Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO Jáchymovi
22. 06. 2009
5
6
2831
Autor
malej_blazen
Postavíte-li všechny lidi do jedné řady bez rozdílu - zjistíte že všichni usilují všemi možnými způsoby o jediné. O šťastný život. Rozdíl je pouze v tom že někteří tak činí skrze lásku a někteří skrze nenávist. Láska a nenávist jsou dvě strany téže mince. A já se ptám kdo touto mincí hází? Heleně
Jáchyma si pamatuji snad od vždy. Jako malý jsem mu říkal strýčku - i když ve skutečnosti to můj strýček nebyl. Byl to přítel mého tatínka a já si dobře pamatuji kdy jsem ho viděl poprvé. Mohli mi být tak tři čtyři roky - Jáchym se ke mně naklonil a podal mi kousek jablka. "Je dobrý - uvidíš." Usmíval se a já z něho nemohl odtrhnout oči. Přitom jeho dlouhovlasá a zarostlá tvář ničím nevynikala. Až na ty oči. Pořád jakoby zářily - člověk v nich mohl spatřit cokoli. Já jsem v nich vídával draka s princem kterak se udatně bijí o princeznu. Pozoroval jsem ho - jak se usmívá a jak mu oči vesele blýskaj - a usmíval jsem se taky. Nevím jestli mi to přišlo legrační ale po chvilce jsem se už řehtal a smál jak jen děti dokážou. Tohle byla má první vzpomínka. Má první vzpomínka plná Jáchyma.
Když na to tak myslím příliš se od té doby nezměnil - pár šedin navíc - pár vrásek ale jinak je to pořád ten samý Jáchym. Ten Jáchym kterého jsem se - když jsem byl již větší - tak trochu bál. Nevím proč. Mluvil málo a nikdy nikomu nic neudělal - tedy alespoň nict akového mi není známo. Možná jsem se bál těch jeho očí. Těch očí které mě jako dítě rozesmály. Nedokázal jsem je pojmout - vyznat se v nich co si myslí - myslí si vůbec něco? - ach! Spousta otázek ale bál jsem se zeptat - bál jsem se jenom podívat. Přitom mě Jáchym bral často na klín a ukazoval mi své pružinky. Pružinky. Byla to jeho práce. Dělal z tenkých drátků zvláštní pružinky které měl-li v rukou dokázal z nich dělat nepřeberné množství tvarů. Pořád měl nějakou v ruce a hrál si s ní. Z jeho rukou vyrůstaly tvary které tryskaly jako barvy. Pružinky prodával a vydělával si tak na živobytí. "Dokonce se mi o nich zdá. Jak mění tvary jeden přes druhý. Je to moc veliká legrace. A já se jich můžu i dotýkat" Slyšel jsem ho a nepochyboval o tom že to je skutečně velká legrace.
Jak jsem stárl - cítil jsem k Jáchymovi větší a větší sympatie. Líbila se mi jeho malomluvnost v kontrastu s tím že kdykoli něco řekl vyznělo to tak jako když řekl přesně to co říct chtěl a měl. Nebyl to žádný přehnaný chytrák. Nečetl knihy ani se nezajímal o vědění. Vlastně působil tak že to ani nepotřebuje. Měl svůj vlastní rozum a ten mu říkal jak se má chovat a jak má žít a byl tím svobodný a spokojený. Jedna záležitost mi na něm však nedávala spát. Kdykoli kamkoli přišel a bylo-li přítomno malé dítě - ihned upoutal jeho pozornost. Nespustilo z něj oči a jako v tranzu jej sledovalo. Jáchym si toho téměř vždy všiml a po pár chvílích se na dítě začal usmívat a mávat na něj a bylo jisté že do pár minut se bude dítě spokojeně smát. Bylo mi to záhadou a ještě ke všemu jsem tušil že Jáchym ví proč ho ty děti tak upřeně pozorují. A snad jako by tomu náhoda chtěla vždy když jsem byl v jeho přítomnosti a myslel na to - všiml jsem si že se Jáchym tajemně usmívá. Dlouhá léta jsem však tuto otázku nechával otevřenou.
