Štěstí

Bylo ráno.

Přesněji řečeno pět hodin a patnáct minut. Lence to bylo jedno. Její manžel vstával až někdy v jedenáct.

Vařila si kafe. Ona stála v kuchyni a vařila si kafe! To byla nehoráznost, protože v sobotu a ve čtvrt na šest se spí a nedoplňuje se energie kofeinem. Lenka to věděla. Ale neměla na vybranou.

Nehoráznost, ozvalo se jí v hlavě.

Vybírala si hrnek. A vybrala si velký, modrý. Modrý hrnek! Zasmála se. Dal jí ho manžel. On ji miloval, to ano. A nedalo se říct, že ona jeho ne.

Tak v čem byl problém?

V ničem, odpověděla si v duchu. V ničem není problém, je krásná sobota a já nemusím do práce. Máme naplánovaný výlet, a taky že na něj pojedeme a parádně si ho užijeme!

Chtělo se jí křičet. Uvidíš, světe, my dokážeme být spolu šťastní!

Svět se ušklíbl a ona se otočila a ignorovala ho. Nalila si kávu (ten hrnek je moc modrý, napadlo ji) a napila se.

Do kuchyně se za ní přiloudal desetiletý ovčák Abdul a s unaveným funěním si zalezl pod stůl.

Je tak hloupá, řekl svět.

Lenka si přidala cukr. V čem je problém? přemýšlela. (Za oknem se usadil vrabec a ťukal bez přestání na tabulku skla. Neodehnala ho, jak bylo jejím zvykem.) V čem je problém, když mám úžasného manžela, skvělý byt a absolutně báječný život?

Svět se pochybovačně zachechtal. Hodila po něm znechucený pohled a přidala si další kostku cukru.

Podívala se ven. Přes ulici právě přecházela paní Mischowská se synkem. Možná mu vyprávěla pohádku, ale Lenka to neslyšela.

„Pohádky,“ odfrkla si. Nesnášela je. V pohádkách totiž stačí být krásný a chytrý a hodný a pak stačí jenom zavolat „Kmotřičko, splň mi tři přání!“ a člověk má vedle sebe dokonalého prince i se zámkem a spoustou sloužících a k tomu velkou večerní v růžovém provedení.

Změřila si paní Mischowskou a radši od ní odvrátila zrak, jako by se dívala na něco sprostého.

Zazvonil telefon. Chtěla si toho nevšímat (slušní lidé si přece nevolají v – kolik to bylo? Mrkla na hodiny – půl šesté), ale ten kdosi na druhém konci vedení byl vytrvalý. Když už se zazvonění ozvalo asi počtrnácté (!), s povzdechem odložila hrnek a šla ho zvednout.

„Haló?“

„No konečně, jak to, že mi nebereš telefon, když ti volám, stojím tady v budce snad i pět minut a za mnou se tvoří fronta netrpělivých a netaktních lidí, i když tu teď, tak brzo ráno, nemají co dělat… ale o to ostatně teď nejde, jde o to, že jsi nezodpovědná, co kdyby ti volal někdo, že tvého strýce Alberta zavalila lavina, nebo že dokonce tvůj otec, nedejbože, dostal infarkt! A navíc ti volám v tuto dobu jen proto, abych si s tebou promluvila a ty se mi ani neuráčíš to zvednout!“

„Ahoj, mami.“ (nááádech, výýýdech)

„Jaké – ahoj, mami?! Omluvíš se mi, ne? Nebo jsi stejná jako ten tvůj frajer, ten frajer s piercingem a tetováním a motorkou, co nám tě odvezl až někam do Německa, jsi stejná? Ani se nepředstavil, dragoun jeden, a jak otrhaně vypadal, když k nám přišel na večeři, no to byla hrůza, ani žádnou květinu nepřinesl – “

„Promiň, mami.“ (nááádech, výýýdech)

„No, teď se omluvíš, ale musím to z tebe pokaždé páčit jako z jalové krávy, co? A vsadím se, že tě ten tvůj už dávno nechal – ani bych se mu moc nedivila a vůbec, neposlala jsi nám ani oznámení, že jste se vzali! To se o tom máme dozvědět z novin, nebo co? Jak si to představuješ, ani mi neřekneš jak se máš, a jaké to tam máte! I když ten tvůj by neměl ani na nějaký hotel podle mě, nechceš mi doufám říct, že bydlíte v ovčíně, nebo něco takového a máte tam dost zeleného? Podle mě je Německo příšerná země, ano, příšerná, žádný čerstvý vzduch a samý nácek tam – “

„Mám se dobře, mami.“ (nááádech, výýýdech)

„Jo aha, tak ty se máš dobře? A jak to, že se máš dobře? To mi neřekneš, viď? Co děláš a jestli on vůbec chodí do práce a nebo musíš na vás na oba vydělávat ty, to mi neřekneš, aby ta stará matka tvoje přestala otravovat, že jo! Ale já ti něco povím, děvenko, ty si s ním naprosto zničíš život, budete žít jako nějací hipísáci a nakonec vás šoupnou do ubytovny pro bezdomovce! Nedivila bych se, kdyby tě nutil brát nějaké drogy a kouřit a pít alkohol!“

„Dělám výstupní kontrolu a nepiju ani nekouřím ani neberu drogy, takže nemusíš mít strach.“ (nááádech, výýýdech)

„No tak to je tedy odpověď, to ses zase vyznamenala! Kde jsou ty léta výchovy a péče, co jsme ti s otcem věnovali! Kde je ta disciplína, kterou jsme ti vštěpovali! Ty nebudeš šťastná, rozumíš, nikdy, nikdy nebudeš šťastná!“

A práskla Lence telefonem.

„Dík za upozornění, mami,“ utrousila Lenka, vzala z klavíru cukr (cukřenka byla na klavíru! Tam neměla co dělat!) a vysypala ho na zem.