Spravedlnost?

Spravedlnost? Stojí velmi vzpřímeně. Jeho souměrná tvář je naprosto klidná. Z dálky to vypadá, jako by se o ten strom jen opíral a vyhlížel nás za ohbím cesty. V paprscích poledního slunce se čas od času zaleskne zlatý amulet na jeho prsou. To ještě nejsou rozeznatelné hrubé provazy poutající ho ke kmeni za čelo, hruď, boky a lýtka. Ani to, že z jeho zad přitlačených ke svěže mladičké bříze zbyla krvavá kaše. Vyhaslýma očima hledí přímo před sebe a nad hlavou mu zpívají ptáci. Útulná, na první pohled blahobytná vesnička na jihu Ibsenie se změnila v tichý hrob. Nic vás nevaruje předem, neucítíte ve vzduchu kouř ani sebemenší stopu násilí na stezce. Nebýt toho muže u stromu, mysleli bychom, že celá ves jenom spí. Avšak pouze do té doby, než překonáme hradbu jehličnanů a kopyta našich koní zaduní na hlavní a zároveň jediné uličce osady. Nízké dřevěné domky vypadají solidně a ohraničeny malými zahrádkami rámovanými zeleninovými, sem tam květinovými záhony a hranicemi špalků na zimu působí dojmem jakéhosi domáckého tepla. Pole a pastvina se rozléhají kus za nimi do tří stran, jen na té, kterou jsme přijeli byl ponechán les živý, a vyjma staré cesty takřka neporušený. Mrtvoly se do této idylky příliš nehodí. Zhroucené na udusané hlíně nebo sesuté u zdi v nejgrotesknějších pozicích, jako zachycené na plátně nějakého šíleného malíře křičí o smilování vychladlými rty. Pracujeme pomalu a metodicky, každé tělo pečlivě prohlížíme ve snaze najít živé. Neušetřili nikoho. Na náměstíčku s dřevěným kostelíkem a hospodou leží převážně ženy s dětmi, muži byli pozabíjeni při jejich obraně po jeho okrajích. Když nadzvednu tělo dívky ne starší než já, z očí mi konečně vyhrknou slzy a zbaví náhle rozmazaný svět ostrých kontur. Příčina smrti je stejná jako u většiny ostatních. Z jejích prsou trčí krví lesklé ratiště šípu vyvažovaného dvěma modravými pery. Runa znázorňující hvězdu zahalenou lehounkým oparem na sebe rovněž upozorňuje nepřeslechnutelnou řečí. Lahodnou mluvou elfů. Zatraceně! Rozhlédnu se kolem, ve středu návsi, opřený o studnu kruhového půdorysu, v nepřirozeně ztuhlé pozici klečí Lartas. Hlavu má skloněnou a světlé vlasy mu zakrývají obličej. Vstanu a jemně mu položím ruku na rameno. Za nic na světě bych se nechtěla cítit jako teď on. Zvedne ke mně zrak: "Proč to udělali?" Zašeptá zničeně. "Copak nechápou,že tímhle masakrem nic nespraví? Blbci zatracený!" Sesunu se k němu, když zahlédnu, na co se dívá, zvedne se mi žaludek. A pak, že kůň nikdy nešlápne na člověka. "Mstili se?" Kývne: "Nic nezmizelo, šperky, jídlo, dobytek…vše zůstalo na svém místě. I domy jsou neporušené. Ten muž u stromu, to je symbol. Má tam vyhlížet pomoc tak, jako na cestu s nadějí hleděli elfové z Tarendenu. A stejně jako oni se žádné nedočká." Zvyky svého lidu zná Lartas dobře. Spousta lidí vám řekne, že elfa pozná zdaleka na první pohled. Lžou. Je sice pravda, že elfové jsou všichni nápadně hezcí, mají čisté rysy a obklopuje je jakási rozechvělá aura tajemna, říkají tomu romantické kouzlo, jenže takový může být i člověk, závisí to na genetice a síle vaší osobnosti. Podle čeho je identifikujete stoprocentně, jsou oči. Hluboké a bezedné, jako by se v nich zračila tíha celého světa dodávají jejich vzhledu jisté tragičnosti. Lartas je má temně zelené a plné bezmocného vzteku. Zaslechnu hluk a otočím se, blíží se k nám zbývající členové naší družiny. Larstenovi kroky jsou nejisté, svou tápavostí mi připomínají chůzi náměsíčníka, a své okolí přejíždí nepřítomným hluboce otřeseným pohledem. Naproti tomu Ires kráčí rychle a jeho jezdecké boty vyťukávají ostré staccato na kamenné obrubě. Hněv srší z celého jeho postoje i ostře řezané tváře. V ruce se zbělalými klouby svírá několik štíhlých šípů. Dojde k nám a mrští s nimi Lartasovi k nohám. "Udělali to elfové!" Napadený maně pozvedne paži, jako by se chtěl bránit a v obou rozrušených obličejích se na okamžik zračí všechny rozdíly mezi rasami. Odvěké nepřátelství se na pár vteřin zhmotní v podobě neviditelné stěny. Ale najednou, jsem v pokušení napsat jako mávnutím kouzelného proutku, všechno zmizí. Ires zhluboka vydechne a uvolní zatnuté pěsti. "Odpust," řekne prosebně, " Já…nechápu, co to do mě vjelo, ten masakr tady, zachoval jsem se jako idiot, promiň." Elfovi oči jsou strašně staré a na rozdíl od rtů se