Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O Sépijce...

02. 07. 2009

996

Autor

Marcela.K.

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=326794

Prolog

"Hledala jsem tě.

Vymýšlela

Byl jsi jen můj…

Lehal sis se mnou do trávy

Vymýšlel jména pro beránky

a když se v noci setmělo

psali jsme spolu další stránky

pohádky která konec nemá…"

O Sépijce

Už nedokázala čekat.

Třetí den stálo kolo opřené o zeď ve sklepě.

Venku se déšť v přeháňkách proplétal mezi rozkvetlými růžemi.

Dívala se přes zaprášené okenní sklo a celý svět byl náhle rozmazaný.

Proč?

Proč nepřijde?

Několikrát slyšela zvuk motoru.

Začal snad do práce jezdit autem?

Zapomněl…!?

Kdyby tu měl alespoň nepořádek, mohla by uklízet, ale vše je na svém místě.

Dotkla se prstem suchého bláta na brzdě od kola, pohladila sedlo, bylo studené stejně jako vzduch ve sklepě. Zachvěla se.

Sedla si na zem do kouta. Ve tmě jí bylo lépe. Ve tmě jako by nebyla…

Taky se nemusela bát, že ji tu někdo objeví.

Dveře vrzly, po schodech kdosi scházel dolů. Kluk, spíš mladý muž.

Je mu podobný i když tak jiný, pomyslela si, když viděla jeho profil proti oknu.

Hledal cosi v šuplíku pracovního stolu, nějaké nářadí… pak se prohnul v kyčlích a zavřel šuple pohybem podbřišku

,,Pozor!“ stačila ještě rychle vykřiknout..

Lekl se a otočil.
Schoulila se do tmy a přestala dýchat.
Zakroutil hlavou…vzal nářadí a odešel.

Nezavřel za sebou dveře.

Ucítila závan čerstvého vzduchu.

Ještě chvíli čekala a pak se odvážně vydala po schodech nahoru.

Venku se už stmívalo. Vyšla na zahradu a dívala se do oken domu.

V přízemí se rozsvítilo světlo a on …

Oddechla si. Je to on! Zastavil se, asi se opřel o parapet, ale díval se do pokoje. Čekala. Teprve když obrys jeho postavy zmizel, pomalu se blížila k oknu a nahlédla dovnitř.

Na lůžku ležela starší žena. On seděl vedle ní na židli a držel ji za ruku. Něco vyprávěl …ta ležící žena se usmívala.

Dával jí napít… po lžičkách. Masíroval jí ruce, chodidla…

Stála ve tmě za oknem a nemohla odtrhnout oči od těch dvou…matka a syn.

Už věděla proč kolo stojí opřené o zeď.

Noční déšť jakoby smýval všechna černá proč, která se jí za poslední dny usadila v hlavě.

Schovaná ve tmě si uvědomovala, kde je její místo.

Déšť bubnoval smutně na okenní rám…smáčel jí vlasy i tvář.

Teprve když světlo v pokoji zhaslo, otočila se a pomalu se vracela k pootevřenému vchodu do sklepa.

***

To ráno svítilo slunce.

On seběhl po schodech, aby vyrazil do práce zase na kole.

Rozhlédl se. Oknem nad stolem do sklepa vnikal dostatek světla.

Sáhl po obálce. Měl rád tu chvíli, kdy stačilo sáhnout do tmy…

Zaváhal. ...Přeložené archy formátu A1; hra na schovávanou, minulost, budoucnost... oděná třemi vrstvami voskovaného a uvězněná mříží čtverečkovaného papíru. Několikanásobné vnoření…

Poslední obálka byla zalepená…

Lekl se.... přece ji nikdy nezalepuje!

Rychle ji roztrhl.

Byla tam. Usmívala se …

,,Sépijko…vždyť ...“

Pohladil ji. ,, Máš vlhké vlasy…“

,,Chtěla jsem být s tebou“…pošeptala.

Zavřel oči a přitiskl si ji k sobě.

,,Sépijko moje…“

,,Je mi zima…můžu?“

... vklouzla mu do kapsičky od košile.

***