Nad obzorem se blýská

Takový malý výsek z delšího příběhu...

   Vzpomínky se v hlavě trochu pletou.

   Už dlouho se takhle neopil. Hospoda vířila barvami; smích mu zněl v uších úplně jinak, její oči, lesknoucí se, cigaretový kouř a příliš hlasitá hudba.

   Občas se ho letmo dotkla; díval se na ni. Srdce mu bušilo; bylo mu vedro. Je nádherná.

   Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Všechno mu přišlo směšné, sám sobě přišel směšný.

   Bojí se tmy.

   Dotkla se jeho ruky, její oči.

   Chodil po lese a stmívalo se. Nechtěl si to připustit, ale bál se. Prostě jenom toho, že se nestihne vrátit, než bude tma.

   Poslouchal depresivní písničky a snad čekal, že se odněkud vynoří někdo, kdo ho vytáhne pryč.

   Pak se vrátil a přišel sem; první ani neměl chuť. Ale po třetím pivu… pak nějaký panák bůhvíčeho; chutnalo to jako skořice.

   Jako švédské perníčky.

   A Romča přinesla další, podala mu ho. „Tak na co?“

  

   Vypadli ven a líbali se opření o špinavou stěnu. Klidně by se hned na místě pomilovali, v pochcaný trávě, všechno jim bylo jedno.

   Děsně ji chtěl. Děsně chtěl kohokoli. A ona se sama nabídla. Stejně je to trochu děvka, vždyť to i řekla. Já už jsem taková.

   Vadí ti to?

  

   Zamkli se na pokoji. Přes tenké stěny musel být slyšet každý vzdech, ale jemu se ta představa líbila. Nádherný divoký sex. Jako s Petrou…

 

   Ne!

   Ale právě že jo.

   Právě že myslel na Petru a měl pocit, že je s ní. Romča jí je něčím podobná, ať už tím úsměvem nebo…

  

   Měl by se učit. Ale copak to jde?

   Záleží na tom, jestli zítra tu zkoušku udělá?

   Nejspíš jo, protože už tak je nad pokraji vyhození ze školy.

   Ale možná by teď radši vyletěl, vypadl odsud.

   „Peťo, ty bys to pochopila.“

  

   Jindra mu volala; byli ještě na Slovensku. Ráno měli vykradenou ubytovnu.

   Vzali mu foťák.

   To je tak, když se zamyká v cizím pokoji.

   Řekl jí, co se stalo. A že na víkend už nepřijede, nemá to cenu, stejně by zase musel hned jet zpátky. Zdrželo je to o půl dne.

   Byla zklamaná, ale snažila se to nedat najevo. Jenom špetla: „A kdy tě teda uvidím?“

   „Přijedu po zkoušce.“

   „Ve středu?“

   „No asi spíš ve čtvrtek…“

   Nejradši by vůbec nejezdil; měl strach. Kdyby to šlo, vzal by všechno zpátky. Jindra teď čeká strašně moc. Ale on na to prostě ještě nemá.

   A pak až se dozví o Romči... Má v poslední době talent dělat věci, které se nemají dít.

   Co jí poví?

   Ona to stejně pozná, Jindra má ten svůj šestý smysl. Zeptá se: „Tys měl nějakou holku?“

   Může jí zalhat, ale vždyť to je skoro horší než říct pravdu.

   Jindra…

 

   Dojeli pozdě v noci; děsně ho bolela hlava. V autobuse bylo strašné vedro a nedalo se dýchat. A pod sedačkou měl snad nějaké topení. Když usnul s hlavou opřenou o okno, probudil se totálně zpocený.

  

   „Můžu teda přespat u tebe?“

   „Jo. Jasně,“ řekl, i když chtěl být sám, ale nemůže Hanku přece odmítnout. Těžko se někam teď v půl jedné dostane. A nenechá jí přece spát v parku; to jí řekl, když se ptala, jestli to není blbé.

   „Proč by bylo? Stejně jsme na pokoji teď jen dva a Honza tam dneska určitě nebude, takže úplně v pohodě.“

   „Tak to ti moc děkuju.“

   „Nemáš zač.“

 

   Šli spolu po schodech, pomáhal jí nést tašku.

   Chovala se k němu dneska nějak s odstupem. Během celého týdne byli hodně spolu, docela si rozuměli. Ale dneska se mu od rána vyhýbala.

   Copak může vědět…?

   Všichni můžou vědět!

   Ale copak jí to vadí?

   Ne, je to nesmysl. To jemu to vadí a vsugeroval si do hlavy, že je dneska taková kvůli tomu.

   Taky jí určitě něco ukradli. Peníze, foťák, mobil, něco. Nejspíš je přešlá z toho.

   Kdo by nebyl.

   Hlavně když si člověk půl roku nepřetahuje fotky a má čtyřgigovou plnou kartu vloženou v brašně od foťáku.

   To byla první věc, která ho napadla, když zjistil, že foťák nemá – poslední fotky s Petrou.

   Ale pak se okřikl, že je to nesmysl. Nejde o žádné zkurvené fotky!