neusmívají. "Neomlouvej se." Kamarádi se dlouze obejmou, ale každý z nás cítí, že ještě není všemu konec. Dál pokračujeme ve stísněném mlčení a zaobíráme se vlastními myšlenkami. Já vzpomínám na Tarenden. Už jen samotný zvuk toho jména mi vhání slzy do očí. Tarenden- sídlo elfů, největší nejkrásnější a obdivované všemi národy. A nyní? Symbol. Symbol bolesti utrpení a zrady. Právě tam spolu se zmučenými hořícími a na kříže přitloukanými těly elfských mužů, žen a dětí zahynul křehký mír, který se sotva stačil narodit, a s ním i naděje na jeho znovuobnovení. Nelze zapomenout, nedá se odpustit. Tarenden nezemřel, žije dál v duši staršího lidu jako věčný oheň podněcující vše temné v nás a znemožňuje zapomenout na nenávist, na pomstu…Na čí straně je vina? Kam zmizelo právo či bezpráví? Kdo je červený a kdo černý? Zburcuje mne Larstenův výkřik, v zorném úhlu se mihnou dva jezdci zuřivě pobízející zjevně vyčerpané koně do lesa. Stačím si všimnout, že mají zakrvácené oblečení a jeden z nich se sotva drží v sedle. Elfové! Sevřu svého hřebce koleny a přitisknu se k jeho krku. Pružné větvičky stromů bičují mé tváře a ostrý vichr bodá do všech nekrytých částí těla. Před sebou slyším volání svých přátel a dusot pádících kopyt. Ženu se po uzoučké pěšině otloukaná ze všech stran a ve vzduchu cítím strach pronásledovaných. Les náhle končí a ocitáme se na planině vlnící se po lýtka vysokou travou. Náskok elfů se viditelně zmenšil, zoufale se ohlížejí a nutí unavená zvířata do divokého cvalu. Pak se jedno zhroutí. Jezdec vyletí ze sedla, překotí se a s bolestným výkřikem dopadne na zem, kde zůstane bezvládně ležet. Jeho druh nezaváhá. Seskočí a vrhne se ke kamarádovi v předem prohrané snaze odtáhnout ho do bezpečí. Iresův namířený luk ho přiková na místo. Obejme raněného a jemně ho uloží do trávy. Teprve potom se na nás zadívá. Je velmi mladý, takových devatenáct let a má i na elfa vyjímečně něžnou a citlivou tvář. Marně se snaží zachovat výraz důstojného klidu, mládí proráží masku a z každého rysu křičí strach. Neujde mi jeho toužebný pohled k necelé dva kilometry vzdálené hranici pralesa, tam bychom je v životě nenašli a navíc by se dostali pod ochranu tamního národa. Jeho světlovlasý druh nás nevnímá, převaluje se v samovazbě vlastní bolesti a tiše sténá, pod tmavozeleným kabátcem prosakuje krev. Nejsem schopná dívat se na jeho vyzáblý obličej zkroucený utrpením, pokleknu k němu a rozříznu zničené šaty. Ten zdravý nedbá Iresova výhružného postoje a přiskočí ke mně. "Nemučte ho!" Naší řečí mluví celkem dobře, jen se mu rozčilením zadrhává hlas, "se mnou si dělejte co chcete, ale on za nic nemůže, nikoho nezabil!" Užasle na něho vytřeštím oči, Ježíšikriste, co se to z nás stalo? "Neblázni, já jsem lékařka," snažím se vyjadřovat pomalu a zřetelně, aby mi rozuměl. Elfova rána není tak zlá, jak jsem myslela, spíš hodně bolestivá, provizorně ho ošetřím a dám mu vypít utišující prostředek, za chvíli se uvolní a začne pravidelně, zhluboka oddychovat. Ires, stále držící toho druhého na mušce, nerozhodně těká očima po našich tvářích. Svým zákrokem jsem jeho situaci ztížila, ale jsem přece sakra člověk! Pak si všimne poloprázdného toulce upevněného k sedlu lehkonohého vraníka, to mu dodá. Odhodí luk a vrhne se na elfa. "Ty hajzle! Co ti udělali? Jak ti ublížili ti vesničané a jejich děti? Za co oni můžou? No tak mluv!" Všechno se stane příliš rychle, než abychom stačili zasáhnout. Ires popadne chlapce za šat na prsou a uhodí ho do tváře, elf se pokusí škubnutím vymanit, chatrná látka povolí a zůstane Iresovi v rukou. Ten o krok ucouvne se zděšenýma očima upřenýma na mladíkovo tělo. Celou hruď a břicho pokrývají zarudlé jizvy po mučení ohněm a noži. Přesně na místě, kde má srdce, vystupuje vypálená značka Ibsenie. Takhle značkovali krví zpití vojáci elfské děti, které si chtěli ponechat jako otroky pro všechno. Lartasovi se z hrdla vydere tichý vzlyk, Larsten a já bezděky zarýváme nehty do dlaní, cítím něco slaného a odpornou pachuť hnusu nad celým světem na rtech. Ires se pár vteřin, nebo taky minut a hodin ani nepohne, zdá se, že nedokáže odtrhnout zrak od zmrzačeného chlapce, který sklonil hlavu v očekávání smrti. Už nevzdoruje, už nedoufá. Po nekonečně dlouhé době Ires spustí paže k tělu: "Běž. Tak utíkej," řekne tiše, ale zřetelně, "a bůh nám všem odpusť."

---