Legenda o Simonovi z Blat

 LEGENDA O SIMONOVI Z BLAT

                                                                               I.                                                                                                        

   "Dědo, dědečku! Vyprávěj nám něco! Něco hodně napínavého. Nějakou legendu o hrdinech!" dožadovali se dva asi sedmiletí cvalíci a neklidně poposedávali na dřevěné lavici u stěny přízemního domku s šindelovou střechou.

   Starý muž, který byl terčem jejich útoku, promnul v prstech konce bílého kníru a pak s úsměvem odvětil: "Dobře. Budu vám vyprávět, ale nechte toho vrtění a poskakování na té lavici. Už mě brní zadek! Klidně se posaďte a poslouchejte. Nebudu vám vyprávět žádnou pohádku ani jiný smyšlený příběh. Řeknu vám něco, co se skutečně stalo. Je to o  člověku, který se opravdu stal v našem kraji legendou."

   "Myslíš Simona s čarovnou kuší? Co mu říkali  Mstitel?" skočil starci do řeči jeden z hochů.

"Ano. Toho!" odpověděl děda.

    "A je to pravda, že boháčům vylupoval pokladnice a rozdával zlato chudým? A že z baronova vězení osvobodil zajaté krásné dívky?" chtěl vědět druhý vnuk.

    "Neskákejte mi do řeči, kluci, a poslouchejte! Je to už skoro sedmdesát let a mně bylo tenkrát asi tolik roků, co dneska vám. Jak už jsem řekl, stala se jeho postava téměř legendou a je osudem každé legendy, že s přibývajícím časem se původní příběh dalším a dalším vyprávěním mění tak, až některé jeho části vypadají oproti skutečnosti trochu jinak nebo se neodehrály vůbec. Nevím, jestli Simon někdy osvobodil z vězení nějaké dívky. Ale když se vám chce tomu věřit, proč ne? Na legendách je příjemné to, že i když víme, že se to vše asi neodehrálo úplně přesně tak, jak to slyšíme, být to tak mohlo nebo dokonce i mělo. V tom je kouzlo legendy…."

                                ======================================

    Žít na panství barona z Vorku nebyl nejšťastnější osud téměř pro nikoho, ale přímo trestem byl pro většinu obyvatel chudých vesniček roztroušených mezi zámkem a vřesovišti na jižním a východním okraji panství. To byla místa, na která dohlížel nejčastěji baron osobně a běda, pokud zjistil neplnění poddanských povinností! Takového hříšníka trestal zpravidla na místě a velmi krutě. Spravování hornaté severní a západní části svého majetku ponechal pán z Vorku z větší části na bedrech rychtářů a místodržících a tak se zde žilo  po většinu času přece jen o něco snesitelněji.

   O baronově krutosti se vyprávěly historky i u královského dvora, ale vzhledem k panovníkově nechuti míchat se do záležitostí svých šlechticů, žádné následky to pro pána z Vorku nemělo. Dokud odváděl do královské pokladnice stanovené dávky na financování panovníkových vojenských výpadů, baron si byl vědom, že na svém panství si může dělat co chce.

    Na okraji vřesoviště žil Simon se svým otcem. Matka mu zemřela při porodu a jeho vyrvala porodní bába z náruče smrti na poslední chvíli. Přesto vyrostl v silného dvacetiletého mladíka, který se dokáže porvat s každým těžkým úkolem. Oba obyvatelé chatrče měli oproti vesničanům relativně jednodušší život. Jejich úkolem bylo zajišťovat bezpečnou cestu přes blata pro obchodní karavany, lovecké výpravy a na požádání zásobovat zámeckou kuchyni slukami či jinou pernatou zvěří žijící v okolí vřesoviště nebo rybami z nedaleké říčky. Zvláště poslední povinnost  se stala Simonovi spíše zálibou a brzy nebylo široko daleko lepšího střelce z luku nebo kuše. Krátce po svých dvacátých narozeninách se však mladík nechal, přes otcovi námitky, naverbovat do jedné z králových vojenských výprav. Stejně, jako spoustu jiných, ho do armády hnala nejvíce touha po dobrodružství a  údajném veselém vojenském životě. Tatík byl zatím na vrcholu svých sil a Simon věděl, že za pár let by si tohle již dovolit nemohl. Takto vše zatím vypadalo, že  syn okusí tvrdý vojenský chlebíček, vybouří se a pak zajistí tátovi klidné stáří. Pak utíkaly měsíce, překulil se první rok, potom druhý a proslýchalo se, že se vojáci mají co nevidět vracet. Starý Simon se již začal těšit a všude vykládal, jaké má plány, až se syn vrátí.

