Můra

Řečeno bylo: Jen tak postával, tam na rohu nejmenované ulice, nejmenovaně daleko. Jako každičký den. Vždy stejně a vždy potichu. Oblečen a hlavně sám. Nebe zahalené, slunko jednou za čas ozářilo oblohu. Zalívalo tělo krásným hřejivým pocitem. Mysl temnější než vesmírné prázdno s jedinou myšlenkou. Myšlenkou na to, jak změnit to, co už se děje. Jak zasáhnout, brzy a razantně. Jak dosáhnout výše a nebýt, tak  zároveň o mnoho níže.

Promluvil k sobě: „Žít v temné díře nechce se mi, zdát sny díky. Taky nechci! Nebudu tě poslouchat. Mysl moje zradila mě dosti. Je silnější než všichni zlý hosti. Pomalu a jistě tlakem láme mi kosti. Nemůžu se bránit. Není proti komu. Sem v tom sám, řízl bych se, ale nevím, udělal bych to znovu.“

Řečeno bylo: Jak zalívalo šero jeho čelo, on pochopil. Zvedl oči více vzhůru. Doufal, snad? Hledal konkrétní věc, pírko, nebo se jen lek! Ne. Bílí den a v něm můra. Velká, větší a přibližující. Střemhlav pouští se jeho směrem. Nebzučí není včela, nehouká není třeba. Míří s tykadly přes sebe, tvoří kříž dřív než do letu směr převede. S jistotou pouští se do slepého boje. Nedoufá, nevítězí, třeba i nesvede, ale přesto vše to provede.

Promluvil k sobě: „Co ji vede za skutkem jejím, já nevěřím vlastním očím. Bez křiku a viditelně, nelže ani na tom ji nesejde. Má svůj cíl bez smyslu. Zbavena jakéhokoli pocitu. Uhnu snad problýskne mi? Mohl bych, ale asi nechci. Vzdal jsem všechno, není i tohle tedy jedno. Ať letí, jak dovede. Ať odkloní směr jinak o mě svůj život sebere.“

Řečeno bylo: Pár vteřin, pár dalších myšlenek. Prach na zemi se zvířil, kus jejího nevidomého zorného pole ukryl. Špína, kameny, písek stěnou letí. Mrak velký, jak dvě cihelný stěny. Není ji vidět. Schovaná je záhy, prach vytvořil vzdušné záclony.

Promluvil k sobě: „Co jsem to provedl za tah. Teď sem oslepl a mám strach. Vyrovnaly se nám síly. Uhýbám z dráhy stále daleko to mám k cíli. Manévruji a mocně se cítím. Pak to ucítím. Byla to ona. Jistě! Druhý náraz byl do země. Nezlobím se a nešlapu na ni či provokací vedle. Zaslouží si úctu, tohle není v každého gustu.“

Řečeno bylo: Neminula. Nehleděla na to, co ji čeká. Šla vzhůru i když klesala. Ona svoje možnosti hledala. Věřila si. A dokázala to. Bolest přejde, rány se zahojí, tma nadejde a ona zase vyletí. Schoulená dole v zemi nechce být dlouho, tam venku na ní čeká to pravý kouzlo. Může se bát, může se litovat a může přemýšlet. Ale o to nejde, ví také, že může pokoušet. Prožít totiž znamená odcházet o život se ucházet.

Promluvil k sobě: „Hýbe se, leze a má to marný. Nemohla přežít bez závažných zraněních. Pomohu ji aspoň schovat, tak jako tak způsobil jsem to já a moje noha. Ne už vím, kde byla ta největší škoda. Já nevydržel jako ona. Věřit jí a věřit sobě, minuli jsem se i přesto prašný moře.“

Řečeno bylo: Se dnem přišel večer a on?

Promluvil k sobě: „Já prosím pěkně poučen a smeten odešel. Teď už tam nestojím. Nebyl jsem tam dlouho, jen jednou za čas podívat se na to kouzlo. Vzpomínám na malou náhodu, na pro mě malou nehodu. Tak jako ona za světlem večer lítá, já s díky myslím a vítám. Rozumím si a nejsem stíhán. Ani jí , ani sebou, ani nikým. Prostě letím, koukám a nevidím. Je to jedno, záleží prostě i na druhých je třeba jít v nadějích."