Fontána krve ve tvaru dívky (2)

Vzal mě k jezeru. Jen tak, že se mu stýskalo. A že si pamatoval, jak jsem říkala, že miluju vodu.Chodili jsme spolu na procházky a drželi se za ruce, pili spolu víno ve vaně, milovali se... eh, skoro pořát a pak si kýčovitě usínali v náručí. A taky jsme potkali sovu v baru. Seděla tam, vedle sebe měla sklenku své majitelky, tvářila se jako modelka a nechávala se obdivovat a fotit. O nás to asi pranic neříká, jen to, že máme společný zážitek, který vyjímečně nepochází z ložnice. Takové sbíráme pomalu. Stejně jako pomalu zjišťujeme, že ani jeden z nás nejí okurku.

Necítím se z toho pod parou, i když mám pocit že by to tak mělo být. Že s anestetiky v krvi se člověk neptá a neohlíží. Mám pocit, že láska má být opice, teda aspoň hormonální, že mám mít mozek zalitý teplem a tetelit se při každé myšlence na něj. A já vlastně cítím jen nejistotu zda jsem se rozhodla správně. (Alibisticky jsem rozhodnutí prohlásila za náhodu).

Někdy si slibujeme věrnost a schováváme to za zravotní dohodu. Někdy mu píšu, jak jsem strašně nadržená a přitom jen toužím po objetí. A často nevěřím tomu, že by to mohl dělat stejně. Obviňuju ho z vošouství. Chci po něm slova a gesta a jejich pravost jsem odhodlána nezkoumat. Chci předstírat, že mám opici.

Chci mu po nocích vyznávat lásku, protože mi to připadá vznešenější než říct: „Vybrala jsem si tě. Nebolíš. A když se mi stýská tak po tom klidu, který cítím, když jsme spolu. A věř mi, že rozhodnout se pro někoho je mnohem horší, než se zamilovat, protože za rozhodnutí člověk nese odpovědnost. Nejsem s tebou protože mi to kážou hormony. Jsem s tebou kvůli té první noci, jsem s tebou protože seš kámoš, jsem s tebou protože chci a ne pro to, že by bolelo být bez tebe.“ Mám strach se zeptat proč je se mnou on. Bojím se že řekne, že neví. I když ba ne. Už mi to říkal. Cítí se se mnou šťastný.