Zpověď mého srdce III.

Jakoby to bylo včera, co jsi vstoupil do mého života. Jezdila jsem každý rok na prázdniny k babičce. A vždycky se mi tam moc líbilo. Každý každého znal, pozdravil se, promluvil si a jeden druhému vždy ochotně pomohl.  A já byla celé prázdniny babičce k ruce. Co sama nezvládla, udělala jsem já. Chodila jsem na koupaliště, tancovala na hodách, bavila se s lidmi, kteří mě znali a běhěm toho všeho, už ani nevím jak, jsem přišla na Tebe.  Možná proto, že Tvoje máma byla pošťačka a nosila mi dopisy a možná, protože to tak prostě mělo být. Věděla jsem moc dobře , kdo jsi a přitom jsem Tě vlastně neznala. Honzu, který se mi líbil. Tmavovlasého klučinu s tím šibalským pohledem. A roky plynuly. Na prázdniny jsem přestala jezdit. Přišly jiné o moc zajímavější věci, ale na Tebe jsem nikdy nezapomněla i když jsi se stal v podstatě nikým. Už jsem jezdila jen na návštěvy, přát k narozeninám,  na hřbitov pozdravit dědečka.  Ale stále jsem se na Tebe vyptávala. Má už Honzík holku, jak vypadá, co dělá?                          Život šel dál a já se zamilovávala a odmilovávala...asi jako každá náctiletá. Až jsem pak opět jedno léto přijela na hody. Už starší a hlavně bez rodičů. Chodil jsi v kroji a chodíš do teď. A já si Tě konečně mohla pořádně prohlédnout a to hned několikrát. Dospěl jsi. Vyrostl z Tebe pěkný kluk. Sympaťák za kterým se jistě otočila každá holka. A já na Tobě mohla oči nechat. Bylo mi dvacet, Tobě o tři víc, když jsme se seznámili. Šla jsem za Tebou a oslovila Tě. Koukal jsi na mě, nevěděl, kdo jsem a divil ses, že znám Tvé jméno. Řekla jsem si o tanec a Ty jsi šel. Musela jsem Tě něčím okouzlit, protože jsi chtěl abychom se ještě viděli. A nebo jsi byl prostě takový. Víc jsme se líbali než si povídali a už tenkrát se bouřlivě pomilovali. Tři dny po sobě. Měl jsi holku a i já někoho měla. Ale dál jsem na něj myslet nedokázala. Očaroval jsi mě. Propadla jsem Ti. Bláznivě a naplno.                                                  Ten rok jsem u babičky byla, co to šlo. Neskončilo to. Možná jsi měl na začátku jiný úmysl, každopádně ses ho nedržel. Jezdil jsi za mnou a já za Tebou. Už to nebylo jen o sexu a chtíči, aspoň ze začátku ne, bylo v tom něco víc.

Naše setkání byla vždy originální, plná povídání, smíchu a milování. To nám šlo. Vždy nám to klapalo i když si teď už nevybavím, jaký to bylo. Koupali jsme se nazí v rybníku, vzpomínáš? Pak si zabouchnul klíčky v té staré škodovce a my zmrzlý a mokří jsme se museli smát, místo abysme se zlobili. Ten den jsme šli na hotel. A v ten den mi došlo, že jsi ten pravý. Byli jsme na večeři a u ní si povídali o nás, o životě, o tom, co chceme. Umíš, tak krásně povídat. Vše, co jsi říkal...jakoby jsi mi mluvil z duše. To není možné, říkala jsem si. Já, zrovna já, proč já. Sedí tu semnou, vidí věci jako já...zamilovala jsem se. Bezhlavě, naplno. Poslouchals, co jsem říkala já a neprolítalo Ti to jen tak hlavou. Shodli jsme se na rodině, volném čase, životě. Imponoval jsi mi už od začátku. Svým zápalem pro věc, ctižádostivostí, svými cíly, kterých si chtěl dosáhnout a pomalu dosahuješ.

Setkávali jsme se různě. Hlavně nenápadně..to bylo a bohužel je pořád stejný. Náš piknik uprostřed lesa na paloučku...Na to, myslím, vzpomínáme rádi oba. Tousty, které jsem Ti tenkrát připravila, se stali něčím, co mi Tě vždy připomene. Však i Ty je máš od té doby víc rád. Tu atmosféru, ten čas...kdy jsem Tě mohla mít. Vyjížďka na kole, po okolí vaší vesničky, kterou jsi později udělal stezkou. Její zakončení ve slunečnici. Nebo večer, kdy jsi mě pozval k sobě do sklepa i když jsi tam měl lidičky. Na to vzpomínáš. Pamatuješ si, co jsem měla na sobě a jaký to bylo. Je mi z toho smutno. Slyšet z Tvých úst říkat: "To je to, co bych si přál. Sklípek a nás jako manželé, už v letech a s šedivými vlasy, jak vítáme hosty. Ty se usmíváš, bavíš je, hostíš je a já jim povídám o víně a pak jen mlčky koukám a vychutnávám tu idylku." Tenkrát to bylo super. Myslím, že to byli pražáci a nezapomenu, jak se nás ptali, proč nejsme spolu. Byli jsme kamarádi. Já je šla doprovodit a pak se vrátila. Seděl jsi na lavici, nohy nahoře a rukou sis podpíral hlavu. A měl jsi ten odzbrojující úsměv. Byl jsi spokojený a v ten moment snad i šťastný. Já byla.                                                                                                                                                                              Chodil jsi s ní dva roky. A věděl, že to není ta pravá, že s ní necheš mít děti. A já nedokázala pochopit, co je tak těžkého na tom ukončit to. Tenkrát jsem to nevěděla. Tenkrát jsem totiž ani s nikým pořádně nechodila. Byla jsem mladá. Poznávala jsem svět, sebe, sex a vůbec, vůbec nic jsem nevěděla o vztazích, a o lásce po letech. Byla jsem naivní. Hodně naivní. A pak mi to začalo vadit. Měla jsem pocit, že ses semnou jezdil jen vyspat, odreagovat se, zapomenout na jiná trápení. A mě to bolelo, ubíjelo mě to. V té době jsem odjela na víkend na Slovensko a vrátila jsem se jiná.