   …Teď se díval na Hanku; vypadala hodně unaveně. Smutně. „Co tobě vlastně vzali?“

   Koukla po něm. „Jenom peníze.“

   „A hodně?“

   „Docela.“

   „Hm.“

   „Ale jsou to jenom peníze. Ty to máš horší.“

   Zavrtěl hlavou. „Já nemám takový problém koupit si nový…vždyť víš.“

   „Jo. Ale stejně. Mě by bylo líto těch fotek.“

   „To mi trochu je. Ale tak co se dá dělat?“

   „Nic.“

 

   Ještě jednou zavolal Jindře.

   Docela hezky si povídali, už byla veselá. Udělalo jí to radost, že si vzpomněl. Jinak se vždycky musela ozvat ona, aby o sobě dal vědět.

   Ne že by na ni nemyslel. Právě že až moc. Ale nějak nevěděl, co spát, když se vlastně od té noci neviděli.

   Když ráno vstal, byla už pryč. Musela už do školy.

   Ještě chvilku se válel v posteli. Vlastně z toho měl z počátku dobrý pocit. Ale pak se to nějak zvrtlo. Pochopil, že vůbec nechce ji. Má ji moc rád, moc… říkal pak Tomášovi. Chudák. Vypadal docela překvapeně, když odpoledne přišel a zeptal se: „Tak co?“ a usmál se; protože věděl. A místo spokojeného úsměvu se Štěpánovi hrnuly do očí slzy.

   Na všechno je ještě příliš brzo.

   A on nemá zatím sílu na nic.

   Myslel si, že už to zvládl.

   Ne.

   Chudák Jindra. Ale večer měl pocit, že je to skvělé, že ji miluje. Vždyť spolu přece chodili, dobře se znají, mají se rádi… Jenže to všechno je nejspíš málo; zcela jistě málo.

   Měl by se sebou něco dělat.

   Jenže co?

 

   „Máte to tu hezké.“

   „Vážně?“ rozesmál se.

   „No tak trochu nepořádek.“

   „No…“

   „Ale ne moc.“

   Usmál se. „Můžeš si vybrat postel. Skříň taky. Já jdu zatím do sprchy.“

 

   Stál pod proudem vody, za okny se zvedal vítr a mlátil ve větráku; znělo to skoro děsivě, jakoby někdo seděl za oknem a snažil se dostat dovnitř.

   Asi přijde bouřka, bylo hrozné dusno. Ulepený vzduch.

   Zaklonil hlavu a nechal si vodu proudit do tváře.

   V dálce zahřmělo.

   Když se toulal po lese (je to vážně včera?), taky slyšel z dálky hřmění. Pak viděl i blesky, táhly se přes celý obzor, mezi mraky.

   Bouřka nepřišla. Alespoň ne taková, jakou by čekal.

   Ušklíbl se.

   Ale cítil se už mnohem líp, když se sebe smýval její doteky.

   Nejvtipnější na tom je, že se mu Romča ve střízlivém stavu nijak zvlášť nelíbí. Teda ne že by nebyla hezká, ale tak… tuctově krásná. Bez kouzla.

   Za střízliva.

  

   „Kdo to je?“ ptala se Hanka a nic netušíc držela v rukou Petřinu fotku.

   „Peťa.“

   „Je hezká.“

   „Jo to… je.“

   Koukla se po něm. „Už spolu nejste?“

   Zavrtěl hlavou.

   „To je mi líto.“ Nechtěla se už dál ptát.

   „Je mrtvá,“ řekl po chvilce ticha. Vzal jí fotku z ruky.

 

   Hanka usnula. Cítil se prázdný.

   Lehce oddechovala; díval se na ni.

   Snad něco čekal… Proč?

   Proč má tendenci myslet na každou holku, která se mu připlete do cesty?

   A pak utíkat.

   Chtěl jí říct o Petře už na exkurzi, ale nakonec se k tomu nedostal.

   Stejně, co čekal?

   Líbila se mu? Anebo proč?

   Je těžké smířit se sám se sebou.

 

   Koukal na písmena ve skriptech. Zdálo se mu, že se hýbou.

   Měl by jít spát. Stejně to zase zítra nedá, tak co.

   Hanka už tu zkoušku vzdala, všiml si, že se odhlásila.

   Měl by jet domů asi už zítra. Bude to nejlepší.

   I když netuší, co Jindře řekne. Ale aspoň jí udělá radost.

   Když s ní je to těžké. Je úplně jiná než ty, šeptl do prázdného pokoje. Hodiny na notebooku ukazovaly půl třetí.

   Chvilku je moc fajn; ale vždyť ji znáš. A potom na mě úplně visí. Na to teď nemám. Píše, volá, chce, abych byl s ní. Ale to nejde.

   Teď.

  

   Musí jít spát!

   Než se mu poplete dohromady úplně všechno, mandibulare s výčitkami a aglyfní zuby se strachem z toho, co přijde.

 

   Dneska snad konečně přijde bouřka. Prý pořádná. S kroupami.

  

  

  

---