Rostl jsem a rodiče mě poslali na internátní školu. Byla to vážená škola která měla dlouhou tradici a dbala na svoje jméno a pověst. Byl jsem pod přísným režimem ale brzo jsem si zvykl. S hochy jsme rádi cvičili - rádi stáli v řadách a dlouze provolávali slávu svému veliteli - rádi hráli kolektivní hry a pak se společně rádi sprchovali - rádi jsme chodili brzo spát - inu rádi jsme se stávali dobrými lidmi kteří dbají na řád - přesnost a pořádek - alespoň jak nám bylo řečeno. Občas jsem jezdil domů na víkendy a čas od času se zjevil i Jáchym. Někdy si dlouze povídali o kdovíčem s tatínkem - někdy spolu jenom mlčeli. Seděli na dvou houpačkách co máme na zahradě - hleděli před sebe a Jáchymovi jako vždycky vystřelovali z rukou všemožné tvary v explozích barev. Jáchym mi připadal jako úplný protipól toho co jsem znal ze školy. Ne že by nějak narušoval řád nebo nebyl slušným člověkem. To v žádném případě - spíš vše to co já jsem uměl ze školy a co do mě muselo být narváno pod přísnou direktivou on jaksi chápal sám od sebe. Ovšem nežil tím. Bral to jako možnost - ale nepřipadala mu dobrá pro jeho život. A mně se čím dál tím víc zdálo že má pravdu. V té době stával se pro mě důležitým až mi před očima vyrostl jako jakýsi vzor. Našel jsem si k němu plně cestu a on mi zároveň tou cestou ukazoval další novou cestu. Nic mi neradil - nepoučoval mě a přesto na mě platil mnohem víc než maminka s tatínkem či škola. To co řekl mělo pro mě váhu zlata a vždy to bylo ukončené.- jasně dané a já jeho řečmi nebyl nikdy unavený ani nenasycený. Stačila jedna věta - či slovo - a dokázal se vždy dotknout toho co jsem sám měl někdě zastrčené hluboko v sobě aby to rozeběhl abych přemýšlel a zpochybňoval to co pro mě bylo nezpochybnitelné.
Pamatuji si že jsme se procházeli Viktorkou - tak se jmenoval les kousek od našeho domu - byl krásný podzimní den - zamlženo a vlhko - kůra stromů a vůně ty byly taky vlhké - nohy v gumovkách rozrážely trávu či mech a bylo to jako když se člověk plaví na moři - cítil jsem dřevo a houby a měl jsem zamazené ruce od hlíny. Jáchym hovořil o hovorech. "Nikdy se tě netkne to co by si v sobě neměl již připravené. K ostatnímu jsi slepý." Šli jsme dál - pod nohama nám praskalo jehličí. Rezavé a staré a staré po letech jako doklad minulých životů. Něco jako slova v knize. Vše na světě může být uměním. Pak se na mě Jáchym podíval a v očích se mu zalesklo. "Žádná víra nedokáže změnit fakt že zoufalství je v daný moment vždycky pouze zoufalstvím. A tak to je se vším. Přesto právě jedině víra v kombinaci se zoufalstvím je tvůrčí." Šli jsme dál a Jáchym jako vždy rozplétal v rukou tvary. Nebyl to doklad jeho nervozity spíš naopak. Bylo v tom cosi samozřejmého - jako jsou bílé vrcholky slonů. Většinou jsem se ho na nic neptal. Čekal jsem až promluví - v té době jsem si ještě myslel že mé otázky nedokážou být dostatečně správné - hodnotné aby na ně Jáchym musel odpovídat. Tehdy jsem ještě spoustu věcí které mi poskyl nechápal. Tentokrát jsem se však odvážil a zeptal se. "Jáchyme?" Vzhlédl. "Jak si vysvětluješ že na tebe všechny děti - známé i neznámé - tak upřeně hledí i když tě vidí poprvé v životě?" Usmál se jako tenkrát. V rukou mu vyrostl další tvar a vzápětí ihned zmizel aby se mohl objevit další. "Nejsem přeci oni abych to mohl vědět." Řekl pobaveně. "Já vím - právě proto se tě ptám jak si to vysvětluješ." Chvíli koukal do nebe - které bylo šedavé a rychlé a občas z něho padala voda občas přelétl nějaký drak. Pak se na mě znovu podíval. "Víš - ale já to zrovna vím proč tomu tak je." Nepatrně jsem se usmál. "Víš pro ty děti - jsem něco jako světlonoš." Nechápavě jsem se na něho podíval. "Jsem pro ně první vzpomínka - dokážu rozetnout jejich celosvět a vymanit z něj pro ně důležité věci - osoby. Dokážu probudit jejich vědomí." Nerozumněl jsem mu. Nevěděl jsem jestli si ze mě dělá legraci či to myslí vážně. "Je dobře že mi nevěříš. Ostatně nezní to příliš reálně." V rukou mu vznikla další barva. "Ale zkus si vzpomenout na svojí první vzpomínku." Mlčel jsem - znal jsem ji. "A zeptej se otce na jeho první vzpomínku..." Až moc prudce jsem se na něho podíval. "Ale - ale" Zakoktal jsem se. "Jáchyme vždyť si stejně starý jako tatínek." Jáchym zvedl ruku a ukázal mi svojí hračku. Zřetelně jsem viděl jakýsi tvar. Pohnul rukou a tvar se změnil. "Věci nevypadaj pořád tak jak se zdají a stejně se nic nemění." řekl Jáchym. Toho dne sme toho již příliš mnoho nenamluvili. Já jsem hodně přemýšlel o tom co mi Jáchym pověděl a nechtěl jsem tomu uvěřit. A Jáchym? Kdo ví na co myslel.
Pak jsme se dlouho neviděli. Já skončil školu a vydal se na dobrodružné výpravy. Nalodil jsem se na velikou plachetnici a brázdil s ní jako plavčík všechna možná moře i oceán. Moře nepokojů - Moře klidu - Moře dešťů - Oceán bouří. Byl jsem v zajetí když nás přepadli piráti kteří mě dále prodali jako otroka do Arábie odkud jsem však uprchl a vrátil se domů. Sám jsem měl už sem tam šedivý vlas a jako Jáchym dlouhý vous. Shledání doma bylo veliké. Maminka plakala - dokonce i tatínek. Jáchym mi podal ruku a řekl že je rád že jsem se vrátil - v ruce měl samozřejmě celou fantazii tvarů. Uvítali mě hned v přístavu kam jsem připlul na plachetnici. Ještě jsme ani nestačili vložit kufry do našeho vozítka Voiturette když se za námi ozvala velká rána a vzápětí křik. Bleskově jsem se otočil a vidím že se lidé sbíhají k jednomu místu. "Asi se něco stalo!" Vykřikl kdosi. Prodrali jsme se skrz lidi. Na zemi ležel jakýsi námořník a na sobě měl rozbitou bednu. Vzhlédl jsem k nebi - nad námi se ješte houpalo lano jeřábu ze kterého se těžká bedna utrhla. Námořník chrlil krev a vypadal velice zuboženě. Davem se prodral muž který vykřikoval že je lékař. Poklekl vedle námořníka a chvíli jej ohmataval - pozoroval jeho zorničky. Pak se lékař obrátil na dav a řekl: "Moc mu nezbývá." Námořník už nenaříkal - zjistil jsem že upřeně kamsi hledí. Podíval jsem se tím směrem. Stál tam Jáchym. Podíval jsem se zpátky na námořníka. Vypadal klidně a chtěl něco říct. V jeho tváří jakoby se zračil údiv. "Já... já... vás odněkad znám." Ukazoval na Jáchyma. Ten šel k němu blíž. "Jistě - jistě všichni se přeci známe." Námořník vrtěl nesouhlasně hlavou. "Ne - ne...ja už vás někde viděl. Znám vás! Jako kdybyste mi připomínal něco z dětství." Jáchym ho uchopil za ruku. Námořník si ho prohlížel: "Ale dětství - to už je pryč..." A umřel. Lidi se rozešli - námořníkovo tělo odnesli a já musel na tuto událost myslet. Vrtala mi hlavou a nedala mi spát. Ještě té noci poté co jsem se probudil z neklidného snu plném pirátů