Poznala jsem tam Tomáše. A opět se bláznivě zamilovala. Vše to umocňovala dálka, jeho řeč, to jak vypadal. Nemohla jsem věřit tomu, že se někomu jako on můžu líbit. Byl milý, měl jasno ve věcech, připadal mi, že ví co od života chce a že mě může mnohému naučit. Hm. Život si umí s člověkem zahrát. Přijela jsem a sešli jsme se. Vzpomínám, že jsme oba měli kokteil, mléčný. Řekla jsem Ti, že je konec. Byla jsem tak plná elánu a rozhodnosti. Už ani nevím, jestli jsi mi to řekl tenkrát nebo až z odstupem času. Že ses s ní rozešel a chceš chodit semnou. Byl konec. Skončilo to. Zůstal jsi v mém deníku. A srdci, jak jsem později zjistila.                       S Tomášem jsem začala chodit. Byl opak Tebe. Modrooký, tmavě blond vlasy, vyšší než ty, hezký tělo (ne, že bys Ty neměl ). A byl přímý. I když se ze začátku nedokázal rozhodnout jestli vztah na dálku chce ještě jednou riskovat. Udělal to. Teda abych byla přesná, přesvědčila jsem ho. Vybrečela jsem si to. Byl první a jediný, kterýho jsem představila doma. Líbil se. Ale postupně začalo přibývat spoustu ale. Mám ho ráda,ale. Je milý,ale. Myslím, že nikdo nemůže být větší padafka než já. Ani ne po roce jsem začala pochybovat, ale stále jsem si říkala, že tak to není, že musím zabojovat. Že jsou horší věci.                                                       Můj deník je svědkem všeho. Mých myšlenek, radostí, obav... hříchů, mých tužeb... Jenže já byla slepá, hluchá a němá.

Pak byl rok pryč a já jela opět k vám na hody. Ani si nevzpomínám, jestli jsme byli v kontaktu od té doby. Zato si moc dobře pamatuju, že jsme si znovu podlehli. Zapomenout nejde. Nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem plakala. Lítostí. Jen si teď nejsem jistá z jakého důvodu to doopravdy bylo. Myslím, že potom jsme se uměli občas sejít. Na oběd, popovídat, ale už jsme spolu nespali. V té době nejspíš vznikla má potřeba Tě obejmout. Tvé objetí mě uklidňuje, cítím porozumnění až souznění. Jenže další rok se to na hody opět zvrtlo a my se zas pomilovali a pro mě to bylo něco víc. To víc, jsi další večer zkazil, zničil. Byl jsi čerstvý inženýr, a vlezlo Ti to do hlavy. Ještě teď vidím výraz ve Tvé tváři a bolí to i teď. Tam někde vznikla má zášť vůči Tobě. Nesnášela jsem Tě. Zprotivil ses mi. Stal ses pro mě děvkařem a egoistou. Nepomohlo ani Tvé, kupodivu celkem veřejné, omlouvání.

Jak dlouho to trvalo rok? Možná i dýl. Na hody už jsem nepřijela.  Pak ses ozval nebo já? Ani nevím. A tak jsme se začali znovu tajně scházet. Na obědy, na procházky. A zase jsme spolu něco prožili. Řekla bych, že na to, že jsme spolu nikdy nechodili je to celkem slušný. Naši o Tobě doma věděli a ví dodnes. Mluvím o Tobě. Patříš do mého života a já chci, aby to věděli. Aspoň oni. Jednou jsem řekla, že mě zavezeš do školy. A místo tam jsme jeli do tanečního klubu a tančili latinu. Pak přespali v kufru Tvého auta. Do školy jsem přijela zničená, ale s příjemným pocitem. Vždy si se pokoušel o něco víc, ale já nechtěla. Teď vím, že i to tak mělo být. V Tvých očích jsem neztratila cenu.  Měla jsem v sobě nějaký blok nebo jsem taky chtěla věřit mé lásce s Tomášem, chtěla jsem být čestná. Nenaléhal jsi, bral jsi to, co bylo. Dokonce jsi za mnou přijel do školy a spal u mě na privátě. Vzpomínám, že jsem si ten večer připadala vyjímečná. Umíš to, víš...