Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKompromisy
Autor
Narriel
Byla jsem blbá – tak blbá, jak jen v osmnácti může být někdo, kdo neví, co ho čeká, a těší se na to.
Mělo to tehdy příchuť nadějných očekávání a velkých plánů. Odmaturovali jsme všichni, celá třída, více či méně úspěšně, a kupodivu, přestože se naše gymnasium honosilo adjektivem „soukromé“, nikdo nemohl říct že by ´maturu´ dostal zadarmo.
Euforická nálada ze složení zkoušky dospělosti smazala všechny rozdíly, a když jsme v zanedbaném parku u Rokytky popíjeli na oslavu, zdálo se, že fakt úspěšného absolvování maturity nás spojil tmelem, který vydrží navěky. Jeden jako druhý jsme slavili a najednou nikomu nevadilo, že je Tereza tlustá, že Petr nenávidí gaye a nebo že Honza je gay, najednou nikomu nepřišlo k smíchu, že si Jana neoholila nohy nebo že kouříme trávu s naším třídním, úctyhodným sedmdesátiletým pánem, který si odmítal sundat vestu, natožpak sako, navzdory třicetistupňovému horku.
Ani nevím jak, moje hlava se ocitla v Tomášově klíně. Samozřejmě nevěděl, že ho tajně miluji už od prváku – anebo spíš odjakživa.
„Víš, že ses mi vždycky líbila?“
„Kecáš,“ zasmála jsem se. Nevěřila jsem mu, ale potěšilo mě to.
„No fakt,“ přesvědčoval mě „...máš styl. Jednou o Tobě napíšu,“ usmál se. Mezi námi, to mi na něm právě tak imponovalo – jeho zasněná byronovská image, jeho kouzlení se slovy. Třídní básník.
Petr začal hajlovat. Tereza zvracela za křovím.
„Kecáš,“ zopakovala jsem, jen aby mi to musel vyvracet... Znáte to.
„Ty mi nevěříš?“
„Možná,“ škádlila jsem ho. Tyhle hry jsem obvykle nehrála, ale byla už jsem dost opilá na to aby mě to bavilo.
„Proč?“
„Protože´s mi to nikdy neřek´,“ pokrčila jsem rameny. Místo krve mi v žilách proudila trpká frankovka a cítila jsme se uvolněně a tak nějak nepřítomně.
„Vždyť povidám, že o Tobě napíšu.“
Třídní už nevydržel to horko a povolil si kravatu.
„Hmm. I kdyby, co o mně napíšeš?“
„Že Tvý vlasy jsou jako oheň a Tvý oči jak´ bažina,
že v Tvý duši věci končí a spousta jinejch začíná.
Že ´seš neprobádaná hlubina
a na rtech máš kapky od vína...
Kapky, který bych slíbat chtěl.
Toužíš po souznění těl...“
Jeho sametový baryton jako by pronikal až do samého centra mé bytosti. Neměl už nejlepší artikulaci, ale stejně mě to odzbrojilo.
„Tak proč o tom mluvíš, místo abys to udělal?“ zeptala jsem se.
Přestal mluvit a udělal to.
Slunce zapadalo za Libeňským zámečkem, třídní odložil sako a Petr a Honza se někam vytratili ruku v ruce...
...a já si náhle připadala nejšťastnější na světě.
„Takže Vy ´ste ta nová?!“ pravila paní Mančalová, má nová šéfka, a bez nadšení přelétla pohledem mé odrbané manšestráky, triko spadající z ramene a conversky.
„No, pro začátek můžete začít katalogizací. Potřebujeme srovnat všechny dodací listy za minulý rok podle data a materiálu... V kanceláři Vám ukážou co a jak.“
Po nezbytných společenských frázích a rozloučení jsem se vydala do zmíněný kanceláře. Otevřela jsem dveře a málem je za sebou zase hned zavřela: Za třemi stoly seděla trojice ježibab. Padesát let, špatná trvalá, brejle v kostěný obroučce, zdravotní boty doktora Scholla. No potěš.
Zjistila jsem, že půl druhé je posvátný čas polední pauzy, kdy všechny vybalí plastové krabičky se zeleninou a budou se bavit o křečových žilách, vnoučatech a o tom, jak potřebují zhubnout. Stejně večer přijdou domů a dají si chleba s uherákem, ušklíbla jsem se v duchu, hodila nohy na stůl a vybalila svých deset deka vlašáku a dva rohlíky. Ježibaby pohlédly nejdřív na mý tenisky, pak na můj náhrdelník z jablečných semínek, a nakonec na sebe vzájemně. To jejich „Panebože...“ bylo téměř hmatatelné.
Uběhnul nějakej čas a my se skamarádily, nebo, chcete-li, uzavřely jsme dočasné příměří. Bylo mi jasné, že je to nevyhnutelné, přecijen byly v přesile. Ony přestaly skládat dodací listy jak je zrovna napadlo a stavět na ně hrnky s kávou, já jsem si přestala dávat nohy na stůl... Ale vlašáku se nevzdám, umiňovala jsem si.
Během následujících dvou let jsem postoupila v jejich důvěře natolik, že jsem jim mohla říkat jmény – Miluško, Libuško, Jaruško. Jak z Máchy, ušklíbla jsem se občas v duchu, ale už bez dřívější pobavené ironie. Zapojila jsem se do procesu střídavého dokupování kávy, začala používat rtěnku a konečně jsem si zapamatovala čí vnouče je čí. Batikovaná trika byla z mého šatníku stále nekompromisněji vytlačována košilemi, blůzkami a svetříky. Přestala jsem kouřit Startky, ale vlašáku a conversek jsem se ještě stále odmítala vzdát.
Za dalších pět let jsem vystřídala paní Mančalovou, která odcházela do důchodu. Miluška, Libuška i Jaruška sice byly podstatně služebně starší, ale já byla jediná, kdo uměl dva jazyky a pracovat s počítačem, ostatně už dlouho jsem dělala i podstatnou část jejich práce. Po hippie hadřících přišly na blacklist tenisky. Začala jsem mezitím chodit v kostýmcích a v mém slovníku se objevila slova jako „kontrakt“, „sales manager“, „public relations“ a „nestíhám“.
Vlašák jsem přestala jíst.
V průběhu dalšího roku jsem pozapomněla jména těch jejich nemožných vnoučat a aniž by mě dojímaly jejich slzy, všechny tři sudičky jsem k Novému roku vyhodila. Mizerná representace, psát umějí akorát na stroji a na objednací listy staví hrnky s kafem... kdepak. To je přesně to, co tahle firma nepotřebuje.
Nechala jsem si ostříhat vlasy, rozšířila svou sbírku botek od Blahnika a znovu začala kouřit, teď už ale Davidoffky.
Dala jsem si vybělit zuby a ne zrovna úspěšně bojovala s žaludečními vředy. Pracovala jsem někdy i šestnáct hodin denně a oči mě pálily z namodralého svitu monitoru. Začala jsem nosit brýle.
Pozvánku na abiturientský sraz jsem nejdřív bez emocí hodila do koše, ovšem poté co všichni odešli jsem ji zase vytáhla.Vlastně proč ne, napadlo mě. Dokonce jsem překvapeně zjistila, že se docela těším.
Mělo mi dojít, že je nenapadne nic lepšího, než uspořádat to pomaturitní setkání po deseti letech v ´naší studentský hospůdce´, v tom snad úplně nejhorším pajzlíku v celých Nuslích. Pojebat veškerou nostalgii, myslela jsem si, když jsem se rozhlížela a nechápala, co se nám tu tak líbilo.
Když jsem chtěla vinný lístek, hospodský se zasmál jako bych soutěžila o vtip měsíce a donesl mi dvě deci frankovky v reklamní sklence Pesi-Coly. Na hladině se pohupovaly drobty korku.
Zapálila jsem si a znuděně naslouchala novinkám: Třídní předloni umřel. Anežka vytáhla z kabelky (byla to taková ta vietnamská napodobenina vouittonky a ve mě se všechno rozkřičelo na protest) čajovou svíčku, zapálila ji a na minutu všichni ztichli. Poprvé za celý večer se mi chtělo smát. Co dál? –Jana už má třetí dítě. No vážně. Posílá kolem dokola fotky. Tereza skončila v Bohnicích s bulimií.
Honza nám představil svého přítele.
Petr začal hajlovat.
Zavřela jsem oči a měla pocit, že jsem se ocitla v nějakým obrazu od Salvátora Dalí. Radši jsem si objednala další víno a s odevzdanou rezignací ho začala ucucávat. Vykouřila jsem poslední cigaretu. Když jsem se na baru ptala po Davidoffkách, hospodský dostal znovu záchvat smíchu: „Máme jenom Startky.“
Začala jsem litovat, že jsem sem vůbec šla.
„Seš neprobádaná hlubina,
a na rtech máš kapky od vína...“ zašeptal mi do ucha.
Poprvé za večer jsem se opravdu upřímně zasmála a otočila se. Nezměnilo se na něm vůbec nic a já si nebyla jistá, jestli mě to potěšilo anebo zklamalo. Polodlouhé vlasy, čokoládové oči, manšestrové sako, džíny, batikované triko a conversky...
„Co odsud vypadnout?“
Šťastně jsem přikývla.
Rozhodli jsme se projít po nábřeží, tak jako jsme chodívali a snili přitom coby, kdyby.
Mělo to být strašně fajn, ale fajn to nebylo. Bylo to jen strašné. Jeho verše (právě mu vyšla sedmá sbírka) mi byly srdečně fuk a jeho očividně nezajímal vývoj akcií korporace, pro kterou jsem pracovala. Už po pár krocích po staré hrbolaté dlažbě mé nohy v botkách od Blahnika zoufale křičely na protest. Když se mi podpatek zasekl do škvíry mezi dlažebními kostkami, definitivně jsem ztratila trpělivost a rozloučila se.
S jednou botou v ruce, unavená a emocionálně vyčerpaná jsem se pokoušela chytit taxika.
Nad Kampou svítalo...
...a já si náhle připadala nejnešťastnější na světě.
Byla jsem blbá – tak blbá, jak jen v osmadvaceti může být někdo, kdo ví, co ho čeká, a netěší se na to.