s Beránkem

Světlo se lámalo o stvoly trávy a z podhledu se zdála celá obloha tak zvláštně zaoblená a obrovská, jako by se mě snažila obejmout. Cítil jsem se hodně zvláštně, příjemně malý. Byla to krása, jak si světlo hrálo se stínem na mých pažích a nohách, jako malé kotě s klubíčkem a jak vítr jakoby konečky prstů přejížděl po vlasech vysoké louky. Byla to krása a já se v ní vůbec necítil nepatřičně, spíš jsem se do ní potápěl a volně se nechal unášet jejími spodními, hřejivými proudy až k rozmáčeným břehům jasných snů. Ani na okamžik jsem neusnul, ale ani na okamžik jsem se úplně nevzdal realitě. Byl jsem někde mezi, uprostřed mezi vědomím a podvědomím, někde uprostřed mezi hmotou a esencí, byl jsem přesně uvnitř té droboučké téměř domyšlené linky, která se kmitá mezi námi a transcendencí a jelikož foukalo, občas jsem tuto hranici na rozkmitané nitce maličko překračoval. Toto byla přesně jedna z těch mála chvilek, kdy jsem tě takřka cítil, kdy jsem téměř sahal do tvých okoralých a mokvavých ran, jedna z těch chvil co objímá zdání, které předchází obrazu před domrknutím oka. Bílé mraky protkávaly modrou oblouhu nad námi, aby ji táhly za sebou do ještě nestvořeného prostoru budoucnosti a ty si ležel v trávě těsně vedle mě, v daném téměř vymyšleném okamžiku, můj Beránku.

---