Důvod přežít

Byl to další červencový den. Slunce už vyšlo kolem čtvrté ráno a nekompromisně se mi dralo skrz záclony rovnou na moji postel. Vstávala jsem kolem půl šesté. Moje rána byla každý den stejná. Vstát, umýt se, nakrmit mazlíčky a vyrazit do práce. Koloběh mého života se vůbec neměnil. Možná jen, když se našel nějaký statný rytíř, který prolomil mou bariéru a dostal se ke mně tak blízko, že mi mohl ublížit. Poslední rok jsem si ovšem do mého života nikoho nepustila, pokud nepočítám mého pejska Ronyho. Je už třetí z malých plemen, která doma vychovávám. Do mé zvířecí rodiny patří ještě kočka Dory. V akváriu je pár rybiček a v kleci u mě v ložnici spí křeček. Miluji zvířata a nikdy mi nevadilo mít jich tolik.

Možná by se zdálo, že mám dokonalý život. Dobrou práci, krásný byt. Ovšem všechny tyhle body, by měla překrýt jedna velká a v životě nepostradatelná událost. Láska.

Dneska jsem měla naplánované dlouhé a pro moje konto velice vyčerpávající nákupy. Banka byla na prvním místě. V osm ráno jsem přešlapovala před velkými skleněnými dveřmi a čekala, až se ráj peněz a úvěrů konečně otevře. Byl to jako dar z nebes.

Konečně jsem stála u jedné z přepážek.

„Dobré ráno,“sladký úředníček se usmál.

„Dobré,“přitakala jsem. Je snad rosnička?

Znuděně jsem vyplňovala dotazník, pro zhotovení mé první kreditní karty. Nikdy jsem si na to neudělala čas.

„Ruce vzhůru!“

Šokovaně jsem se otočila k místu, odkud ten řev byl. U jedné z přepážek stál muž v masce prezidenta Obamy a ostatní tři byli rozmístěni v prostorách banky a mířili zbraněmi na lidi. Nevím přesně, co měli v rukách za zbraně.

„Tak slyšíš zlato?!“okřikl mě jeden z nich.

Stála jsem jako přikovaná, stále jsem se nemohla pohnout. Jen jsem zírala na muže s maskou s pootevřenými rty.

Došel až ke mně a jedinou ranou mě poslal k zemi. Roztrhl mi ret. Spadla jsem na podlahu a zůstala přimáčknutá jako žába.

Bože, modlila jsem se, pomoz mi.

Pořád jsem si neuvědomovala, co se vlastně děje. Ležím na ledové podlaze, z roztrženého rtu se mi valí krev, pořádně tu bolest nevnímám.

Ještě včera bych neřekla, že si někdy budu přát dítě víc, než teď. Co když už nikdy nebudu mít příležitost okusit, jaké to je, být matkou? Chovat v náručí moje dítě, dívat se jak roste, jak dospívá. Co když mi tohle všechno bude odepřeno?

Srdce mi bušilo v hrudi a já, jak mi odstupoval šok, uvědomila, že tohle sen skutečně není.

„Nikomu neublížíme, když si nikdo nebude hrát na hrdinu. Vezmeme si jen prachy a odejdeme. Nikomu se nic nestane.“ uklidňoval nás ten, který mě zhruba před 2 minutami poslal k zemi.

Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný. Troufla bych si hádat, že tohle nedělá poprvé.

„Psst..“

Pootočila jsem hlavu a zadívala se do tváře úředníka, který mě měl obsloužit. Pulty nebyly až k zemi, takže jsem viděla jeho obličej, který byl, stejně jako můj, přitisknut na ledovou podlahu.

„Jste v pořádku?“zašeptal.

„Ano, myslím, že ano,“odpověděla jsem.

„Co si to tam vy dva šuškáte?“jeden z nich, ten, co stál kousek od nás, něco zřejmě uslyšel. Přišel ke mně a čapl mě za vlasy. Zakřičela jsem bolestí, jak se mi vlasy vytrhávaly z hlavy, jenomže jemu to nevadilo. Možná naopak. Celou cestu přes místnost se posměšně uchechtával, jako kdyby mu moje bolest dělala dobře. Přirazil mě ke stěně a já jen vzlykla.

Zítra budu mít plno modřin.

„Tohle tě naučí poslouchat příkazy.“ušklíbl se a z dlaně mu vypadl chomáč mých vlasů.

Chytla jsem se nejbolestivějšího místa na hlavě a zůstala tiše sedět.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a uvažovala, jestli ještě někdy spatřím svůj byt, moji rodinu, mé přátele. Věděla jsem ale, že jestli-že se odtud dostanu, najdu si pořádného chlapa a založím si rodinu.

Najednou se všechno seběhlo hrozně rychle. Uslyšela jsem křik, řev těch chlapů, který se mísil s ječením žen, pláčem dítěte a nakonec do toho všeho zazněl výstřel.

„Cos to udělal, ty neschopnej póvle?! Řekl jsem, že se nikomu nic nestane!“

Zvedla jsem hlavu a viděla jednoho z mužů, který ležel na zemi, z boku se mu řinula krev, v očích vytřeštěný výraz. Žena vedle něho plakala a sledovala, jak pomalu umírá.

„Prosím..“snažila jsem se mluvit nahlas, ale hlas jsem měla zaražený někde hluboko v hrdle. „Prosím!“zopakovala jsem hlasitěji. Získala jsem si jejich pozornost.

„Mám kurz první pomoci. Prosím, nechte mně, abych mu pomohla.“

Bylo vidět, že velice usilovně přemýšlí. Dívali se jeden na druhého, jako kdyby si dávali neverbální pokyny.

„Dobře,“řekl nakonec jeden. „Ale dělej.“

Zvedla jsem se, nohy se mi klepaly, a došla jsem k bezvládnému tělu muže. Lapal po dechu, byl zřejmě velice vystrašený.

„Upadá do šoku,“oznámila jsem nahlas. „Budu potřebovat ručníky a horkou vodu. Určitě tu máte někde lékárničku.“

Po chvíli jsem měla vše, co jsem potřebovala. Věděla jsem, že kulku nemůžu vyndat. Vydezinfikovala jsem mu místo kolem rány, omyla krev a nakonec zavázala, aby nevykrvácel.

Seděla jsem u něj a držela ho pevně za ruku.

Pak se ozval řev. Dovnitř prosklenými dveřmi vpadlo několik policistů v kuklách a skvěle dokázali skolit lupiče.

Jeden z policistů doběhl až ke mně.

„Potřebuji sanitku, je tu jeden zraněný, opakuji, potřebuji sanitku, jeden zraněný.“ Pak mě chytil za rameno a otočil k sobě. „Jste v pořádku?“

„Ano, ale on potřebuje do nemocnice, je postřelený. Snažila jsem se mu pomoct, obvázala jsem mu ránu..“

Přerušil mě.

„Klid, sanitka už jede, bude to dobré, už jste v bezpečí.“

Po chvíli přijela sanitka. Snažila jsem se jim vysvětlit, že mi nic není, ale trvali na ošetření. Nakonec jsem seděla v sanitce, zabalená do deky s ošetřenou pusou a sledovala dění kolem.

Toho pána jsem byla navštívit v nemocnici.

Vyšla jsem z toho, jako mnohem větší hrdinka, než jsem ve skutečnosti byla.