a princů sešel jsem ze svého pokoje napít se vody. Jáchym seděl u stolu a hrál si se svojí pružinkou. Sedl jsem si k němu. "Co to bylo Jáchyme?" Nechápavě na mě hleděl. "Myslím toho námořníka - odkud tě mohl znát." Jáchym se zasmál. "Vždyť odpověď znáš - a dlouho - jen si ji nechceš připustit." Díval jsem se na něho. "To není možné aby si byl jeho první vzpomínka! A proč by si byl i jeho poslední?!" Tvar vypadal jako krajina. "A proč ne?" Odpověděl mi. "Nejsi přeci bůh!" Vykřikl jsem. "Ne to nejsem." Odpověděl mi klidně. "Jsem jenom Světlonoš." "Jáchyme!" praštil jsem rukou do stolu. "Proč by si měl být první a poslední vzpomínka lidí?! A jak by si vůbec mohl - vždyť lidí je na světe hrozně moc! A vůbec! proč by měla být první a poslední vzpomínka totožná!" Ukázal mi svojí hračku a měnil tvary. "Vím vím - ne vše je tak jak se zdá a pořád je to totéž!" řekl jsem otráveně. "Ale to neni odpověď." Jáchym se usmál - působil unaveně. "Víš ne na všechno musí člověk znát odpoveď -prostě nekteré věci jsou tak jak jsou a není třeba po nich pátrat. Vlastně to není ani rozumné." Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. "Jáchyme! přeci nemůže být první a poslední vzpomínka totožná." "Proč ne?" Otázal se. "Protože by to znamenalo že je vše pořád dokola!" Vykřikl jsem. Podíval se na mě: "Ale co je na tom hrozného? Celá příroda tak funguje. Všechen život! Proč by měl být člověk jiný - odlišný?! A o co horší je pořád kupředu ubíhající nekonečno - či nekonečná nitota. Vždyť je to pořád totéž. Vše stejně jednou skončí aby to mohlo zase vzniknout. Neunikne nikdo." Mlčel jsem pozoroval jsem ho. Skutečně byl unavený. A i já jsem se najednou cítil hrozně unavený. Vstal jsem a bezeslova jsem odešel spát. Tu noc se mi už nic dalšího nezdálo.
Má dobrodružná povaha mě na jednom místě dlouho neudržela. Zakrátko jsem se opět vydal na moře. Brázdil jsem na velikém parníku moře jako kapitán. Už jsem byl starší a tak mi postačil parník výletní. Žádní piráti - žádní draci. Chtěl jsem přeci jen klid ale vůně moře by mi chyběla. Pak umřel tatínek a já se vrátil domů. Na jeho pohřbu byl i Jáchym. Vypadal stejně jako vždy. Snad jen pár šedin ve vlasech měl navíc - jinak se na něm nic nezměnilo. Hrál si s tvary v rukou a usmíval se. Pak jsme si spolu sedli u nás na zahradě do houpaček a dlouze mlčeli. "Byl to dobrý člověk." Promluvil Jáchym a já věděl že má pravdu. "Umřel hezky." Řekl zase Jáchym a já se musel usmát. "Byl si u něho?" zeptal jsem. Jáchym přikývl. Usmál jsem se podruhé. "Takže první vzpomínka se opět protla s poslední. Jáchym opět přikývl. "Víš lidé na světě umíraj a nic se neděje. Stejně jako se roděj. Proč by tomu mělo být i jinak. Proč by měla být i jiná jejich první a poslední vzpomínka." Zase jsme dlouze mlčeli. Pak jsem se na něho podíval. "Jáchyme?" Kývl hlavou. "Jaká je tvoje první vzpomínka?" Zesmutněl. Podíval se na mě a řekl. "Já nemám první vzpomínku. Občas mám ale pocit jako by se mi zdál jeden sen. Držím v ruce jablko které mi dala matka s otcem. Oba mě pozorně sledují. Já se s roztodivnou dychtivostí do toho jablka zakousnu a najednou jakoby mavnutím kouzelného proutku začnou růst stromy a voda téct a za zády mi začnou zpívat bílé vrcholky hor Hřmící." Seděli jsme na houpačkách a dál jsme už jenom mlčeli.
