Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Anděl

01. 07. 2009
38
60
7547
Autor
Yvaine

Měla jsem anděla s orlími křídly a očima z téru můj strážný anděl hlídací Jednou se na mě zřítil můj život a v lavině barevných konfet jsem nahmátla peří

             Slunce se sklánělo k západu a město pohlcoval stín vysokých skal, ulici za ulicí, jako záplava líného téru.

Jen tak mezi řečí jsem lžičkou ukrojil kousek něžně růžové jahodové zmrzliny.

             „Říká se tomu thanatopraxe,“ vysvětloval jsem své společnici. Zmrzlina mi tála v ústech. Mám rád barevná jídla. Tolik se liší od ponurosti oceli a mrtvé kůže, od ponurosti mé práce.

             Jana se netvářila dvakrát nadšeně. Já se však nedokázal ovládnout a potlačit vzrušení, které jsem cítil. Oči mi fanaticky zářily, tak silně, že se jejich svit málem odrážel ve sklech jejích brýlí.

            „V Čechách ji povolili až nedávno. Jedná se o soubor kosmetických a balzamačních praktik, které…“

            „To snad… Stačí,“ přerušila mě Jana. Její obvykle ruměné tváře za posledních pár minut nápadně pobledly a zmrzlinový pohár se, nedotčen, měnil v rozteklou břečku.

            „Mám ráda sladké,“ řekla mi, trochu omluvně, krátce po příchodu.

            „Já zase barevné,“ odpověděl jsem. „To bývá často sladké.“    

„A sladké bývá často barevné,“ odpověděla mi se srdečným smíchem a všechno se zdálo být na nejlepší cestě, jakou seznámení přes inzerát může nabrat.

Teď už jsem ten pocit neměl.

„Jsi křesťanka?“ napadlo mě.

„Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou.  Pak asi ještě chtěla něco dodat, ale rozmyslela si to. Naštěstí. Já věřící jsem.

Rozhovor vyšuměl.

Odpoledne pokročilo a chudé, horší části města – jak je to příznačné! – schoval stín.

Rozloučili jsme se a odešli každý svou cestou.

Nijak zvlášť mě to nermoutilo. Patřilo to k mé filosofii stejně jako k životnímu tempu města. Vždycky tu byla šance, příležitost pro další pokus – a když se nezdařilo, nevadí. Život klidně plyne dál a po čase se to zkusí znovu.

Den pomalu odumíral a já přemýšlel, na který inzerát odpovím příště; nic nenaznačovalo tomu, že by se v tom poklidném běhu času mělo něco měnit.

 

Ale pak se ve městě objevil anděl.

Naše malá obce je silně nábožensky založená. Máme zde dva kostely – jeden katolický a jeden protestantský – a jednu synagogu. Kapličky a taoistický „chrám“ v to nepočítaje.

Katolický kostel se ve vší vážnosti a chladu své gotiky tyčí nad náměstím. Toho osudového rána jsem se krčil před jeho vchodem stejně jako stovky mých spoluobčanů. A pořád přicházeli další. Horký vzduch, jindy těžký jako vlněná deka, rozvlnily vibrace všech představitelných emocí, spojených s touhle podivnou událostí – vzrušení, strach, údiv, extáze i naprosté zoufalství.

Prodral jsem se davem, abych jej spatřil.

Dubové dřevo vrat za desítky let ztmavlo pod náporem počasí do temně hnědé, téměř černavé barvy. A anděl zářil, snad právě díky okolní černi, snad díky světlé pleti, vlasům a nebesky, vskutku nebesky modrým očím, kterými shlížel na dav.

V drobných dlaních mu vězely ohromné hřeby. Další v chodidlech. A v křídlech.

Měl křídla. Zakrnělá a jaksi kožnatá, ale kdo kdy tvrdil, že andělé nutné musí mít na křídlech peří?

Nemusí.

A tenhle byl ještě maličký. Spíš připomínal antického Amorka, vypadal drobný, jako jakýkoliv jiný šesti, sedmiletý chlapec.

