KDYŽ SE DORUČUJÍ ZÁSILKY-II

Mirek odcházel od poštovní dodávky s dvěma velkými balíky v rukách, když tu náhle uslyšel dopad klíčů na chodník.

„Zatraceně!“ vyhrkl a pohlédl k nohám, kde uviděl ony klíče ležet. Vedle něho stál kontejner, na jehož horní část obě zásilky položil. Poté se shýbl a zároveň uviděl, že má na pravé botě rozvázanou tkaničku. Dřepl si a začal si botu zavazovat. Přitom náhle uslyšel vedle sebe zvuk, který znamenal otevírání kontejneru. Okamžitě se na horní část popelnice podíval a vzápětí postřehl, jak oba balíky na něho padají. Pohotově nastavil obě ruce, ale dlaněmi zachytil jen jednu zásilku, zatímco druhá mu dopadla přímo na hlavu.

„Do prde…!“ vyhrkl a zároveň si sedl na zadnici. Přitom se držel za hlavu a upřeně se díval na pootevřenou horní část kontejneru, která se za chvíli dala do pohybu, což znamenalo, že popelnici někdo zavírá. K jeho překvapení však od kontejneru nikdo neodešel, a tak jej obešel. Nikdo však u něho nestál.

„Sakra, přeci se nevotevřel sám vod sebe,“ pomyslel si a opatrně levou rukou jeho horní část otevřel. Poté se lekl, když uviděl v jeho nitru postavu zabalenou v dece.

„Proboha! Co tady děláte?“ vyhrkl.

„Zavři! Ať sem netáhne!“ rozkřikl se v obličeji červený a zarostlý muž.

„Aby jste neskončil v popelářským voze!“

„Ten už přijel ráno. A voni mě popeláři znaj. Zavři, ať sem netáhne!“ vyhrkl naštvaně bezdomovec. Zkoprněle hledící Mirek zavřel horní část kontejneru a vrátil se k balíkům. S nimi pak šel po chodníku, po němž šla dvojice policistů.

„Dobrý den. Támhle do toho konťasu vlezl bezdomáč,“ řekl jim.

„Tak to bude určitě Bohouš!“ řekl jeden z policistů a oba záhy ke kontejneru došli. Jeden z mužů zákona opakovaně do něho kopl, zatímco druhý jej otevřel.

„Co je? Kterej blbec!?“ rozkřikl se muž v kontejneru.

„Já ti dám blbce Bohouši! Vokamžitě vylez nebo ti pomůžu!“ vyhrkl ostře policista.

„Já jsem tady vomylem…“
„Nekecej a mazej ven!“

Poté muž vylezl a začal vrávoravě kráčet po chodníku. Mirek ještě chvíli bezdomovce pozoroval a pak došel se zásilkami ke dveřím. U nich se zadíval na zvonky a za okamžik našel zvonek se jménem toho, pro něhož měl jeden ze dvou balíků. Stiskl jej a zároveň našel další zvonek, na kterém bylo jméno adresáta, jemuž byl určená druhá zásilka. A protože se z mluvítka neozval ten, na něhož zvonil, tak stiskl po chvíli nadvakrát druhý zvonek. Ale ani tentokráte se ničí hlas v mluvítku neozval.

„Sakra, to zase není nikdo doma. A to sou voba balíky zadarmo,“ řekl si a oba zvonky ještě jednou opakovaně zmáčknul.

„Halóó! Kdo je tam dole?“ ozvalo se pojednou od shora a Mirek udělal dva kroky do zadu. Přitom se zadíval do oken domu a hned spatřil hlavu muže.

„Dobrý den, tady pošta. Mám pro vás vobyčejnej balík!“ vyhrkl.

„Dobře. Já vám hodím klíče!“ řekl muž a zmizel v okně. Vzápětí se o dvě patra výše vyklonil z okna další muž.

„To jste zvonil na mne?“ zeptal se.

„Ano. Mám pro vás taky obyčejný balík!“

„Fajn. Já vám hodím klíče!“

„To nemusí…!

Muž však zmizel v okně a za okamžik Mirek viděl, jak ze dvou oken vylétly klíče.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI