Běh života... a smrti

Tmavé uličky, podivný pocit, strach... Chodím tudy přece tak často a přitom se nikdy nic nestalo, až na teď... město se probouzí, stajně jako celý svět, příchází sem něco tak nečekaného, něco co lidé zavrhují a popírají, ale přitom to přichází a je jen málo lidí kteří by to vnímali...

Zrychluji krok, vím že jsou za mnou, cítím je... nevím proč mě chtějí, můj dech už není tak hluboký a sdrce není tak klidné... tohle se mi nestává... a nemělo by... zaostřím mysl... všechno dostane podivný nádech, barvy se vytrácí... jsou za mnou, je jich šest, mají kápě, a jeden, jeden z kterého cosi podivného vyzařuje... můj strach se stává neovladatelným... utíkám

do mých nohou jako by vstoupila síla která tam nikdy nebyla... proč já? Hlas v mé hlavě odpoví, protože ty tu máš úkol který změní vše... utíkám dál srdce už nepokrytě bije jako o závod, kdyby nebylo strachu užívám si pocitu svobody který běh nabízí, uličky v šedavém světle tak nádherně zvolna proplouvají okolo mě a já se začínám ponořovat do toho lákavého ruda které se mi nabízí, které otvírá svou náruč a poskytuje obrovské množství energie, pomalu do něho proplouvám a cítím jak ještě zrychluji...

Tep se mi uklidňuje... už běžet dál nebudu... zahnu do první uličky, potom do druhé, oni si toho ani nevšimli, objevil jsem se přímo za nimi... viděl jsem rudě... chtejí překazit to co se má stát.... co se má stát se stane, zní mi hlavou... a s touto myšlenkou se s řevem vrhám do boje...

co má přijít... přijde...