...všudypřítomné...

…všudypřítomné…

…prohání se s citem

po stříbrné hladině

chtěla bych někdy

s ním

nechává nejen

trávu růst

poslouchat ji tak

když

se snaží

rozpoznat

kdo může dál

po mechu či kamení

a co se jemu

 nesmí

studenou temnou

jeskyní

či rozkvetlou loukou

s kým proletět se

až nad obzor

zítřků

nebo jen nízko

 při zvrásněné

kam prosáknout

úplně

či opatrně

kousíček pod povrch

skrz čí kapky světla se vydat

možná jen ukrajovat

tmu denní

pršet s paprsky do tůní

prodírat se trhlinami

hladit

kůru stromů

co drží sny

dotýkat se poupat

rodících se

vzniklých hříček

mocné

ne neomylné

v co propuknout chtějí

ani neví

jen touží být

chci

nadchnout se

pro jejich dech

vnímat

co jiní

ani netuší

nechat se unést

na křídlech

až na pokraj

propasti

  jsoucna…