Když na to tak myslím příliš se od té doby nezměnil - pár šedin navíc - pár vrásek ale jinak je to pořád ten samý Jáchym. Ten Jáchym kterého jsem se - když jsem byl již větší - tak trochu bál. Nevím proč. Mluvil málo a nikdy nikomu nic neudělal - tedy alespoň nict akového mi není známo. Možná jsem se bál těch jeho očí. Těch očí které mě jako dítě rozesmály. Nedokázal jsem je pojmout - vyznat se v nich co si myslí - myslí si vůbec něco? - ach! Spousta otázek ale bál jsem se zeptat - bál jsem se jenom podívat. Přitom mě Jáchym bral často na klín a ukazoval mi své pružinky. Pružinky. Byla to jeho práce. Dělal z tenkých drátků zvláštní pružinky které měl-li v rukou dokázal z nich dělat nepřeberné množství tvarů. Pořád měl nějakou v ruce a hrál si s ní. Z jeho rukou vyrůstaly tvary které tryskaly jako barvy. Pružinky prodával a vydělával si tak na živobytí. "Dokonce se mi o nich zdá. Jak mění tvary jeden přes druhý. Je to moc veliká legrace. A já se jich můžu i dotýkat" Slyšel jsem ho a nepochyboval o tom že to je skutečně velká legrace.
Jak jsem stárl - cítil jsem k Jáchymovi větší a větší sympatie. Líbila se mi jeho malomluvnost v kontrastu s tím že kdykoli něco řekl vyznělo to tak jako když řekl přesně to co říct chtěl a měl. Nebyl to žádný přehnaný chytrák. Nečetl knihy ani se nezajímal o vědění. Vlastně působil tak že to ani nepotřebuje. Měl svůj vlastní rozum a ten mu říkal jak se má chovat a jak má žít a byl tím svobodný a spokojený. Jedna záležitost mi na něm však nedávala spát. Kdykoli kamkoli přišel a bylo-li přítomno malé dítě - ihned upoutal jeho pozornost. Nespustilo z něj oči a jako v tranzu jej sledovalo. Jáchym si toho téměř vždy všiml a po pár chvílích se na dítě začal usmívat a mávat na něj a bylo jisté že do pár minut se bude dítě spokojeně smát. Bylo mi to záhadou a ještě ke všemu jsem tušil že Jáchym ví proč ho ty děti tak upřeně pozorují. A snad jako by tomu náhoda chtěla vždy když jsem byl v jeho přítomnosti a myslel na to - všiml jsem si že se Jáchym tajemně usmívá. Dlouhá léta jsem však tuto otázku nechával otevřenou.
Rostl jsem a rodiče mě poslali na internátní školu. Byla to vážená škola která měla dlouhou tradici a dbala na svoje jméno a pověst. Byl jsem pod přísným režimem ale brzo jsem si zvykl. S hochy jsme rádi cvičili - rádi stáli v řadách a dlouze provolávali slávu svému veliteli - rádi hráli kolektivní hry a pak se společně rádi sprchovali - rádi jsme chodili brzo spát - inu rádi jsme se stávali dobrými lidmi kteří dbají na řád - přesnost a pořádek - alespoň jak nám bylo řečeno. Občas jsem jezdil domů na víkendy a čas od času se zjevil i Jáchym. Někdy si dlouze povídali o kdovíčem s tatínkem - někdy spolu jenom mlčeli. Seděli na dvou houpačkách co máme na zahradě - hleděli před sebe a Jáchymovi jako vždycky vystřelovali z rukou všemožné tvary v explozích barev. Jáchym mi připadal jako úplný protipól toho co jsem znal ze školy. Ne že by nějak narušoval řád nebo nebyl slušným člověkem. To v žádném případě - spíš vše to co já jsem uměl ze školy a co do mě muselo být narváno pod přísnou direktivou on jaksi chápal sám od sebe. Ovšem nežil tím. Bral to jako možnost - ale nepřipadala mu dobrá pro jeho život. A mně se čím dál tím víc zdálo že má pravdu. V té době stával se pro mě důležitým až mi před očima vyrostl jako jakýsi vzor. Našel jsem si k němu plně cestu a on mi zároveň tou cestou ukazoval další novou cestu. Nic mi neradil - nepoučoval mě a přesto na mě platil mnohem víc než maminka s tatínkem či škola. To co řekl mělo pro mě váhu zlata a vždy to bylo ukončené.- jasně dané a já jeho řečmi nebyl nikdy unavený ani nenasycený. Stačila jedna věta - či slovo - a dokázal se vždy dotknout toho co jsem sám měl někdě zastrčené hluboko v sobě aby to rozeběhl abych přemýšlel a zpochybňoval to co pro mě bylo nezpochybnitelné.