    Jednoho dne se objevil u jejich domu sám pán z Vorku s vrchním lovčím a Brackem, stálým průvodcem  barona, od něhož se nehnul téměř nikdy ani na krok. Byl to obrovitý chlap, skutečná hrouda svalů. Plnil funkci jakési osobní stráže, vykonavatele baronem uložených trestů i případného kata. Skupinka chtěla lovit sluky a dožadovala se, aby ji starý Simon doprovázel. Ten měl však již druhý den horečku a byl rád, že sebral síly k tomu, vyjít před dveře domu. Omlouval se a žádal barona o několikadenní strpení. Pána z Vorku  však rozzuřilo, že musel urazit zbytečně cestu ze zámku až sem a ve vzteku pronesl výhružku, že až se syn vrátí, nebude dělat průvodce na blatech, ale stane se zemědělským nevolníkem. To bylo na starého Simona příliš! Vrhl se k baronově koni, chytil se podpínky a zapřísahal svého pána, ať odvolá takové rozhodnutí. Pán z Vorku jen pokývl Brackovi a pronesl: "Zbav mě ho!" Obr uchopil do ruky luk s nenapjatou tětivou a jen nedbale mávl rukou. Pružná zbraň zasáhla nebohého muže ze strany do hlavy a srazila jej na zem. Trojice jezdců se bez ohlédnutí vydala na zpáteční cestu. Kdyby byla na místě pomoc, asi by se starý Simon ze všeho dostal, takto však zůstal ležet bezmocně před domem a neměl sil se doplazit zpět na lůžko. Horečka, silný úder do hlavy a chlad plížící se večer   od vřesoviště, splnily svoji neblahou  úlohu a vesničané našli druhý den starého muže již mrtvého. Když se mladý Simon za několik týdnů vrátil, mohli mu již jen ukázat místo posledního otcova odpočinku. Dozvěděl se vše, co se říkalo nahlas i to, co se jen šuškalo o té nešťastné události a pak zůstal dlouho u hrobu. Co vše na tomto místě mladík slíbil a přísahal, nikdo nezaslechl, ale druhý den zbylo se srubu na kraji vřesoviště jen spálené místo a po Simonovi jakoby se slehla zem.

    Že z kraje neodešel, se měli všichni dozvědět již za několik dnů. Když totiž pán z Vorku večer uléhal a propustil od sebe Bracka, chodíval obr občas do hostince v podzámčí, kde se rád napil a chlubíval se svoji silou. Jednoho rána v zámku zjistili, že není k nalezení. Objevil ho až k večeru vrchní lovčí. Brack visel za nohy na silné větvi dubu na kraji lesa a hlavu měl sežehnutou plameny. Musel zemřít pomalou a bolestnou smrtí. Podle stop na těle a na místě popravy, rozdělal jeho kat na zemi malý oheň a pak obra rozhoupal. Zpočátku zasahovaly plameny hlavu odsouzeného jen mírně a v rychlosti, ale jak se pohyb těla zpomaloval……….

Vypadalo to, že se neznámý chtěl ještě před smrtí od Bracka cosi dozvědět. Po sejmutí těla a důkladné prohlídce, zjistil zámecký felčar, že na hrudi mrtvého, která nebyla tolik ohořelá, jsou nějaké zářezy nožem nebo dýkou. "Vypadá to jako velké "S", řekl lékař baronovi.

     Ten se zamyšleně zadíval k vřesovišti a se zaťatými zuby pronesl: "Simon z Blat!"

