zabít sen

Když přišel v pondělí do práce, byl nejistý. Víkend, kdy se svobodně rozhodoval, co bude dělat, zpřetrhal jeho kontakt s pacienty. Napadlo ho, že by bylo nejlepší, být na oddělení pořád. Neodcházet. Nežít svůj život. Existovat pouze za zdmi léčebny. Nejistě odemkl dveře oddělení. Odpověděl na několik pozdravů. Několikrát stiskl ruku, která se před ním rozevřela. Co to bylo? Potřeba sevřít dlaň někomu, kdo se jevil přátelsky? Bylo tomu tak? Nebo jej vnímali pouze jako součást personálu, kterou by mohli v budoucnu potřebovat? V ošetřovně se podíval na nástěnku. Přibyla nová jména. Pohlédl na obrazovku nad skříní. Viděl muže, který zkroušeně seděl na posteli. Poprosil sestru, aby mu otevřela dveře izolace. Když vstoupil, jeho pravé oko na něj pohlédlo. "Jak se dnes cítíte, pane Josefe?" "Dobrý," odpověděl muž a sevřel nabídnutou ruku. V místnosti, kde kromě dvou postelí stál jen červený kýbl, to značně páchlo. Posadil se naproti němu. "Jak dlouho tu ještě chcete být?" zeptal se. "Nevím," odpověděl muž a znovu na něj zkoumavě otočil pravou stranu obličeje. "Nebylo by pro vás lepší, kdybyste se prošel po oddělení? Zašel na zahradu? Venku je moc pěkně." Muž několikrát zakroutil hlavou. "Máte hlasy?" Kývl hlavou. "Co vám říkají?" Muž něco nesrozumitelně zamumlal. "Prosím?" "Matka." "Matka?" "Pojď za mnou." "Vaše matka vám říká, abyste šel za ní? Abyste si vzal život?" Muž kývl hlavou. Seděl před ním. V pyžamu. Nakrátko ostříhaný. S nejistě mžourajícím pravým okem. "Máte z něčeho strach? Minule jste mi říkal, že se bojíte ošetřovatelů a pacientů. Přetrvává to?" "Jo," hlesl muž. "Proč z nich máte strach?" "Že se mi budou smát." "Proč by se vám smáli?" zeptal se. "Nevím." "Vidíte. Nejspíš žádný důvod není." Odmlčel se. "Souhlasil byste s tím, že bych se za vámi zítra opět stavil? Že bysme si společně prošli oddělení? Podívali se na zahradu? Třeba vám bude připadat, že je vše v pořádku. Že není důvod zůstávat tady." Muž kývl hlavou. Podal mu ruku. Zavřel dveře, zasunul kovové zástrčky. Když byl zpět ve své kanceláři, lehl si na gauč. Vzpomněl si na ni. Na ten chlad. Jen chlad. Napadlo ho, že ten sen musí zabít. Jednou provždy. Vzal do ruky telefon. Když se na druhém konci ozval hlas, začal hovořit. Pomalu. Klidně. Nakonec telefon položil na stůl. Vstal a chvíli se prohlížel v zrcadle. "Dobrý?" zeptal se. Zrcadlo mlčelo. Vytáhl ze skříně břitvu a dvakrát s ní přejel přes hrudník. Pozapínal knoflíky bílé košile a lehl si zpět na gauč. Zavřel oči. Oknem k němu dolehl hlas startujícího motoru. Rozhodl se. Dnes tu přespí.

---