Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTo už se tak někdy stává
Autor
melancholická dívka
Dívám se do záclony. Skrz její bílou to venku vypadá jako v dětství. Auta rozjíždějí louže až to šplíchne, nějaká žena chvátá do práce, podpatky klapou, svět funguje, všechno je v pořádku. Alespoň venku.
– Tak jak ses rozhodnul, ptám se.
A srdce mi buší, i když ještě nedávno mi na tom ani málo nezáleželo.
Chci být hospodyňka. Chci pěstovat bylinky a v ložnici mít postel s kovaným čelem.
- Jak jsem říkal. Musela bys přestat být tak náladová. A ten sex. A na rovinu říkám, že i jednou týdně je málo. Jinak to nemá cenu.
Pak se zvedne a na zbytek nedělního odpoledne jede k mamince, protože doma nemá hořčici k párkům a taky spravovat motorku. Dívám se do záclony a myslím na tebe. Bíle.
Myslím na tebe proto, že je to rok, co jsme spolu byli poprvé venku.
Některá výročí se neslaví.
Občas se mi o tobě zdá, jako se tak o bývalých milých zdává. Děláš vždycky jako by nic, chceš mě pozvat k sobě nebo říkáš, že se zastavíš, a mě začne polévat horko vědomím nemožného. A stejně tě nakonec neodmítnu. Schovám neobratné prsty do vlasů, které jsi dávno ostříhal.
Jsi nepoučitelná, řekl bys. Jsi nepoučitelná, říkáš si, když čteš moje řádky.
Jsem nepoučitelná. Sedím a dívám se do záclony, dívám se, jak se nepatrně pohybuje, jak její zdobený okraj tančí nad topením, baletka při prvním vystoupení, bílá krajina,
a čekám, až se něco změní.