                                                                          II.

     Popravčím Bracka byl, samozřejmě, opravdu Simon a od té doby dával baronovi o sobě nepříjemně vědět. Neminul týden, aby nebylo odehnáno nějaké stádo dobytka, neshořela část uskladněné úrody nebo nezahynul někdo ze  zámeckých gardistů. Pochopitelně, že hned v začátcích uspořádal pán z Vorku  na samozvaného mstitele několik honiček, ale  kořist pronásledovatelům vždycky unikla do vřesovišť, kam se již brzy za ní nikdo neodvažoval, vzhledem k několika nehezkým počátečním úmrtím v bezedném močálu. Aby baron nezapochyboval o tom, kdo mu působí škody, zanechával Simon pravidelně na místě činu nebo v kůži mrtvých vojáků písmeno "S", které pána z Vorku, při jeho spatření, přivádělo téměř k šílenství. Již po několika týdnech bylo zřejmé, že dosavadním způsobem se baron nepříjemného mstitele nezbaví. Ten se otevřenému střetu s přesilou vyhýbal a navíc bojoval odlišnou výzbrojí, než jakou vlastnila zámecká garda. Ze svých cest si zřejmě přivezl malou kuši, která však měla obdivuhodný dostřel. Její ramena nebyla dřevěná, ale kovová a malé šipky prorážely krunýř nebo pronikaly oky drátěných košil vojáků s neúprosnou jistotou. Simon rovněž nenosil meč nebo rapír, nýbrž jeho další výzbroj tvořil dlouhý lovecký tesák a sada malých nožů upevněných v koženém pásu přes prsa a které zasahovaly pronásledovatele na úctyhodnou vzdálenost do nechráněných částí těla.   Baronovi bylo jasné, že si musí občas tuto výzbroj někde doplňovat, ale nikdy se mu dotyčného zbrojíře nebo kováře vypátrat nepodařilo. Nepomáhaly stále zvyšované odměny, nepomáhaly ani sankce proti vesničanům. Jejich sympatie byly jednak od počátku dané a věděli, že případnou hmotnou újmu jim Simon v nejbližší možné době nahradí. Často se stávalo, že se v ohradě u vesnice ráno objevilo několik nových dobytčat nebo se na prahu některé chalupy povaloval váček s mincemi.

    Po čase již baron z Vorku zvažoval možnost, že požádá o vojenskou pomoc krále, ale pak si vše zase rozmyslel. Jednak panovník opět sbíral dobrovolníky na novou vojenskou výpravu a to nebyla vhodná doba pro podobné prosby a jednak si uvědomil, že zveřejněním své žádosti  zadá prostor pro oživení klevet o způsobech spravování panství a odhalí svoji neschopnost vypořádat se s jedním rebelem. Simonovou velkou výhodou byla také skutečnost, že s baronem bojoval sám a nepřibíral zásadně k sobě žádné další spolubojovníky. Tím se vyhnul případné zradě nebo nasazení špeha do svého okolí. Toto vše si pán z Vorku dobře uvědomoval, ale zatím mohl jen skřípat zuby a čekat.

                                                                       III

     Starý vypravěč se na lavici zavrtěl, usadil se pohodlněji a pohlédl dolů, na dychtivé tváře svých malých posluchačů. Odkašlal si a pokračoval: " Boj osamělého člověka, byť sebestatečnějšího, proti mnohonásobné přesile, je vždy jen otázkou času. Výsledek je, bohužel, dán předem. Když nezvrátí misku vah zrada nebo ziskuchtivost, zasáhne prostě náhoda. To se stalo i v tomto případě.

                                                                       IV.

      Malý, asi sedmiletý chlapec,  sbíhal po lesní cestě z kopce dolů a snažil se nerozsypat košíček naplněný houbami. Občas se ostražitě rozhlédl, protože sběr hub v baronově lese byl pro vesničany zakázán. Dobře věděl, že kdyby ho někdo ze zámeckých chytil, dostal by, přinejmenším, pořádný výprask. Před jednou mýtinkou se zarazil, protože zaslechl zvuk, který rozhodně nebyl výtvorem přírody. Zdálo se mu, že slyší, mimo jiné, i mužskou kletbu. Opatrně se připlížil k okraji mýtiny. Tam, opřen zády o  velký kámen, seděl mladý muž a snažil se o ošetření krvácejícího levého ramene. Nahoře na stehně měl již jedno zranění stažené pruhem látky. Kabátec a košili měl shrnuté k pasu a nějaký nepříliš bílý kus látky, zřejmě z té košile,  se pravačkou snažil ovázat kolem rány na rameni. Uběhlo několik desítek vteřin a pak muž promluvil: "Hej, chlapče! Nepřestalo tě ještě bavit to okukování? Nechtěl bys mi přijít pomoct?"

    Hoch  zprvu začal uvažovat o útěku z tohoto místa, ale pak převážila zvědavost a snaha o jisté hrdinství. Vystoupil z křoví a přiblížil se opatrně k muži. Pak uviděl na zemi tu malou černou kuši!

    "Ty jsi Simon z Blat, viď!" vyhrkl.

Muž se usmál: "Ano, jsem. Ale nejdřív mi utáhni ten obvaz, prosím tě! Pak si můžem popovídat."

     Chlapec, co nejšetrněji a jak nejlépe svedl, ovázal krvácející rameno a pak co nejrozhodněji pronesl: "Až budu velký, budu jako ty! Budu taky bojovat proti baronovi. Budu pomáhat vesničanům a chránit je. "

     Simon se trochu smutně usmál a řekl: "Posaď se! Něco ti prozradím. To, co říkáš je sice správné, ale není to tak jednoduché, jak si myslíš. Jeden člověk toho moc nezmůže. I když třeba barona zabiješ, místo něho přijde nějaký jiný baron a všechno začne zase od začátku! A pak jsi už unavený, protože místo tebe nemá kdo přijít. A taky řeknu, co jsem vlastně zatím nikomu jinému neřekl. Já jsem nezačal proti pánovi z Vorku bojovat vůbec kvůli vám, ale kvůli sobě. Zavinil smrt mýho táty, víš? Byla to a vlastně ještě pořád je, hlavně věc mý pomsty! A to vůbec není žádná ušlechtilá myšlenka! Myslel jsem si, že když zabiju Bracka, že se mi nějak uleví, ale nic takovýho se nestalo. Snažil jsem se dostat před šíp samotného barona, ale to se mi do dneška nepovedlo. Ten se drží mazaně vždycky někde vzadu, parchant jeden! Je pravda, že pozdějc jsem občas některým vesničanům pomohl, ale jako hrdina se zrovna moc necejtím!"

    Hoch zmateně pohlédl na Simona a pak mu sklouzl pohled na pověstnou zbraň, ležící vedle muže. "Tak to je ta zázračná kuše!"

    "Jo, to je opravdu mistrovský kousek. Získal jsem ji na východě. Není na ní nic kouzelného, jen ji vyrobil opravdový mistr zbrojíř. Mám už ale poslední dvě šipky! Dneska se mi moc nedařilo. Chtěl jsem odehnat jedno z baronových stád, ale musel v noci zesílit hlídky. Ráno tam bylo nejméně dvakrát tolik chlapů, než jsem večer napočítal. A pár se jich schovávalo na kraji lesa! Od některých z nich mám tahle škrábnutí!"

     Z dálky se ozval tlumený dusot koňských kopyt. Muž rozhodně pronesl: "Ty už běž, jestli tě tu někdo chytí, odnese to celá vaše rodina. Běž!"

     Chlapec vzlykl: "Přece tě tu nemůžu nechat. Zabijou tě!"

Simon se už skoro rozkřikl: "To přece není vůbec tvoje věc! Mazej domů!" Pak  natáhl ruku vedle sebe, zvedl kuši a již tišeji dodal: "Tohle by jim ale nemělo padnout do rukou! Vem si to, stejně už mám jen dvě šipky, s tím bych moc slávy nenadělal. Odnes to do bezpečí. Kdo ví, třeba to jednou ještě někdo využije. A teď už opravdu syp!"

