila vecpat." Vezme Slovník spisovné češtiny za stránku dvacet čtyři a vyhodí ho do povětří. V ten okamžik se knížka rozpadne na stovky papírových vlaštovek a odletí pryč. "Uf, to je dneska zase dřina," povzdychne si.

Vždyť, co by dělaly ty malé děti, které si tak nevině hrály se žvýkačkami, kdyb y je napadl takový terorista? Hrůza pomyslet!

Joo kdepak, Děťátkoviště je jedna z nejkřehčích památek na světě. Přemlouvám UNESCO rok co rok, aby tento skanze n vzali pod své ochranné křídlo, ale větrné mlýny mě pořád plácají svými vrtulemi. Viď, Done Quijote? To mě tak napadá, vzpomínám si, jaké já jsem měl v dětství peripetie se žvýkačkami. Asi jako každé malé dítě jsem si s nimi rád slepoval prsty, nohy, vlasy, oči…Snažil jsem se přilepit na koho se jen dalo. To už hold malé děti dělají. Jednou, když jsem ale vyplivoval již unavenou žvýkačku z okénka od auta, vrátila se mi zpátky jako bumerang. Inu, pozoruhodný počin větru! Já byl ale žvýkačkou profackován nadobro. Od té doby jsem již tuto sladkou gumu mordoval pouze mezi svými zuby. Přišli ale jiné fenomény. Amélie z Montmarteru by mohla povídat.

Kdysi jsem u babičky létal po mírně zešikmené dlouhé ulici jako hotentot. V jedné ruce koště a v druhé stopky. V Roztokách se zrovna pod mým velením konaly závody. Ale ne ledajaké! Byly to závody tenisáků. Každý měl na sobě číslo od jedné do sedmi (stíhat více míčků bylo nad mé prckoidní síl y) a reprezentoval nějakého současného dostihového koně. No jo, co se dalo dělat? Do paneláku koně nenacpete, takže bylo potřeba fantazii poškádlit bičíkem a tenisákům "poladit formu".

Bylo toho nespočetně. Když mi bylo osm let, tak mě zase poprvé kousnul Drákula. Tedy ten muzikálový. Málo kdo ví, že se v době své největší slávy hrál na dvou scénách. Poté co Lucka Bílá odzpívala v Paláci kultury představení, přiběhlo její papírové alter-ego ke mně do pokojíčku, aby potěšilo místní plyšákové publikum. Dokonce jsem pro ni nastříhal podle předlohy i všechny kost ými a pustil jí playback. Takový luxus! Leckdy, když byl doma během představení příliš velký hluk, jsem se dokonce proměnil i v uvaděčku a zprdnul neposlušné rodiče na tři doby. V divadle má být prostě klid, plyšák neplyšák!

Dnes jako uva děč zle zahlížím na Klub mladého diváka ve Švandově divadle. Nutno říct, že jsem si tu moji představu o divadle tak trochu "vyplyšákoval". Naštěstí pořád mám vstupenku na Děťátkoviště. Pan hlídač s papírovým knírkem mě vždy rád pustí dovnitř. Dívám se na všechny ty upatlané žvýkačky, dětské obrázky a nápady. Potkávám zde své staré vzpomínky (děťátkovinky) a seznamuji je s mými novými vylomeninami. Občas vidím, jak okolo Děťátkoviště projde nějaký nažehlený manažer a hodí panu hlídači na hlavu pytel přeplněný k prasknutí. Ten jen zabručí a dá se do třídění. "Kdyby sis to tak nechal ty páprdo, bylo by ti líp. Já tě úplně vidím, jak sem za dvacet let přijdeš a budeš chtít svůj pytel zpátky. Ale, tůdle nůdle!" drmolí jako kolovrátek. Musím se tomu tak trochu smát. Děťátkoviště má svá přísná pravidla, to víte, protože pan hlídač…a do pytle!

Prásk! Šleh! A ještě jednou. Au!

No, to tedy pěkně děkuji. Notebook prý na Děťátkoviště nepatří. Jestli to takhle půjde dál, tak se asi vrátím k uvádění plyšáků a k tenisákovým dostihům. Ten vousáč jeden papírová nemá vůbec smysl pro pokrok! Stává se tady z toho pěkné Dědulátkoviště! Au! No jo, už mlčím…