Kalhotky

sakra, ani nevím, kolik mi bylo,
možná sedm,
a Lila bydlela hnedka vedle,
měla asi tak šest a jednou
postávala u nich na zahradě
a podívala se na mě
a zvedla šatičky a ukázala
mi kalhotky.
tak nějak se mi to
líbilo a tak jsem se koukal
a ona pak šatičky zase
spustila a
utekla.
„Lilo,“ křičel jsem, „vrať se!“
nevrátila se.
ale od té doby
pokaždé když mě zahlídla
zvedla šatičky a
ukázala mi kalhotky.
byly čisťounce bílé
a seděly jí jako ulité.
potom zase šatičky
spustila a odběhla
pryč.

jednou jsem byl vzadu za
barákem a nejednou
tam přiběhli tři kluci
které jsem neznal
a pustili se do
mě pěstma.
ke svému překvapení jsem
se slušně bránil, vlastně jsem dvěma
rozbil nos, takže
utekli.
ale ten největší
to nevzdával, a tak jsme se
prali dál.
pomalu mě
začínal ničit.
zatlačil mě k
plotu.
schytal jsem
tři rány za každou,
co jsem mu uštědřil já.
měl o moc větší
ruce než já
a měl sílu.
najednou se ozvala taková
dutá rána.
někdo ho vzal
něčím po hlavě.
byla to Lila a
v ruce držela
velkou láhev.
praštila ho
ještě jednou
a on vyběhl na ulici
a držel se za hlavu a
vřískal.

„dík, Lilo,“ řekl jsem,
„ukaž mi
kalhotky.“
„neukážu,“ zavrtěla hlavou.
odcupitala
zpátky k baráku
a vešla dovnitř.

potom jsem ji ještě
mnohokrát zahlídl u nich
na zahradě.
vždycky jsem se jí zeptal,
jestli mi ukáže kalhotky,
ale ona pokaždé řekla,
že ne.

potom její rodiče
prodali dům a
odstěhovali se.

nikdy mi nebylo
úplně jasné, co to všechno
znamenalo,
a dosud
není.

---