     Zvuk kopyt koní se přiblížil. Již bylo slyšet i cinkání výzbroje jezdců.

Hoch zaběhl do houští, v jedné ruce pověstnou Simonovu zbraň a v druhé malé kožené pouzdro se dvěma zbylými šipkami. Nevydal se však směrem k domovu, ale našel si tu nejhustší spleť větví porostu a zalezl po ní. Mýtinu měl před sebou jak na dlani. Snad doufal v nějaký zázrak nebo magické síly, jež pomohou hrdinovi zvítězit nad přesilou nepřátel. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější a krutější.

    Než dorazili pronásledovatelé k okraji mýtiny, Simon se ztěžka postavil, tak pevně, jak jen mu to zraněná noha dovolovala. Částečně kryt velkým kamenem, očekával své nepřátele. Z hrdla se mu vydralo zavrčení, když mezi nimi spatřil samotného barona z Vorku. S přesvědčením, že toto je stejně jejich poslední setkání tváří v tvář, nedbaje na své zranění, skočil vpřed a z dlaní mu vylétly vrhací nože. Skupina jezdců byla okamžik tak překvapená, že několik vteřin neudělala naprosto nic. Jeden z nožů se zaryl baronovi do tváře a druhý nalezl cíl v hrdle jezdce za ním. Tomu z proťaté tepny vytryskla krev do koňské hřívy a plašící se zvíře shodilo gardistu na zem a zmizelo na opačném konci mýtiny v lese. Simonovi se po doskoku okamžitě podlomila zraněná noha a zřítil se na zem. Dostal se ještě do kleku, ale v okamžiku pokusu o vrh dalších nožů se již do jeho těla zavrtaly šípy lukostřelců. Baron sesedl z koně a s kapesníkem přitištěným na zraněnou tvář přistoupil k mrtvému tělu. Volnou rukou zarazil přibíhající gardisty, kteří měli zřejmě v úmyslu rozsekat meči mrtvého zbojníka na kusy: "Chápu, že mnohý z vás ztratil jeho rukou přítele nebo dokonce příbuzného, ale byl to důstojný protivník a chci ho nechat důstojně pohřbít. Naložte ho na koně a zavezte do jeho vesnice!"

    Bylo to překvapující gesto a také první a poslední projev lidskosti barona z Vorku, který ukrytý chlapec slyšel. Snad se v zámeckém pánovi ozvalo nečekaně svědomí, že tuto smrt zapříčinila vlastně jiná, kterou zavinil on. Kdo ví?

     Kavalkáda jezdců zvolna opustila mýtinu a dusot kopyt zanikal pomalu v dáli. Hoch po chvíli vylezl z houští, otřel si rukávem slzy a s košíkem hub v jedné a s kuší v druhé ruce se pomalu vydal směrem k vesnici.

                                                                    V.

     Hoši se nespokojeně zavrtěli na lavici. Pak jeden promluvil: "A to je všechno, dědečku? Baron si žil spokojeně dál?"

    "To není pohádka, kluci! Ale máte pravdu. Úplný konec to ještě není. Baronovi se rána na tváři zahojila a asi osm let si  zřejmě spokojeně žil. Jednou ale přiběhl do zámku jeho kůň sám a barona našli později na louce a z oka mu trčel malý černý šíp. Do kůže na čele měl vyřezané písmeno "S! Toho, kdo to udělal se nikdy vypátrat nepodařilo. A tím opravdu skončil příběh o Simonovi z Blat. Tak, to je všechno, teď běžte za maminkou, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Já si půjdu chvíli odpočinout k sobě do světnice.

    Kluci odběhli a stařec zašel do domu. Rozhlédl se po malé místnosti, pohladil růženec, který visel na stěně jako památka na  zesnulou ženu a pak ztěžka přiklekl k velké truhle na zemi. Zvedl víko a chvíli odhrnoval naskládané ošacení, až se dostal ke dnu. Nostalgicky pohlédl na malou černou kuši a kožené pouzdro s jednou černou šipkou………………….