Smrt je klidná, snadná..život je těžší

   Když se řekne život, možná napadne hodně lidí malé dítě. Malé, nevinné dítě, kterého dlouhá cesta teprve čeká. Je čisté, bílé, jako okvětní lístky lilie. Když  přivoníte k dechu čerstvě narozeného dítěte, ucítíte z něj samotný živit. Vůni života.

Život je dar. Pro někoho prokletí, pro druhého štěstí. Každý bere život jinak, každý s ním jinak nakládá.

   Pro Emily byl život posledních pár měsíců jen ponížením, prokletím a všemi těmi hanebnými názvy.

Její nudný a všední život se pro ni stal nesnesitelnou prioritou. Často přemýšlela o smrti jako o vysvobození. Nikdy by se ovšem neodvážila udělat to. Odvaha nebyla jednou z jejích vlastností.

Když se však dozvěděla, že její maminka onemocněla, zachvátila ji neuvěřitelná panika. Nebude tu už nikdo, kdo ji bude mít rád, komu se bude moct vyplakat na rameni, nebude tu už nikdo, kdo by věděl o její existenci, a tak se uchýlila k nejdrastičtějšímu řešení.

   Slunce zapadalo za obzor, jeho poslední paprsky lehce olizovaly starý most, když na jeho zábradlí vylezla mladá dívka. Její blonďaté vlasy vlály ve větru jako vlajka míru, hubená kolena se jí klepala a žluté šaty měla skrápěné slzami. Brzy bude konec, uklidňovala se, už bude po všem.

Uvolnila jednu ruku a zavřela oči.

   „Ahoj“ozval se melodický hlas po její pravici. Pomalu otevřela oči a zabodla se pohledem do mladé dívky. Byla čistě a ladně ustrojená a bylo jaksi milo se na ni dívat. Emily věděla, že to by neměla, že je neslušné takhle zírat, ale nemohla si pomoct.

   „Nech mě být“zašeptala Emily bez dechu a znovu upřela pohled do vody pod sebou. Neuměla plavat.

   „Chystáš se skočit?“ta otázka vyzněla tak, jako kdyby si povídali o jejich nejoblíbenější barvě.

   „Prosimtě, jdi pryč.“

   „Popovídáme si, co říkáš?“usmálo se děvče. „Jmenuji se Genal a ty?“

Co je to za hloupé jméno?

   „Emily“odpověděla. „Jsem Emily.“

   „Výborně, Emily, takže, co se ti stalo tak hrozného?“

   „Nemáš nic na práci?“obořila se na ni.

Dívka se jen pousmála. „Co když je tohle moje práce?“

   „Jsi vyjednavač?“

   „Ano..i ne.“

   „Tomu nerozumím.“

   „Co kdyby ses posadila sem ke mně a já ti všechno vysvětlím?“

   „Jdi pryč!“vyhrkla Emily. „Já o ničem mluvit nebudu!“křečovitě svírala trubku kousek od své hlavy a shlížela na ženu pod sebou. Ta se jen klidně usmála.

   „Můžeme si jenom popovídat..nebude to těžké.“

   „Nechci si povídat!“trvala si na svém.

   „Dobře, budu si povídat jenom já.“posadila se ladně do tureckého sedu. „Zajímalo by mě, co se stalo takové pěkné holce jako si ty. Snad nešťastná láska?“

Emily zakroutila hlavou.

   „Dobře, co může být tedy tak hrozné, že ses rozhodla zemřít a navždy uvěznit svoji duši v zatracení?“

   „Zatracení?“

   „No samozřejmě.“přitakala s klidným úsměvem. „Ten, kdo si na život sáhne sám, se do nebe nedostane.“

   „Už nevím, pro co tu jsem.“zašeptala Emily. „Nic mi nejde, nemám nikoho, až na mou matku, jenže ona je nemocná.“

   „Co je jí?“

   „Něco s krví, myslím..“

   „Ale to se přece dá léčit. Dnes se všechno dá léčit.“

   „Nechtěla bych ji tu nechat samotnou.“

   „Ani ona by si nepřála abys zemřela. Podívej se, Emily, na světě je určitě spousta věcí, které ti půjdou. Musíš jen hledat a až tu věc najdeš, znovu to tebe bude mít všechno smysl.“

   „Nevím, jestli má ještě cenu hledat to.“

   „Má! Jistě, že má.“

   „Myslíš?“

Genal přikývla.

   „Nebude tak zle, stačí jen.., když prostě slezeš a vtrhneš do života s novým elánem.“

V dálce se ozvala sirény hasičů a záchranářů. Kousek od mostu pozorovaly zděšení turisté mladou sebevražedkyni.

   „Pojď“řekla milým, jasným hlasem. Vstala, natáhla bílou ručku k Emily a pomohla ji slézt ze zábradlí.

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Přijeli hasiči, záchranka a Genal se ztratila někde mezi nimi.

**

   „Tak ještě jednou, slečno, proč jste vylezla na to zábradlí?“

Emily seděla naproti pohlednému policistovi a musela mu odpovídat na všechny otázky. Prý je to jen protokol.

   „Chtěla jsem se zabít,“odpověděla s klidem. „Pak mi to ale ta žena vymluvila.“

   „Jaká žena?“

   „Jmenovala se Genal. Vymluvila mi to a pomohla mi slézt.“

   „Žádná žena tam nebyla,“řekl policista. „Svědkové viděly jen vás, a pak jak z ničeho nic slézáte ze zábradlí. Ani naši kolegové tam nikoho jiného neviděli.“

   „Ale..“Emily byla zmatená. „To není možné. Určitě tam byla. Vím to, viděla jsem ji!“

   „Nevíte, co jste viděla, slečno. Byla jste rozrušená. Naši kolegové vás odvezou na vyšetření do nemocnice, což se v takovýchto případech běžně dělá. Tady mi to ještě podepište.“

Emily odcházela zmatená a šokovaná.

Určitě se jí to nezdálo. Ta žena tam byla, zachránila jí život.

Nebo..ji skutečně viděla jen ona?