NETYPICKY V MINULOSTI-4

Automobil, který jsem řídil, obklopovalo ostré světlo a vedle mne sedící pan Pokustón něco zuřivě mačkal na klávesnici počítače.

„Začněte brzdit!“ vykřikl pojednou a já jsem sešlápl pedál od brzd.

„Hlavně zase do ničeho nenabourejte!“ vyhrkl, když světlo začalo mizet.

„Když mi nebude nic stát v cestě, tak nenabourám!“ vyhrkl jsem, a když světlo zcela zmizelo, tak jsme přes přední sklo spatřili cosi obrovského.

„Dobrý, stojíme!“ vykřikl jsem hledíc zkoprněle před předek automobilu. Před ním stálo cosi velkého chlupatého na nohách a z toho něčeho vypadla podlouhlá hnědá věc.

„Proboha! Kadí na nás mamut!“ vyjekl pan Pokustón.

„To je tedy mamutí hovínko. Radši zapnu stěrače,“ řekl jsem a vzápětí se nám na předním skle rozmázl mamutí exkrement.

„Proboha! Co jste to způsobil!“ rozkřikl se pan Pokustón.

„To já ne. To ty stěrače!“
„Vy pitomče!“

„Slyšíte? Začalo prudce pršet. Ten déšť aspoň umyje auto.“
„To není déšť!“

„No jo. To bude něco jiného. Teče na nás nějaká žlutá voda,“ mínil jsem při pohledu na dveřní okénko, po němž zvnějšku stékaly proudy nažloutlé vody.

„To chčije ten mamut!“ zařval pan Netypický.

„To je ale najednou smradu, co,“ řekl jsem.

„Couvejte!“

„To je dobrý nápad. Ale chce se mi zvracet!“

„To by ještě scházelo!“

„Ale asi budu!“
„Hlavně ne tady ve vnitř!“
„Já stáhnu okénko!“

„Radši vystupte!“

„Vystupuji!“ vydralo se mi z úst a otevřel jsem dveře. Přitom se ozval výkřik a do dveří vrazila spoře oděná postava s vousy a dlouhými vlasy. Ta dopadla na zem a vzápětí s křikem zmizela v nedalekých houštinách.

„Proboha! To byl neandrtálec!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Asi už zvracet nebudu. To jste poznal, že je to váš nějaký pravěký příbuzný, že víte, jak se jmenuje?“ zněla má otázka a panu Pokustónovi se protočily panenky ve vytřeštěných očích. Vůbec nebyl schopen slova, zatímco já jsem s vozidlem při couvání vjel do řeky.

„Aspoň si to auto umyjeme,“ mínil jsem.
„To je dobrý nápad, ale proč jste nezavřel dveře?!“ rozkřikl se a byl zároveň brunátný v obličeji, protože mu asi vadilo, že má vodu skoro po krk.

„No vidíte, a já pořád proč je tady tolik vody, když jste mi říkal, že tohle auto je vodotěsné,“ řekl jsem. Poté jsem s vozidlem vjel na břeh, zatímco pan Pokustón měl protažený obličej a držel se za hlavu.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI