Deformace

„Je to tady, Davide. Už to přišlo.“

Šeptala rychle a dívala se mu zpříma do očí. Uhnul před jejím pohledem, dělal, že o ničem neví. „Co přišlo?“

Zamračila se na něj. Její hlas přešel do hysterických výšek. „Tys ho neviděl, Davide. Mluví teď pořád o... o těch deformacích. O odlišnostech, kreslí lidi bez rukou a bez nohou... Je to hrozné, Davide, hrozné...“ Robzbrečela se.

*

Malí lidičkové běhají po ulicích, ach, jak se pak zmateně zastavují, protože nevědí kam... V katedrálách se konají obřady ze splašek, vynášených do nebe a nikdo nic neřekne, nemá to konce... Jak se s odporem dívají na nás, i když by sami měli umřít bez mozku a bez jater, nikdo by je nepoznal, jak by měli zohavené obličeje.

*

„Měli bychom za ním jet,“ řekla naléhavě, když zazvonil telefon.

*

Jak při čtení novin a kouření doutníků... nemajíc ponětí, co by byl svět bez ďábla... Jak bychom se smáli, až by z těch jejich tupých úst vycházely slova v cizích jazycích a byli by pak mrtví, bez nohou a bez rukou... Nemá to konce.