Tohle nebyl žádný sedmiletý chlapec. Tohle byl anděl.

Přibitý na vratech posvátného místa, sledující dav těma očima, snad pozemsky mrtvý, zato však nadpozemsky dokonalý a nádherný. Mohou andělé vůbec zemřít?

Vytratil jsem se  z náměstí a zamířil domů. Koneckonců, jsem věřící. A zjevil se mi anděl.

 

Do večera naše klidné, malinké městečko zešílelo. Vyšplhal jsem na plochou střechu našeho pětipatrového činžovního domu i se skládací židlí, džbánkem ostře růžové šťávy a velkou sklenicí s komicky zakrouceným brčkem.

Z té vzdálenosti jsem dav na náměstí vnímal jen jako temný shluk drobných teček, asi jako včelí roj na stromě nebo rozkopnuté mraveniště – všechno se hemžilo a hýbalo, až přecházel zrak. Do týla mě hřálo večerní zlaté slunce a v dlouhých stínech se jako spiklenci skrývali další lidé, shluknutí do malých skupinek, diskutující.

Až sem na střechu jako by bylo slyšet vyzvánění stovek telefonů a drnčení domovních zvonků.

Tam dole právě vznikaly dvě velké, nesmiřitelné skupiny: věřící a skeptikové. Chystala se malá válka. Všude se hádalo, debatovalo, telefonovalo a křičelo a já věděl, že zatímco tu sedím a upíjím šťávu zkrouceným brčkem, zatímco si čistím zuby a spím, ti drobní mravenečci tam dole běhají a šílí a snaží se zachraňovat cokoliv, naprosto cokoliv z jejich minulých životů.

Někdo rozkopl naše mraveniště.

 

Vstal jsem do úplně jiného města, než v jakém jsem usínal. To včerejší každopádně nebylo tak zalidněné a zároveň děsivě tiché. Lidé se procházeli po ulicích nebo jen postávali na rozích a všichni měli ve tvářích podivný, otupělý výraz, jejich obličeje jako by pohltily sebe samé. Z prázdnoty zíral jen pár žhnoucích očí.

„Konec světa se blíží!“ vykřikl na rohu ulice zpocený, napůl nahý muž, v němž jsem poznal svého švagra.

„Kajte se za své hříchy!“ odpověděla mu z vedlejší ulice jakási obtloustlá žena.

Kolem se provlekla skupina pubertálních chlapců, z jejichž očí sálal strach. Pokusil jsem se představit si, jak těžkou ránu utržily jejich přespříliš křehké světy.

Jako ve snách jsem prošel malým náměstím, na kterém zuřila bitva mužů i žen. Vzduchem létaly nadávky, výkřiky a cáry oblečení a kdesi se rozplakalo dítě.

Možná měl švagr výjimečně pravdu. Konec našeho světa se blížil.

 

Kostel jako by se stal leprosáriem, všichni kolemjdoucí se mu vyhýbali obloukem, když jsem však vešel dovnitř, zjistil jsem, že v lavicích sedí nebývale mnoho lidí. Seděli naprosto tiše. Zírali k oltáři a nehýbali se, jen sem tam někým otřásal pláč.

Našel jsem Janu. Její lehce obézní tělo sebou škubalo v potlačovaných vzlycích. Zvedla ke mně uslzené oči. Neměla brýle.

„Je to anděl,“ zašeptala mi. Zvuk jejího hlasu vylétl až ke střeše a snesl se zase dolů jako sníh. „Bůh nás už brzy potrestá za naše hříchy a také za ty, spáchané na nás.“

„Proč by to dělal? Nebude nás trestat za něco, co není naše vina.“

„Ale ano.  Když na nás někdo spáchá zlo, je to přece naše vina, že jsme ho k tomu ponoukli, vyprovokovali. A kdyby ne? Copak se anděl provinil? Ne - a přesto byl ukřižován...“ šeptala horečně.

„Já myslel, že nejsi věřící,“ zamumlal jsem.