Pamatuji si že jsme se procházeli Viktorkou - tak se jmenoval les kousek od našeho domu - byl krásný podzimní den - zamlženo a vlhko - kůra stromů a vůně ty byly taky vlhké - nohy v gumovkách rozrážely trávu či mech a bylo to jako když se člověk plaví na moři - cítil jsem dřevo a houby a měl jsem zamazené ruce od hlíny. Jáchym hovořil o hovorech. "Nikdy se tě netkne to co by si v sobě neměl již připravené. K ostatnímu jsi slepý." Šli jsme dál - pod nohama nám praskalo jehličí. Rezavé a staré a staré po letech jako doklad minulých životů. Něco jako slova v knize. Vše na světě může být uměním. Pak se na mě Jáchym podíval a v očích se mu zalesklo. "Žádná víra nedokáže změnit fakt že zoufalství je v daný moment vždycky pouze zoufalstvím. A tak to je se vším. Přesto právě jedině víra v kombinaci se zoufalstvím je tvůrčí." Šli jsme dál a Jáchym jako vždy rozplétal v rukou tvary. Nebyl to doklad jeho nervozity spíš naopak. Bylo v tom cosi samozřejmého - jako jsou bílé vrcholky slonů. Většinou jsem se ho na nic neptal. Čekal jsem až promluví - v té době jsem si ještě myslel že mé otázky nedokážou být dostatečně správné - hodnotné aby na ně Jáchym musel odpovídat. Tehdy jsem ještě spoustu věcí které mi poskyl nechápal. Tentokrát jsem se však odvážil a zeptal se. "Jáchyme?" Vzhlédl. "Jak si vysvětluješ že na tebe všechny děti - známé i neznámé - tak upřeně hledí i když tě vidí poprvé v životě?" Usmál se jako tenkrát. V rukou mu vyrostl další tvar a vzápětí ihned zmizel aby se mohl objevit další. "Nejsem přeci oni abych to mohl vědět." Řekl pobaveně. "Já vím - právě proto se tě ptám jak si to vysvětluješ." Chvíli koukal do nebe - které bylo šedavé a rychlé a občas z něho padala voda občas přelétl nějaký drak. Pak se na mě znovu podíval. "Víš - ale já to zrovna vím proč tomu tak je." Nepatrně jsem se usmál. "Víš pro ty děti - jsem něco jako světlonoš." Nechápavě jsem se na něho podíval. "Jsem pro ně první vzpomínka - dokážu rozetnout jejich celosvět a vymanit z něj pro ně důležité věci - osoby. Dokážu probudit jejich vědomí." Nerozumněl jsem mu. Nevěděl jsem jestli si ze mě dělá legraci či to myslí vážně. "Je dobře že mi nevěříš. Ostatně nezní to příliš reálně." V rukou mu vznikla další barva. "Ale zkus si vzpomenout na svojí první vzpomínku." Mlčel jsem - znal jsem ji. "A zeptej se otce na jeho první vzpomínku..." Až moc prudce jsem se na něho podíval. "Ale - ale" Zakoktal jsem se. "Jáchyme vždyť si stejně starý jako tatínek." Jáchym zvedl ruku a ukázal mi svojí hračku. Zřetelně jsem viděl jakýsi tvar. Pohnul rukou a tvar se změnil. "Věci nevypadaj pořád tak jak se zdají a stejně se nic nemění." řekl Jáchym. Toho dne sme toho již příliš mnoho nenamluvili. Já jsem hodně přemýšlel o tom co mi Jáchym pověděl a nechtěl jsem tomu uvěřit. A Jáchym? Kdo ví na co myslel.
