Strachuplné nicnedělání

Pěkný večer, předčítání poezie, podium pod dřevěnými schody do druhého patra stejné místnosti.

--- Hvězdy třpyt se třepí na jeho ostří--- Skrze ústa recitujícího se drolí lesklý mezihvězdný prach, co usedá posluchačům na nos, aniž by se ho mohli pro teď zbavit.

Víno stoupá do hlavy a tam je palivem pro rozběhnutou obrazivost, s veršem ---Jazyk přimrzlý k čepeli zmrazku--- se jazyk recitátora přilepil k zledovatělému mikrofonu.

drobné dítě ... holátko život... stoupá po dřevěných schodech zasypaných obyčeježerným prachem

v každém mezischodu je prostor dostatečný k tomu, aby propadlo tím zejícím chřtánem smrti a tak vypadlo z času---

---Lysyčansk – sypký čas --- Tak hustě sněží čas---. A dým protažený plícemi sraziv se u vysokého stropu padá ve vločkách a ---taje na rozpálených lafetách kavárenských stolků.

Vtom dáma zasypaná vločkami dýmu spatří dítě, co se škrábe po schodech nad recitujícím jako neposedná svatozář pro kterou není vidět toho, nad kým září

Strach posedne její gesta a ústa křičí ticho hrůzy

všechny oči strnou a setřásají ze sebe svatozářnou šalbu

Každá zem-vločka, co se řítí od stropu je zničehonic okutá strašlivým mrazem smrti

jedna za druhou se kupí v klíně pod očima, které je nevidí, protože jsou děsem přiletované k dítěti, ale stehna mrazem praští

dítě nevědomky odfouknulo obyčeježerný prach a krusta železobetonového zvyku během oka mrku pokryla vše a všechny

zvyku ztuhnout, zaseknout se, zamrznout, zastavit se

nikdo, ta díra ve všech, přispěchala na pomoc, aby zabránila pádu

dítě samo dosáhlo vysuté terasy a chřtány zaklaply své zení

hromadný oddech rozmrazil okuté  vločky

ze rtů pokrytých mezihvězdným prachem zaznělo :

--- A mezi vdechnutím a vydechnutím

nesmírný

krásný

život---

a seshora ozýval se nesmírný krásný dupot.