NETYPICKY V MINULOSTI-3

„Co to vyvádíte?“ rozkřikl se pan Pokustón, který ležel rozplácle na zemi a já přes něho.

„Já jen utíkám!“ řekl jsem mu.

„A před kým?“

„Před jedním dinosaurem. Asi mě chce sežrat!“
„Kde je?!“

„Jde zrovna k nám!“

Oba jsme sborově vykřikli, protože se jeho hlava na dlouhém krku začala nad námi sklánět.

„Navrhuji utéct!“ vyjekl jsem.

„Tak ze mne slezte!“ vykřikl pan Pokustón.

Rychle jsem se tedy postavil, ale současně jsem o pana Pokustóna zakopl a zase jsem na něho spadl.

„Vždyť nás sežere!“ rozkřikl se on.

„Už to tak vypadá!“ vyjekl jsem a současně se mi naskytl pohled na rozevřenou tlamu pravěkého zvířete. Ve stejný okamžik jsem si však vzpomněl, že mám v kapse pepřový sprej.  

„Možná nás nesežere!“ vyhrkl jsem a začal jsem sprej stříkat na hlavu dinosaura. Oba jsem za kašlání a slzení běželi pryč a poté jsme z bezpečné vzdálenosti sledovali, co se bude dít.

„Pepř asi nezná a určitě mu nebude vonět,“ mínil jsem.

„Už jsem se viděl v jeho žaludku!“
„Už se nám nemůže nic stát!“ mínil jsem, zatímco dinosaurus se všelijak kroutil. A pak se ozvalo mohutné kýchnutí. Jakási tekutina nás zasáhla, přičemž jsme letěli vzduchem několik metrů. Na zem nám nebylo souzeno dopadnout, protože jsme zůstali viset na větvích stromu.

„To byl kýchací uragán!“ řekl pan Pokustón.

„Asi se k nám blíži a zase kýchne!“ vyhrkl jsem a vzápětí se tak stalo. Na stromě jsme se neudrželi a promočení jsme opět za výkřiku letěli vzduchem. Kýchající dinosaurus odkráčel pryč a já jsem se vrávoravě postavil s připitomělým úsměvem na tváři.

„Tak jsme na vlastní kůži zažili, jaké to je, když dinosaurus kýchá,“ řekl jsem dívaje se na pana Pokustóna. Ten stál o kousek dál a vypadalo to, jako když se propadá do země.

„Vy se nějak zmenšujete. Jak to děláte?“ zněl můj dotaz.

„Tady je bažina! Rychle mě vytáhněte!“ vykřikl on.

„A co vás to napadlo si stoupat do bažiny?“

„Vy idiote! Rychle mi pomozte!“ rozeřval se.

„To mám v plánu. Ale ne abyste mě do té bažiny taky stáhnul,“ řekl jsem. Poté jsem se předklonil a uchopil pana Pokustóna za ruce. Bylo to vyčerpávající, ale podařilo se mi ho z bažiny vytáhnout.

„Tak jsem vás zachránil předtím, aby z vás vzniklo uhlí,“ řekl jsem mu.

„Co to melete?“

„Já se učil ve škole, že uhlí vzniklo díky pravěkým bažinám.“

„Radši se přemístíme do jiného období pravěku nebo ještě do těch bažin spadnete i vy!“ vyhrkl pan Pokustón.

„To bych nerad!“

Zanedlouho jsme nasedli do speciálně upraveného automobilu a rozjeli se časem do dalšího období pravěku.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI