Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNormální holka nebo upíří královna?
12. 07. 2009
0
0
1024
Autor
Martulle
Kapitola 4
Věřit nebo ne
Zase ta noční můra. A ještě horší než včera. Všude byla krev… Je to hrůza. Jsem slabá a on byl moc silný nemohla jsem se ubránit. Jak jsem mu mohla takhle věřit a propadnout mu. A proč, proč zrovna já?! Teď už mu opravdu nemůžu věřit. Bylo to hrozné strašné, příšerné. Už na to nechci myslet.
On, on se zase otočil a, a asi mě viděl. Když se otočil zase měl ty, ty zuby. Už jsem se otočila když najednou on byl u mě. Ani nevím jak, jak se ke mně dostal z takové dálky za ani ne sekundu. Chytl mě za paže. Lekla jsem se, chtěla jsem začít křičet, ale úplně mi vyschlo v krku. Než jsem se stačila otočit a začít se bránit jeho ocelovému stisku. Byl ale silnější, ani jsem nevěděla, že je tak silný. On, on já to nemůžu říct je to, je to tak strašné. Ale musím vám to říct, musí to někdo vědět. Prostě jen řekl:
„Promiň!“
A no co byste asi čekali, že udělal, ne pro tentokrát mě nepolíbil ani nic podobného. On se mi zakousl do krku a vysál mi trochu krve, cítila jsem jeho horký dech na mém krku…
Jo prostě ze mě, MĚ já která mu pomáhala a věřila jsem mu… A potom jsem omdlela. Nakonec mě našla mamka. Prý někdo zvonil. Nemůžu tomu uvěřit. Bojím se si sáhnout na krk. A bojím se, že si toho někdo všimne a budu to muset nějak vysvětlit. Už nikdy ho nechci vidět. Je to podlý, krásný kluk. Jo, takový ti kluci co holku okouzlí úsměvem a růží. A potom ji jen vyšťaví a odhodí ji jako plechovku. Že jsem to nepoznala hned. Je mi z toho blbě, chce se mi zvracet a točí se mi hlava. Nemůžu ani vstát, ještě štěstí že mě mamka omluvila ze školy na dva dny, aspoň se můžu zotavit i psychicky.
Stalo se to co jsem čekala a to nejhorší. A já to nenechám jen tak. Musím to ohlásit na policii. Ne, to je hloupé, nevěřili by mi ani slovo a ještě by se mi vysmály. Ale komu to mám říct? Nemám vůbec nikoho komu bych to mohla říct. Nikdo by mi nevěřil….
Leda, že bych našla nějakého lovce upírů a poslala ho na něj. Ale to je taky hloupé, nechci aby se Faridovi něco stalo, prostě jen to potřebuji někomu říct. No jo, můžu to říct mému kamarádovi Jakubovi. Ten je jenom o rok starší a jsme nejlepší kámoši. Známe se asi tak od 3 let, co jsme spolu chodili do školky, potom ale šel v 5 třídě na gympl, ale jsem ráda, že jsem kamarády zůstaly až do teď. On mi určitě bude věřit a možná i pomůže. Bydlí jen asi 2 kilometry daleko a dá se k nim dojet tramvají. Jo, už jsem se rozhodla, řeknu to jemu a pojedu za ním hned po obědě.
Ještě asi hodinku jsem potřebovala na to, abych nabrala dost sil. Potom jsem opatrně vstala a ještě se radši posadila na židli u počítače. A v tu chvíli jsme začala přemýšlet, jestli mám počítač zapnou a riskovat, že tam Farid bude nebo ne. Už jsem se málem rozhodla, že ho zapnu když v tom někdo zaťukal na okno. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Pomalu jsem se otočila na židli směrem k oknu. Na parapetu a to ještě minimálně 15 metrů nad zemí, dřepěl no můžete zase hádat, no kdo jiný než náš upírek Farid. Měl ale strašný výraz, oči plné strachu, pod očima kruhy a co jsem si ze začátku nebyla jistá, ale ano celý se klepal…
Přemýšlela jsem jestli mu mám otevřít nebo ne. Nejdřív jsem si říkala, že nepřipustím aby mi zase něco udělal. Ale když on se na mě tak prosebně díval, vypadal jako by spal někde pod stromem. Tedy, že vůbec nespal. A zase ty jeho očí, já za to nemůžu, prostě se jim nedá odolat. Ani nebyl pořádně oblečený, neměl triko a měl jen kraťasy. Ani boty neměl!!!
Už se nedivím, že se klepe, určitě zimou. Ale ne nevypadal, že by mu byla zima, spíš byl příšerně vystrašený. Přece jsem ho tam nemohla nechat. Mám prostě měkký srdce a podlehnu každé blbosti. Farid už málem vypadal, že omdlí a spadne dolů. To jsem už vážně nemohla dopustit, ještě by se zabil a bylo by to ne mě.
Přešla jsem pomalu k oknu. Šla jsem velice pomalu, bála jsem se že najednou nějak skočí, dostane se dovnitř a já samým překvapením budu úplně bezmocná. Proto jsem se spíš loudala k tomu oknu. Když už jsem byla u něho, stalo se to.
Došla jsem tam a Farid tam ještě pořád tak dřepěl a koukal na mě. Asi jenom na 2 vteřiny jsem se otočila abych se podívala jestli někdo nejde a když jsem se otočila zpátky, nebyl tam. Prostě tam nebyl, lekla jsem se, že fakt spadnul, ale nebyl ani nikde dole. Jen na parapetě seděl krkavec a kloval do okna zobákem. Tedy nejsem na ptáky odborník, ale krkavce poznám. Seděl tam a koukal na mě. Byla jsem úplně v šoku. Kam jen zmizel Farid?? Nemohl skočit dolů. Vlastně ani nevím jak se dostal nahoru, ale jak se dostal dolů….
Bylo to strašné, ale zajímal by mě jak se tam vzal najednou ten krkavec. Možná se mi jenom zdálo, že je tam Farid a na okno to doopravdy ťukal ten pták…
Ale přece nemůžu už tak bláznit, že bych Farida viděla úplně všude. Je to strašné, nechci abych ho všude viděla, bojím se ho. Takhle budu mít brzo nervy vy víte kde. Je to divné, ale možná je to s toho, že se mi pořád ještě točí hlava a je mi blbě. Jo, to bude s toho.
Ještě chvíli jsem tam seděla a pak jsem i zapnula počítač. Naštěstí tam Farid nebyl. Ale i to bylo divné. Sice mohl být někde venku, ale taky to mohlo souviset s tím oknem. Jen jsem si to tam projela a pomalu jsem sešla dolů. Dala jsem si pořádnou snídani na posilněnou, hned mi bylo lépe. Mamka se o mě příšerně bála. Řekla, že dneska nikam ven nepůjdu a hezky budu doma odpočívat. Tedy neřekla, ale zavolala mi z práce. Vůbec jsem neprotestovala, stejně bych i tak doma zůstala, protože s Faridem se mi nikam nechce a do školy se mi už vůbec nechce. A tak se mám aspoň na co vymluvit a nemusím s nim chodit ven… Ale až potom mi došlo, že musím za Kubou…
Je to opravdu divné, to s tím oknem, ještě asi dlouho nad tím budu přemýšlet, jak je to možné. Ale po obědě, který jsem si musela sama uvařit, jsem se hned vydala za tím kamarádem, abych mu všechno hezky řekla a aby mi konečně někdo poradil co mám dělat.
Ani jsem se nemusela snažit abych vypadala nějak dobře, vím že Kubovi je jedno jak vypadám, jsme prostě nejlepší kamarádi. Musela jsem, ale být brzo doma mamka se nesmí dozvědět, že jsem někam šla. Pomalu jsem mířila k zastávce a okamžiky se mi trochu zdálo, že mě zase někdo sleduje, ale pokaždé když jsem se otočila nikdo tam nebyl. Až na zastávce mě ten pocit přešel a už jsem se i za Kubou těšila, dlouho jsme se neviděli. Budou to tak dva měsíce. A tramvaj už byla tady.
Nastoupila jsem a sedla si na sedadlo u okna. Byla to dlouhá cesta a tak jsem se aspoň mohla dívat z okna. Jenže jakmile se tramvaj rozjela A nabrala trochu na rychlosti z boku tramvaje vyběhl Farid. Běžel vedle a koukal do ní jakoby v ní něco hledal. Běžel tak neuvěřitelně rychle, že sem se úplně na to okno připlácla a koukala se na něj co dělá. Opravdu za chvíli doběhl těsně k tomu oknu kde sem seděla a oči se mu štěstím úplně rozzářili. Z kapsy v běhu vytáhl nějaký malý lísteček a připlácl ho na sklo, ani jsem nevěděla, že by někdo něco takového někdy v běhu dokázal. Všichni lidé co byli v tramvaji se stejně jako já připlácly na okno a tikaly očima mezi mnou a Faridem. Z toho co bylo na tom lístečku přísahám jsem málem omdlela a nemělo to nic společného s mojí ranní nevolností. Bylo to tak divné a přitom krásné, kostrbatými písmenky byl na papírku napsaný vzkaz:
Prosím promiň mi ten včerejšek!!!Nevím co se semnou děje.
Moc tě miluji!!!
No a teď mi řekněte co byste udělaly vy. Já na to nejdřív 2 minuty mžourala, jestli nemám zkažený zrak, a pak jsem okamžitě vstala a běžela k řidiči. Ani nevím proč jsem to udělala asi to byl ten takzvaný instinkt. Řekla jsem mu aby zastavil, naštěstí tam byla hned kousek zastávka, a tak zastavil a otevřel dveře. Okamžitě jsem vyletěla, a už v tu chvíli jsem měla slzy v očích. Oběhla jsem tramvaj a doufala, že tam Farid ještě bude. Byl tam, a tak jsem udělala to co jsem měla v hlavě už od té chvíle co jsem si přečetla ten lísteček. No možná myslíte, že jsem mu dala facku, ale ne. Já jsem ho v slzách obejmula a řekla mu, že ho taky moc miluji.
Fakt ani nevím proč jsem to udělala, mohla jsem mu nevěřit a nevšímat si toho, ale jak už jsem říkala jsem prostě citliví člověk a i tohle mě lehce dostane. Sice jsme stáli skoro uprostřed silnice, ale bylo nám tam dobře. Zůstali jsme tam tak stát ještě hodnou chvíli. Potom jsme radši šli na chodník. Farid ještě nic neřekl, ale po tom co se asi 10krát nadechnul řekl:
,, Hele fakt nevím co mě to včera popadlo, nikdy bych nechtěl, nikdy bych ti neublížil. A chci ti říct, že jsi moje všechno a už nikdy se to nestane a kdyby jo, tak prosím věř, že to nejde ze mě, ale víš to proč ti nemůžu říct, ale opravdu prosím věř mi.“
Když to říkal díval se mi do očí, což opravdu znamenalo, že mluví pravdu, a tak jsem přikývla a řekla, že mu už budu vždycky věřit.