Zabil jsem Vaše děti

Úvod:

/psáno v 16:16

Drazí rodičové mých spolužáků, rozhodl jsem se Vám úvodem povědět něco o vašich ratolestech. Možná je to ode mě kruté Vám tohle prozradit, navíc, jak se říká – o mrtvých jen dobře, ale rozhodl jsem se být naprosto upřímný. Páni rodičové, Vaše děti – byli blbci. Oni se nestyděli vychylovat, nestyděli se zneužívat svých výhod, nestyděli se podvádět, ani se nestyděli myslet si, že oni mají vždy pravdu. Nestyděli se chlubit svými povrchními znalostmi a stavět na písku těchto znalostí chatrné zámky svých názorů. Ono je ani nenapadlo – stydět se.

Tedy nebyli zlí, špatní? Takže je kvůli jejich chování nemůžu ani odsoudit? Když to nějaký dobro ani nějaký zlo není? Nemůžu nikoho odsoudit jako špatného, když špatnost není? Ale můžu je odsoudit za hloupost.

Moji drazí páni rodičové. Předem se Vám omlouvám, za všechny ty komplikace, které kvůli mně teď budete muset absolvovat. Ale když jsem na základě intelektuálního rozvoje dospěl k myšlence, díky Vaší vůli, že musím absolvovat vysoké školství, že všechno je relativní, už jsem nemohl jinak. Relativizovat je průser. Jak s tím jednou začnete, nakonec dojdete až k relativitě dobra a zla. A tady se pak musíte rozhodnout. A já se rozhodl nějaký to dobro a nějaký to zlo hodit pod stůl.  A jako jediný opravdický pojmy brát jen hloupý a chytrý věci – hloupý a chytrý činy. A já myslím, že tohle celý, jak jsem to naplánoval a provedl… no prostě že to ode mě byla právě ta chytrá věc. Nejchytřejší, co jsem já mohl v životě kdy dokázat.  

Stať:

června 2009/ psáno v 16:36

Na mou vysokou školu jsem přišel jako vždy v osm šestnáct. Usadil jsem se na svém místě v první řadě, jako vždy zásadně v rohu. Čekal jsem jako mysliveček v lese. Ano, vydržel jsem, dokud ve třídě nebyla většina lidí. Do začátku hodiny zbývalo šest minut. Postavil jsem svůj baťoh na židli a pootevřel ho. Pak jsem vykročil ke dveřím. Do uší jsem si vsunul sluchátka a zapnul empétrojku, do které jsem si nachystal několik písní od The Cranberries. První byla Free to Decide.

Vytáhl jsem klíč, který jsem předevčírem ukradl školníkovi. Zamknul jsem dveře třídy. Počítal jsem s tím, že si mě standardně nikdo nebude moc všímat a ani řešit, co dělám. Ale stejně, když jsem šel zpět ke své lavici, Jarda kráčel za mnou a něco mi asi říkal. Ignoroval jsem ho. Nakonec mi sáhl na rameno.

Sehnul jsem se k baťohu a letmo na Jardu vzhlédl. Ale on se jen matně usmíval. Asi se ptal, jestli jsem mimo nebo tak. Koukal se na mě jak na blbečka, ale já ho záhy mohl přesvědčit, kdo z nás dvou se chová opravdu nemístně. Z baťohu jsem vytáhl zlomenou dvouhlavňovou brokovnici a rychlým pohybem jsem ji zacvakl.

Jardův úsměv se měnil tak pomalu. Nevím, jak jsem měl čas si těch všech detailů všímat. Bylo to přesně jako lézt na Himálaj. Vnímat každou jednotlivou vločku, vnímat studenou bolest v uších i šimraní mrazu pod nosem.

Nejdřív se Jardovi rozšířily koutky očí, pak pomalu zorničky získávaly víc lesku, ale koutky úst měl změklé pořád v tom připitomělém úsměvu. Dál jsem nečekal a udeřil ho pažbou do středu obličeje. Zalícil jsem svou brokovnici – kozlice, ráže 12 (pro pořádek).

Studenti mají potřebu zdržovat se v hloučcích, partičkách. Cítí se tak bezpečněji, příjemně – obklopení přáteli. Přišlo mi až sarkastické, jak jsem jejich výhodu obrátil v krvavou nevýhodu. Vystřelil jsem do stálé partičky, která se vždy srocovala u okna. A rozprášil jsem ji. Doslova musím říct - partička byla po lavici, po zdi i po tom okně, pár kusů partičky utíkalo jako všichni ostatní ke dveřím, ale na sobě měli zase jiné menší kousky partičky. Druhý výstřel šel pochopitelně k těm dveřím. Matně se mi v namodralém kouři z brokovnice podařilo spočítat, že jsem sejmul zatím sedm kolegů.