„Ale jsem,“ kývla vážně. „ Teď už jsem.“

„To je dobře.“

„Myslíš, že půjdu do pekla, když jsem nevěřila?“

„Já nevím. Nevím.“

„Napsala jsem básničku, abych si Boha udobřila,“ pochlubila se mi s akcentem a pýchou malé holčičky. Zamrazilo mě.

Podstrčila mi umolousaný papírek, který až do té doby svírala v dlani spolu s růžencem.

 

Měla jsem anděla

s orlími křídly a očima z téru

můj strážný anděl

hlídací

Jednou se na mě zřítil můj život

a v lavině

barevných konfet

jsem

nahmátla peří

 

„Krásná,“ šeptl jsem a pak, když se jí po tváři konečně rozlil úsměv, jsem se k ní naklonil tak blízko, až se mé rty dotkly jejího ušního lalůčku a něco jsem jí pošeptal.

Úsměv zmizel a Janiny rty se otevřely v němém výkřiku. Vysoukala se z kostelní lavice a vyběhla pryč, do jasného slunného dne, do bláznivého města. Vstal jsem a šoural se k sakristii, do dlaně obtištěná slova básničky a do očí zděšený pohled plný nevýslovného hnusu.

 

Otce Tomáše jsem našel posazeného v hlubokém křesle. Zvedl ke mně kalný pohled. „Možná-možná b-bude konec světa.“ zamumlal. V sakristii to páchlo lihem. Pálenkou. Trochu víc, než obvykle.

„Nebude,“ zavrtěl jsem rozhodně hlavou. A pak, protože jsem věděl, že má tenhle člověk s rudým nosem a mrtvýma očima k Bohu daleko, dál, než jsou slyšet slova, jsem mu všechno řekl.

 

 Našel jsem ho při procházce v horách. Byl malý, nahý, špinavý. Mrtvý. Hlady, vyčerpáním.

Zavolal jsem policii.

Ti zavolali zase mě – funebráka.

 A já se ho prostě ujal.

 

„Půjdeš do pekla, synu,“ žhnuly otci Tomášovi jindy vyhaslé oči.

„Ne,“ splynulo mi ze rtů tak tiše, jako bych jen vydechl.

„Zavolal jsem policii,“ škytl kněz. Neměl daleko k deliriu. V očích mu stály slzy.

„To je dobře,“ chlácholil jsem ho jako malé dítě. Nepřítomně se na mě usmál, jako zrovna probuzené dítě, jako by mu posledních deset minut naprosto vypadlo z alkoholem rozežraného mozku.

„Jsem dobrý kněz?“ zablekotal. Zabořil se ještě hlouběji do křesla a usnul.

Po špičkách jsem se vykradl ven a zamířil do práce. Už zdálky jsem spatřil stříbřité auto, čekající před vchodem. Přišel jsem blíž a významně cinkal svazkem klíčů, dokud si mě uniformovaní policisté nevšimli.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravil jsem se širokým úsměvem. „Je to zapeklitá záležitost, já vím. To tělo mi někdo ukradl... Nechutné. Nemám tušení, kdo by to mohl být, zřejmě jsem nechal odemčeno. Moje chyba. Ano, než jsem to stačil nahlásit, už se objevilo... Však víte kde – jistě. Žádné stopy? Samozřejmě se o něj postarám. Tomu malému bude zajištěn důstojný pohřeb. Příšerné. Děkuji. Nashledanou.“

 

Říká se tomu thanatopraxe, jak jsem se kdysi snažil vysvětlit Janě. Jedná se o soubor balzamačních a kosmetických úprav mrtvého lidského těla, které zajistí, že tělo nepodléhá rozkladu a co víc – je možné například oživit barvu pleti a zamaskovat zranění nebo stopy po pitvě, takže je pak možné mrtvého vystavit v otevřené rakvi.

Tohle je thanatopraxe.

Nachystal jsem si nástroje a roztoky.

Komu se podaří mít svého vlastního anděla?

60 názorů

Robinia
29. 03. 2011
Dát tip
*

hvezdoletec
05. 01. 2011
Dát tip
líbí

Rani
25. 10. 2009
Dát tip
kazdym zlym skutkom v sebe zabijame anjela.

Prlenec
04. 10. 2009
Dát tip
Krása to číst...*

A.H.
21. 08. 2009
Dát tip
*t*

Yvaine
18. 08. 2009
Dát tip
Dííky! Tisíckrát. :))

Hesiona
10. 08. 2009
Dát tip
"Někdo rozkopl naše mraveniště." ***

Yvaine
09. 08. 2009
Dát tip
Jsem ráda, že si to nevykládáš jako útok na svou osobu:) Jen bych byla nerada obviňována z účelovosti a podobných nešvarů a chtěla jsem to ujasnit hned, tak díky Bohu (a Tobě) za nadhled.:) A dobrou chuť!

katugiro
09. 08. 2009
Dát tip
(nicméně musím přiznat, že tě letos nečtu, stejně jako všechny ostatní)

katugiro
09. 08. 2009
Dát tip
se nečertím, jen jsem nevěděl, z čeho jsi to vyčetla psaní "na efekt" vidím jinak, ale teď to rozebírat, anžto mám hlad. tss, a ještě abys mi nebyla v podstatě vděčná! :)

Yvaine
09. 08. 2009
Dát tip
"přijde mi to jako snaha o dobré věty, ne o funkční text" myslím... A nečerti se, prosím:) Já jen chci, aby v tomhle bylo jasno... V podstatě jsem Ti velmi vděčná, že mě čteš:)

katugiro
09. 08. 2009
Dát tip
(jsem něco takového řekl?)

Yvaine
09. 08. 2009
Dát tip
Katu, já měla právě pocit, že toho moc "fajn" nezbylo.:)) Nicméně, opravdu souhlasím, že má tohle dílo mnohé slabiny, snad kromě jediného: odmítám, nechci a opravdu nepotřebuji psát cokoliv "na efekt". Jestliže píšu, píšu proto, že chci převyprávět příběh; ale úvahy o tom, jak se co bude líbit a zdali jsem zrovna vyplodila krásnou větu či ne jsou mi naprosto cizí.:) experimentátor: Díky.:) (stručně a jasně)

Tohle dílo mě zaujalo ze stejných důvodů, kvůli kterým nezaujalo katugira. Nepotřebuju vědět vše o hrdinech - když v dnešním světě nám lidé zůstávají cizí. Chybí zřejmá motivace autorů - příznačné pro naši dobu. I když krátké dílo, tak není pořád stejné. Tip a PM

katugiro
09. 08. 2009
Dát tip
Fajn je právě to ostatní. Byla to alibistická douška zabraňující tomu, aby autor propadl zoufalství z mé zaměřenosti na negativa. Jinak mám samozřejmě pravdu ve všem :)

Yvaine
09. 08. 2009
Dát tip
Co je na tom fajn, kromě všeho, cos mi strhal? :)) Jinak máš samozřejmě ve spoustě věcí pravdu.:) Díky!

katugiro
08. 08. 2009
Dát tip
Ani mě nedokázala vtáhnout. Vypravěč i lidé z městečka mi zůstali cizí, i když se dotyčný s Janou na začátku aspoň trochu uvedli, ale všechno ve spěchu, povrchně. Chybí mi styl. V jednu chvíli jsi popisná, chladná a odtažitá, vzápětí se zalykáš přívlastky a manipuluješ se čtenářem (ohledně zúčastněnosti hlavní postavy). Nesedí mi to dohromady, přijde mi to jako snaha o dobré věty, ne o funkční text. Citelně schází jakýkoliv náznak motivace thanatopraktika (k práci, k seznamování, k činu, k doznání) a vyústění motivu Jany, který je takto poněkud samoúčelný. Jinak fajn.

Yvaine
05. 08. 2009
Dát tip
Nevadí, dík za námahu. :))

Narvah
05. 08. 2009
Dát tip
sem to četl a nějak mě to nevtáhlo moc no

Aroganc
03. 08. 2009
Dát tip
Moc pěkný námět, styl napsání se mi také vcelku líbí, ,i když jak říká Domin.go, kdyby se některé části více rozvedly možná by to ještě posílilo celý prožitek z dílka:D avšak už takto to je dosti silné... Jen tak dál:D * Ještě k těm andělům, úplně to sice nesouvisí, ale doporučuji přečíst si Létajícího jaguára od Formánka, je tam také moc pěkná pasáž s Andělem:D

Yvaine
02. 08. 2009
Dát tip
Dík:)

Fantastické... už dlouho jsem nic tak dobrého nečetl.. *****

Yvaine
02. 08. 2009
Dát tip
Teď jsi mi teda zalichotil:)) Jsem ráda, že se vracíš, i když Ti třeba mé dílo zrovna nesedne - děkuju Ti!

domin.go
02. 08. 2009
Dát tip
K tobě chodím rád. A k tomu zamotání se v textu - přesně to je indikátor schopností, takže ve vlastním zájmu jsi to risknout mohla ;)

Yvaine
02. 08. 2009
Dát tip
Chápu, co tím chceš říct a je pravda, že jsem právě tohle řešila - zda ten chaos rozvést a riskovat zdlouhavost, nudu a zamotání se v textu, či použít jen stručný nástin, kde zas riskuju pouze povrchnost textu; nakonec jsem se rozhodla pro to druhé. Správně jsi odhalil mou inspiraci, špione:)) A díky za návštěvy!

domin.go
01. 08. 2009
Dát tip
Chci tím říct - zrovna davová hysterie spojená se změnou atmosféry, zrovna ten moment uvědomnění ("fakt bude konec světa") by bylo skutečně potřeba víc rozvést, třeba i jako dopad na zdánlivě nesouvisející věci. Ono tohle je na povídce jedna z nejtěžších věcí; když už se do takového twistu pouštíš, je potřeba, aby to znělo uvěřitelně a ne jen jako nástin; popsáním problému u čtenáře dojde k pochopení jeho podstaty, ale k plastickému přenesení jejího dopadu už ne. A právě tohle dělá průměrné texty dobrými a dobré výbornými.

domin.go
01. 08. 2009
Dát tip
"naše malá obce" - překlep Znáš Simpsony, díl Líza skeptik? :) "Někdo rozkopl naše mraveniště" - dobrá věta, správně umístěná. Má skoro filmovej efekt. Ze začátku moc tlačíš na pilu, hlavně v té vysvětlovací pasáži ("naše obec je...")... čtenář je inteligentní, nech něco jeho imaginaci. Ke konci se to naopak přehoupne do úplně odlišné polohy. Na tohle pozor. Ale nápad se mi líbí velice.., dokonce tak, že by si zasloužil novelku. Takhle je to spíš skica.

Pre Boha, brzdi. Zrovna jem. Skoro mi zaskočilo:-))))))))) Alebo preskočilo? Opačný extrém? Začarovaný kruh? Pretni ho! Nech sa zmení na špirálu. Nie je toto ten gordický uzol našich životov?

Yvaine
22. 07. 2009
Dát tip
No... Ani se nedivím, že se směješ, sama tomu nerozumím, ale jsem fakt docela citlivý až přecitlivělý dítě... Možná to je ten extrém, co se už vlastně přelévá do extrému opačného. :))

Ha-ha, a odkiaľ sa berú takéto psyhotické nápady? Snáď nie z tej útlocitnej duše?:-))) Nevykladaj si to zle, iba ma tá Tvoja odpoveď fakt rozosmiala. Ja si totiž myslím to (a hlavne o sebe), že aby človek dokázal pobaviť, musí mať v sebe kus magora...

Yvaine
22. 07. 2009
Dát tip
Děkuji uctivě. Kdybych měla tu možnost já, asi bych ji nevyužila.:) Jsem taková útlocitná duše, totiž.:))

Pohľad do podivnej hlavy? Vcelku dobré psycho, to ja rád. A štylisticky je to perfektne zvládnuté. Dej je trošku slabší v porovnaní so štýlom Tvojho písania, ale ten koniec ma dostal. Komu sa podarí mať svojho vlastného aniela. Keby som mal tú možnosť ja, neváhal by som;-)*

Yvaine
12. 07. 2009
Dát tip
Děkuju, žes četla, i za cenu rozbolavělých očí:)

Liane
12. 07. 2009
Dát tip
Nerada čtu cokoli delšího z obrazovky monitoru.. ale tohle stálo za zčervenalé oči *

Yvaine
11. 07. 2009
Dát tip
Jo, už jsem si ráčila všimnout:)) Díky!

bestye
11. 07. 2009
Dát tip
přečetla jsem ji dřív než tu reklamu, takže klid ;c)

Yvaine
11. 07. 2009
Dát tip
Díky moc, myslím, že má druhá povídka - Kabelka - by se Ti v tomto rozpoložení mohla taky líbit... (A ano, je to nechutná reklama na má vlastní dílka, ale co už - spisovatel musí umět být i obchodník:)

bestye
11. 07. 2009
Dát tip
mám ráda povídky a tahle se skvěle četla. možná je trochu temnoty v každém z nás, ale jen málokdo o ní umí takhle přitažlivě psát :c)*

Yvaine
05. 07. 2009
Dát tip
Díky. Mám teď asi takové "období"; ovšem čistě v tvůrčím smyslu slova, jinak si užívám léto a pohodu:)

Lakrov
05. 07. 2009
Dát tip
V téhle povídce je víc 'temnoty' než ve tvých předchozích. Pátrám po příčinách (té temnoty) ale v textu samotném je nenacházím. Je to spíš hororový kousek a hlavním záměrem tu zřejmě je 'být hororem'. Hledat v tom něco jiného možná nemá smysl. Vzhledem k nespojitosti obrazů, utvářejících děj, by na některých místech byly vhodnější kratší, přehlednější věty. Takhle to možná je pro některé čtenářé neprostupné. Ale mrazí z toho, jako z lecčeho neznámého. Nevím, jestli se mi to líbí, protože zatím nenacházím smysl, proč to bylo npasáno, ale napsané je to (pár překlepů :-) ) dobře. Za to ti patři tip.

Yvaine
05. 07. 2009
Dát tip
Vsak ja nejake zase napisu, neboj... A diky!

Narriel
05. 07. 2009
Dát tip
A kde zůstaly Tvbé pohádky, Citrusko...?? Nicméně pěkná, moc pěkná, vypointovaná, a se spoustou silných momentů... T.+O.

Yvaine
03. 07. 2009
Dát tip
OK, díky, určitě se podívám...

Wax Cage
03. 07. 2009
Dát tip
Moc se mi líbí Tvá povídka. A kdybych nebyl tak skromný superlativů, nenapsal bych to tak krátce. Jsem autorem projektu www.waxcage.cz a chci Tě poprosit, jestli se nechceš podívat a zvážit spoluúčast. Z Tvé práce vane vůně přemýšlivého potenciálu. Pokud se podíváš, děkuji Ti za čas.

Gin
02. 07. 2009
Dát tip
Tip top.

Cypherion
01. 07. 2009
Dát tip
barevný konfet :)))) ***

Yvaine
01. 07. 2009
Dát tip
vždyť píšu, ten odkaz na pohádkářku jsem smazala, takže to už v nominacích není.

Yvaine
01. 07. 2009
Dát tip
Já to bez tý nominace taky přežiju:))

Yvaine
01. 07. 2009
Dát tip
Do PM za červen už to dát nemůže, bo to má teď datum publikace červenec:)) a ze seznamu v klubu už jsem to starý dílko ještě pod Pohádkou smázla:) Ale jestli do PM za červenec...:)

Yvaine
01. 07. 2009
Dát tip
Díky, díky:)) Já vím, že už to tu jednou bylo, ale Andílek chudák dostal jen pět dnů života a mě ho bylo líto, tak jsem ho oživila:))

čučenka
01. 07. 2009
Dát tip
tohle už jsem jednou tipovala, Markétko :-)

Vaud
01. 07. 2009
Dát tip
hej - mam sanci dat Ti prvni druhy tip! :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru