prokletý osud

V ohni slz se zmítají líce.
V mysli bloudí myšlenky zlé.
S těží nadechují bolavé plíce,
v bolesti proudí krve mdlé.

Sliby plané co dodaly žití,
tobě samotnému daly v bol.
Uvadá touhy růst,štěstí kvítí.
Rozvodní se vír marných kol.

Ve smutek pojaly oči tvé halení.
V mém objetí rezí vše,v nemoci.
Jsme blízko a přece víc vzdálení,
rty obou nás šeptají slova pomoci.

Touha má,pro tvé štěstí,marná,
s každým mým krokem tě mučí.
V hlavě bloudí mi slova kárná,
roj myšlenek bez ustání bzučí.

Pohlédnu v oči,jež nyní slzy kanou.
Mé též,vidím svou vinu,prokletí.
Loučím se,než padneš další ranou,
než poslední svit štěstí odletí.

Osud mi v samotě káže žití,
beze všech,co srdce teplo krví žene.
Volání po smrti mne sytí.
Marné volání,srdce mé je plné.

Vyleji krve ze srdce toho,
myšlenky v hořkém temnu splynou.
Konec bolestí,rozdala jsem mnoho,
odpusťte,nemohu žít se svou vinou.