Jedním z nich byla Věruna, uřvaná holka, která se neuvěřitelně často a zdlouhavě hádala s profesory. O známku z testu, o to že neopisovala, o to že ona ví moc dobře, o čem psal Dostojevskij, vždyť od něj jednou dávno četla tu Vojnu a mír. A profesoři raděj ustupovali její neústupnosti, a i tu Vojnu a mír jí raději se shovívavým úsměvem uznali. Kdyby Věrka neměla teď rozstřelené jedno ňadro, několikanásobnou díru v plicích a tedy hubu plnou krve, určitě by se hádala, že jsem ji netrefil.

A teď jsem musel spěchat, jet podle předem připraveného a naučeného plánu. Sáhl jsem si za opasek, kde jsem měl již připravenou otcovu pistoli. Můj drahý rodiči mužského pohlaví, musím před tebou smeknout. To jak si mě občas i proti mé vůli, která se přeci jenom v tvé blízkosti smrskávala v osoleného slimáka, to že si mě tak zarytě trénoval v zacházení se zbraněmi, aby se ze mě stal náruživý myslivec jako ty, přineslo své ovoce. Raduj se rodiči, je ze mě lovec. Můžeš na mě konečně být pyšný. Lovu zdar!

Přepnul jsem svůj mp3 přehrávač na další píseň – Bosnia. Musel jsem empétrojku zesílit na maximum, aby přes ten řev kolem bylo něco slyšet. Hudba byla totiž pro celý prožitek toho, co dělám, velmi důležitá.

Jarda ležící u mých nohou a svírající si rozdrcený nos v mých plánech nebyl, a proto jsem ho rychle odstranil z cesty. Výstřelem do krku. Jak jsem od něj zvedal pohled, ještě jsem viděl, jak mi vystříknutá krev Vašeho Jardy pocákala nohavice a boty. Přišlo mi to až symbolické. I am Right and I will be a god of new world, řekl jsem si a vykročil na svou krvavou stezku.

Postupoval jsem systematicky, potřeboval jsem vyklidit perimetr před sebou, aby mi, až projdu, nezůstal nikdo živý za zády.

Jiříka, který seděl v lavici a tiskl se ke zdi, jsem střelil do dlaně, kterou odevzdaně a prosebně zdvihl. Kulka mu prošla zápěstím, pak vnikla čelistí do úst a druhou stranou tváře vylétla.

Další kdo neutekl ke dveřím, byl Míša. On vypadal vždy tak trochu jako princeznička, vlastně se mi zdálo, že je homosexuál. Často se po mně koukal. Když jsem četl nějakou knížku, pár dní na to on stejnou četl taky. Myslel si, že když si oba nemáme moc co říct s ostatními, jsme si proto blízcí. Míša se schoval pod lavici. Naklonil jsem se tam. Nepodíval jsem se mu přímo do očí, ale myslím, že se na mě usmál. Tak jako abych věděl, že je to on. A že on není nikdo, kdy by mi kdy ublížil a komu bych měl ublížit já. Střelil jsem ho dvakrát do břicha.

Teď bych si dovolil menší odbočku. Omlouvám se všem netrpělivým rodičům, o smrti jejichž dětí jsem ještě nemluvil.

Lidi rádi zjednodušují a instituce ještě víc. Chcete zamezit násilí zakázáním násilných her? Že si to teď říkáte? Kdyby nebyl svět tak hrozné místo a hlavně, kdyby nebyly ty hnusné počítačové hry, náš teplej Míša by teď nemusel prdět do hlíny! A stejnak byl teplej jen kvůli těm hrám. Zrušte je!

Jistě, je jasné že něco takového musí vést k násilí a vy aspoň jejich zákazem ukážete, že proti tomu něco děláte. Zrušte je! Abych tuhle vaši koncepci naplnil, to jsem si měl na tu brokovnici nasadit kočku jako tlumič.

Většina lidí se natlačila ke dveřím a já trochu zalitoval, že nemám čas přebít brokovnici. Ale s tím jsem počítal. Úplně na konci toho beranidla lidí, kteří chtěli mermomocí ven, stál David. Vlastně nestál, spíš běhal sem tam, od topení pod oknem k lidem a zase k topení.

David byl klasický miláček davů. Hlava třídy, Eso Rimmer. Znáte ty pocity, když vás osloví někdo, kdo k tomu vůbec nemá důvod? Zeptá se na úkol, poděkuje. Usměje se. David měl všechno právo mnou pohrdat, ze všech nejvíc mě mohl, ne MĚL, zcela opomíjet. Ale on mě přesto zdravil každej pitomej den ráno. A já se kvůli tomu někdy cítil dobře. A to byla ode mě velká hloupost.

Snad mě David litoval a tak, kdybych si připustil, že někoho z těch lidí tady vyloženě nenávidím, byl by to David. Proto jsem si ho hlídal očima, jak jsem postupoval k protější stěně, kde se oni tlačili, nedočkaví mých kulek, abych tak řekl.  

Co všechno lze považovat za hloupost? Třeba jakou cenu má vlastně smrt. Všechny ty hlouposti kolem nás nebo v nás. Proč polospálená cikánská holka se objevuje po celý měsíc každý den ve zprávách a o dvou spálených bílých klucích v seníku se média jen zmíní? A budu označen hned za rasistu, když takhle uvažuju? A není to další hloupost, protože zjednodušovat je hloupost? Proč stovka mrtvejch v Americe je hlavní zpráva dne a tisícovka mrtvejch v Bangladéši jen rychlá zmínka? Protože pro média a pro lidi, co je žerou, má lidský život cenu zajímavosti. Umřete zajímavě a lidi se o vás dozví. Zabijte se v autě a budete jen položka v seznamu víkendových nehod. Takhle vychováváte své mladé generace k úctě ke každému životu?

David viděl, že si jdu pro něj. Třikrát jsem střelil do davu a zbylé kulky jsem si šetřil. Zavrtěl hlavou. Já nadšeně pokýval. Tak pojď, ukaž, že seš frája. Vezmi židli a rozeběhni se proti mně, zahrajem si na Sedm statečnejch, kdo bude rychlejší. Davidovy rodiče, musím říct, že Váš syn nebyl statečný ale na druhou stranu filuta. Překvapil mě. Rozeběhl se a proskočil oknem.

On byl vždycky dobrej na tělocvik. Asi si myslel, že když skočí ze třetího patra, tak se mu nic nestane. Ale právě proto jsem si vybral tuhle hodinu, kdy jsem věděl, že budeme v tomhle patře. Takže stalo se mu, ležel tam jak vyvržená ryba a držel se za rozdrcený kotník. Snažil se odplazit, ale nějak se nemohl z toho dopadu vzpamatovat.  Zasmál jsem se mu, právě teď mi přišlo velmi trefné najet v písničkách na Dying in the Sun.

Vyklonil jsem se a střelil po něm dokonce třikrát a ani jednou neminul. Nažer se… kolego.

Ale že je mrtvý jsem si na tu dálku nemohl být jistý.

Navíc jsem se tím zdržel, jak se ostatní tlačili na dveře, podařilo se jim je vyvalit. Vystřílel jsem zbytek zásobníku do davu. Přesně tohle je ten střet davu a jedince. Dav, ten se protlačí všude a jedinec pak na něj může buď koukat, nebo střílet. Jak už jistě dobře víte, vybral jsem si druhou možnost.

Abychom to sečetli. Ve třídě zůstalo ležet 13 kolegů a kolegyň, dva z toho sebou ještě mleli, ale věřil jsem, že umřou a víc jsem se s nimi nezabýval. A zůstala tu ještě jedna nezraněná holka.

Byla skrčená v koutě, snad se ani překvapením z toho všeho nemohla hnout. Nemohla to vůbec pochopit. Ostatně její spolusedící se válela zkroucená mezi židlemi a ona se krčila v koutě jen snad dva metry od ní a civěla na ní. Před jejíma očima kluk, kterýho nejspíš milovala, Davida samozřejmě všechny milovaly, vyskočil z okna. Na sobě měla kousky své partičky. Nevím, na co myslela. Vždyť jsem snad s tou holkou nikdy ani nemluvil. Pardon, její mužský i ženský rodiči, ale nevím ani přesně, jak se jmenovala.  

A ona na mě začala šeptat. Zaujalo mě to, že si nyní tak najednou máme co říct. I když mi utíkal drahocenný čas, vyndal jsem jedno sluchátko z uší a vkládal zatím do pistole druhý zásobník. Dál jsem v rytmu hudby kýval hlavou.  

„Tohle přeci nemůžeš, tohle nejde, tohle nemůže bejt.“ Nežadonila, to mě docela překvapilo. Zeptala se mě: „Ty mě taky zabiješ?“ Byla to absurdní otázka. Ptala se mě jako by to bylo něco z jiného světa, něco neskutečného, že ona může být do dvou sekund mrtvá. Neodpověděl jsem jí a střelil tu Vaši kecku těsně nad její rozkošný nosík.

Když jsem si znovu vrátil sluchátka do uší, začal hrát Animal Instinct. Vyšel jsem na chodbu. Je dost dlouhá. Přiklekl jsem si a pálil, bylo to docela jako na pouti na střelnici. Běželi, chtěli se dostat za roh. Než tam doběhli, podařilo se mi sejmout čtyři. Posledního už skoro nadšeně dobíhajícího do úkrytu jsem ještě trefil těsně pod krční obratle. Jak byl rozeběhnutý, napálil to jak splašená srnka do protější zdi chodby. Kámíci mu říkali Bery, měl jsem chuť zařvat na něj: Hej čus, Bery! Typas.

Jak by řekl Tubby nebo možná Tommy z Funny Games. Whether by knife or whether by gun losing a live can sometimes be fun.

Nemůžu přesně říct, kdo byli ti zbylí dva střelení, ale třetí byla určitě Káťa. Když jsem procházel kolem ní, jedním výstřelem do hlavy jsem ji dorazil.  Ciao bella, řekl jsem na rozloučenou, nebo něco takového.

To že jsem zastřelil i ji mě vlastně překvapilo. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych ji zastřelil. Ne že bych Káťu chtěl ušetřit. Neviděl jsem ji jako chytřejší než ty ostatní. Vlastně utíkala s davem, utíkala jako všichni. Ten teplouš pod stolem se na mě aspoň usmál, ale ona jen brečela, dokonce jí tekly nudle a snažila se nahmatat ten první průstřel, který měla skoro přesně uprostřed kříže.  

Sešel jsem do druhého patra. A jak jsem pomalu procházel chodbou, vyšla ze dveří ta profesorka. Tohle byla jediná třída, která kromě nás ještě ve škole měla odpolední přednášky. Profesorka tam prostě stála a já měl ještě jeden náboj. Byla jediná, s kterou jsem v plánu rozhodně nepočítal. Měl jsem ji snad jen jednou na suplování, nic jsem o té ženě nevěděl. Zapnul jsem When you are gone  a střelil ji přímo do levého oka.

Došel jsem si profesorku prohlédnout. Tak divně cukala nohama, až jí spadla jedna lodička. Na punčoše měla oko. Jedno sklo brýlí stále měla a druhé ne. Nakoukl jsem do třídy. Bylo to trochu neskutečné, jak tam všichni seděli. Nikdo se ani nehnul, vážně nechápali. Vím, že stačilo, aby se jen jeden zavrtěl a všichni by se zbláznili a prchali, snad by se ušlapali. Ale ono nic, jako by jim jejich přísná profesorka nakázala, ať ani nedutají a pak se šla kouknout na chodbu, jakej grázl tam odpaluje ty petardy. Ale ve dveřích umřela a teď nemohla ten rozkaz odvolat. Skutečně jsem myslel na to, když jsem tam nakoukl, že takhle budou sedět napořád, nadosmrti. Prostě jsem zavřel dveře a šel dál.

Závěr:

         /psáno v 17:26

Nešel jsem k hlavnímu vchodu, kam samozřejmě běželi všichni, co přežili. Mířil jsem k zadním dveřím. Vždycky když jsem takhle procházel zpola setmělou chodbou, i ještě na základce, pak na gymplu i teď, vždycky jsem si připadal tak podivně mocně. Kráčím si tím stínem, vyrovnaně, kráčím si svou školou. Dneska jsem si nepřipadal jinak, i když to už tak úplně moje škola nebyla.

Počkal jsem, až začne hrát Zombie. A pak jsem vyšel ven. Bylo hezky teplo, natáhl jsem vzduch do hrudníku, který se mi jen trochu třásl.

Na jedné přednášce jsem slyšel, že nirvána je jako vylézt na Himálaj. Když člověk leze tam nahoru, všechny ty všední věci pod ním, za ním prostě ztrácejí význam, tu svoji nabubřelou důležitost. Pak je člověk nahoře a rozhlídne se pod sebe a tam v těch údolích jsou malicherný problémy lidí pod ním a jejich malicherný konflikty a smrti. A kdyby viděl moře, i kdyby bylo jakkoliv rozbouřené, z téhle výšky by to byl jen modrý koberec, jakoby zmrzlo.

PS. /psáno v 17:46

Jak jsem si mohl být tak jistý, že oni jsou ti hloupí? Tím že jsem tu jejich hloupost odhalil, to mě dělalo lepším než oni? Existuje vůbec nějaké oni? Možná jsem byl trochu naivní, že jsem je všechny povraždil. Možná to bylo dost dětinský, jako hrát si na vojáčky. To už je jedno.

Psssssssssssssssssssssssssssssss… /psáno v 18:56

Je zvláštní bejt najednou v pasti, ze který se nedá dostat, všude sou drátěný ploty. Něco jako se projet v Paranoid parku nebo tak.

/psáno v 19:16

Konec doznání. Prostě konec…