Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSépijka
Autor
Marcela.K.
Prolog
"A co bys chtěla radši? Bratříčka nebo sestřičku?"
"Já nevím; asi sestřičku... Ale až já se zase narodím, tak bych chtěla být slon...!"
Sépijka
Sešel po schodech ke sklepu a otevřel dveře, aby uložil kolo. Už tam čekala. Seděla na pracovním stole, pravým bokem se opírala o svěrák a pohupovala nohama. Na sobě měla letní šaty, holá kolena; venku se oteplilo.
"Ahoj," řekla a usmála se.
Ten úsměv nešlo nevrátit.
"Čekám tu na tebe takovou dobu, to bych tu taky mohla strávit mládí," přeběhl jí po tváři náznak hraného pohoršení.
Koukl na hodinky. Měla pravdu. Z práce vyjel až po sedmé. To zas doma bude... nedomyslel co.
Sklouzla se stolu a stoupla si blízko, blizoučko k němu.
"Dáš mi pusu?" Naklonila hlavu k pravému rameni, našpulila rty a přivřela víčka.
Najednou měl pocit, že se mu snad zastaví srdce. Objal ji v pase a přitiskl své rty k jejím. "Sépijko moje...," zašeptal a ona se rozesmála.
"Co že jsem tvoje?" odstrčila ho tak, aby mu viděla do očí.
A on padal a padal až na dno těch jejích, které byly černé jako noc; jako jeho svědomí.
"To seš ty?" protnul ticho hlas shora; "žes tam rovnou nezůstal...!"
Trhnul sebou.
"Jo," odpověděl otráveně. "Kohos čekala...," vrátil výčitku; snad nebude muset vysvětlovat, proč se zdržel.
Na prvním schodu se ještě zastavil a pohlédl zpátky. Šero za sklepním oknem bylo propletené šlahouny popínavých růží.
"Ještě se vrátím.možná " řekl polohlasem "moc rád bych," pomyslel si.
Seděla na stole opřená o zeď. Rukama objímala kolena na nichž měla položenou bradu. Vypadala tak křehce, bezbranně. Tma za oknem měla stříbrný nádech, rámující celý ten podivný obraz. Bál se rozsvítit, protože věděl, že ona mu ve světle zmizí. Sedl si k ní na kraj stolu a pohladil ji po vlasech. Nezvedla hlavu. Jen se zachvěla. Rád by jí pohlédl do tváře a napadlo ho, že by jí musel vzít za uši; té představě se zasmál. Dotkl se dlaněmi jejích spánků a strnul.
"Ty pláčeš?" zeptal se polekaně.
"Máš ji radši než mě! Jsi pořád s ní, pořád...!" její slova zanikala mezi vzlyky.
"Blázínku," objal ji a ona mu položila vlhkou tvář na rameno.
"Teď jsem tady, s tebou, rozumíš?" držel ji v náručí a šeptal. "Přece už nejsi malé dítě; nebo ještě na chvíli...? Pojď...," vzal ji za ruku a vyběhli ven.
Vedl ji zahradou. Otevřel vrátka a vyšli na ulici. Na obloze svítila půlka Měsíce a pár rozsypaných hvězd.
"Podívej," zastavila se a zahleděla na noční nebe.
Jenže on se díval na ni. Nechápal, jak to dělá, že jí to stále tak sluší; aspoň tři vrstvy oblečení, svetr, košile dál se zdráhal pomyslet jí přidávaly na objemu a přesto vypadala tak, jak ji vídal ve snech. Drobná, křehká, zranitelná... Zase se bál, že zmizí, uklouzne-li mu jediné nevhodné slůvko. Konečně koukl směrem, co ona.
"Letí letadlo," zaradoval se, že stačil zachytit vzdalující se červeně blikající bod. Pustil její ruku a objal ji kolem ramen. Dívali se spolu na noční oblohu.
A ona najednou pronesla posmutnělým hlasem
"Já vím jsem hloupá. Proč jsme se nepotkali, už tenkrát...;" Pohlédl znova na ni. Levou paží si ji přitiskl k tělu a pravou dlaň jí položil rychle na ústa.
"Potkali jsme se teď, protože kdybych tě potkal tehdy, asi by sis mě ani nevšimla. Byl jsem proti tobě tenkrát mladý ucho. Potkali jsme se, protože jsme se potkat měli; a potkali jsme se v ten nejsprávnější čas."
"Dáš mi pusu?" naklonila hlavu k pravému rameni, našpulila rty a přivřela víčka.
V tu chvíli měl pocit, že se mu zastavilo srdce.
"Sépijko moje...," zašeptal a ona se rozplynula ve tmě.
Zamkl za sebou branku, sešel po schodech a teprve když zavřel dveře, rozsvítil. Dát obálku do druhé obálky, obě do třetí, tu mezi přeložené archy formátu A1; hra na schovávanou, minulost, budoucnost... oděná třemi vrstvami voskovaného a uvězněná mříží čtverečkovaného papíru. Několikanásobné vnoření, jímž skrývá pravdu před sebou samým... Co vlastně skrývá? A co je to vůbec ta pravda? Kdy přichází? A jak dlouho trvá? Přichází zvenku dovnitř, nebo naopak?
Do nejvnitřnější obálky uložil starou, sépiově tónovanou, fotku. Místo připravované výmluvy pak přejel rukama po řetězu kola.
20 názorů
Nevím, koho mi je líto víc: muže, kterej se nedokáže odpoutat od mrtvé lásky, ač už má (dávno?) nový vztah - není ženy, která je svázaná s někým, pro koho bude navždy "ta druhá"... Velmi smutný. Dobře napsaný. Tip a.
Marcela.K.
18. 01. 2021Připomněla mi ji ta tvoje motýlí pokojská ;-)
Marcela.K.
18. 04. 2015.