Pak jsme se dlouho neviděli. Já skončil školu a vydal se na dobrodružné výpravy. Nalodil jsem se na velikou plachetnici a brázdil s ní jako plavčík všechna možná moře i oceán. Moře nepokojů - Moře klidu - Moře dešťů - Oceán bouří. Byl jsem v zajetí když nás přepadli piráti kteří mě dále prodali jako otroka do Arábie odkud jsem však uprchl a vrátil se domů. Sám jsem měl už sem tam šedivý vlas a jako Jáchym dlouhý vous. Shledání doma bylo veliké. Maminka plakala - dokonce i tatínek. Jáchym mi podal ruku a řekl že je rád že jsem se vrátil - v ruce měl samozřejmě celou fantazii tvarů. Uvítali mě hned v přístavu kam jsem připlul na plachetnici. Ještě jsme ani nestačili vložit kufry do našeho vozítka Voiturette když se za námi ozvala velká rána a vzápětí křik. Bleskově jsem se otočil a vidím že se lidé sbíhají k jednomu místu. "Asi se něco stalo!" Vykřikl kdosi. Prodrali jsme se skrz lidi. Na zemi ležel jakýsi námořník a na sobě měl rozbitou bednu. Vzhlédl jsem k nebi - nad námi se ješte houpalo lano jeřábu ze kterého se těžká bedna utrhla. Námořník chrlil krev a vypadal velice zuboženě. Davem se prodral muž který vykřikoval že je lékař. Poklekl vedle námořníka a chvíli jej ohmataval - pozoroval jeho zorničky. Pak se lékař obrátil na dav a řekl: "Moc mu nezbývá." Námořník už nenaříkal - zjistil jsem že upřeně kamsi hledí. Podíval jsem se tím směrem. Stál tam Jáchym. Podíval jsem se zpátky na námořníka. Vypadal klidně a chtěl něco říct. V jeho tváří jakoby se zračil údiv. "Já... já... vás odněkad znám." Ukazoval na Jáchyma. Ten šel k němu blíž. "Jistě - jistě všichni se přeci známe." Námořník vrtěl nesouhlasně hlavou. "Ne - ne...ja už vás někde viděl. Znám vás! Jako kdybyste mi připomínal něco z dětství." Jáchym ho uchopil za ruku. Námořník si ho prohlížel: "Ale dětství - to už je pryč..." A umřel. Lidi se rozešli - námořníkovo tělo odnesli a já musel na tuto událost myslet. Vrtala mi hlavou a nedala mi spát. Ještě té noci poté co jsem se probudil z neklidného snu plném pirátů a princů sešel jsem ze svého pokoje napít se vody. Jáchym seděl u stolu a hrál si se svojí pružinkou. Sedl jsem si k němu. "Co to bylo Jáchyme?" Nechápavě na mě hleděl. "Myslím toho námořníka - odkud tě mohl znát." Jáchym se zasmál. "Vždyť odpověď znáš - a dlouho - jen si ji nechceš připustit." Díval jsem se na něho. "To není možné aby si byl jeho první vzpomínka! A proč by si byl i jeho poslední?!" Tvar vypadal jako krajina. "A proč ne?" Odpověděl mi. "Nejsi přeci bůh!" Vykřikl jsem. "Ne to nejsem." Odpověděl mi klidně. "Jsem jenom Světlonoš." "Jáchyme!" praštil jsem rukou do stolu. "Proč by si měl být první a poslední vzpomínka lidí?! A jak by si vůbec mohl - vždyť lidí je na světe hrozně moc! A vůbec! proč by měla být první a poslední vzpomínka totožná!" Ukázal mi svojí hračku a měnil tvary. "Vím vím - ne vše je tak jak se zdá a pořád je to totéž!" řekl jsem otráveně. "Ale to neni odpověď." Jáchym se usmál - působil unaveně. "Víš ne na všechno musí člověk znát odpoveď -prostě nekteré věci jsou tak jak jsou a není třeba po nich pátrat. Vlastně to není ani rozumné." Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. "Jáchyme! přeci nemůže být první a poslední vzpomínka totožná." "Proč ne?" Otázal se. "Protože by to znamenalo že je vše pořád dokola!" Vykřikl jsem. Podíval se na mě: "Ale co je na tom hrozného? Celá příroda tak funguje. Všechen život! Proč by měl být člověk jiný - odlišný?! A o co horší je pořád kupředu ubíhající nekonečno - či nekonečná nitota. Vždyť je to pořád totéž. Vše stejně jednou skončí aby to mohlo zase vzniknout. Neunikne nikdo." Mlčel jsem pozoroval jsem ho. Skutečně byl unavený. A i já jsem se najednou cítil hrozně unavený. Vstal jsem a bezeslova jsem odešel spát. Tu noc se mi už nic dalšího nezdálo.
Má dobrodružná povaha mě na jednom místě dlouho neudržela. Zakrátko jsem se opět vydal na moře. Brázdil jsem na velikém parníku moře jako kapitán. Už jsem byl starší a tak mi postačil parník výletní. Žádní piráti - žádní draci. Chtěl jsem přeci jen klid ale vůně moře by mi chyběla. Pak umřel tatínek a já se vrátil domů. Na jeho pohřbu byl i Jáchym. Vypadal stejně jako vždy. Snad jen pár šedin ve vlasech měl navíc - jinak se na něm nic nezměnilo. Hrál si s tvary v rukou a usmíval se. Pak jsme si spolu sedli u nás na zahradě do houpaček a dlouze mlčeli. "Byl to dobrý člověk." Promluvil Jáchym a já věděl že má pravdu. "Umřel hezky." Řekl zase Jáchym a já se musel usmát. "Byl si u něho?" zeptal jsem. Jáchym přikývl. Usmál jsem se podruhé. "Takže první vzpomínka se opět protla s poslední. Jáchym opět přikývl. "Víš lidé na světě umíraj a nic se neděje. Stejně jako se roděj. Proč by tomu mělo být i jinak. Proč by měla být i jiná jejich první a poslední vzpomínka." Zase jsme dlouze mlčeli. Pak jsem se na něho podíval. "Jáchyme?" Kývl hlavou. "Jaká je tvoje první vzpomínka?" Zesmutněl. Podíval se na mě a řekl. "Já nemám první vzpomínku. Občas mám ale pocit jako by se mi zdál jeden sen. Držím v ruce jablko které mi dala matka s otcem. Oba mě pozorně sledují. Já se s roztodivnou dychtivostí do toho jablka zakousnu a najednou jakoby mavnutím kouzelného proutku začnou růst stromy a voda téct a za zády mi začnou zpívat bílé vrcholky hor Hřmící." Seděli jsme na houpačkách a dál jsme už jenom mlčeli.
6 názorů
Po přečtení téhle povídky mám dojem, že to tvé chybování v gramatice je záměrné, že je to póza a že ve skutečnosti umíš psát správně. Otázkou je, proč to tak děláš, ale nějaký důvod asi máš.
Povídka samotná je zvláštní, jako by ten text skrýval ještě něco dalšího, nějaký druhý nezřetelný plán, ale nedokážu poznat jaký. Txtu by slušela jiná grafická úprava (rozdělit dlouhé bloky odstavců na menší, oddělit přímé řeči na samostatné řádky). Líbí se mi to a překvapuje mě, že mi tahle povídka v době svého vydání unikla. Tip.
první čtyři odstavce - až k tomu rozhovoru o tom, proč se na něj děti dívají.. je to naprosto skvělý..
..připomíná Richarda Bacha, ale ne tolik, aby to vypadalo, jako napodobenina..
..od toho rozhovoru to pro mě ztrácí věrohodnost živého, skutečného příběhu a začíná to vypadat, jako příběh vymyšlený..
Sama nevím, jak by měla vypadat ta druhá půlka a jestli by tam vůbec měla bejt, abych tomu věřila..
malej_blazen
22. 06. 2009
Dobrý je to, příjemný čtení, dokonce k zamyšlení..něco.
Moc se mi nelíbí, jak a co Jáchym mluví, hlavně dokud "jsi" malý. Nějak mi přišlo, že by to měly být větší perly co z něj padaj, na konci už je fajn. Tam si mě zase překvapil jako námořník:))) z té postavy jsem trochu rozpačitá. Naopak nápad s pružinkou, supr:)
určitě si to ještě prolítni, máš tam pár překlepů. Tip Ti dám, sedlo mi to:)