Domov je...

Co jsem slyšela, první světová válka se vedla v zákopech, bodáky a bajonety. Druhá ze vzduchu bombami. Ta třetí byla rychlá, chemická...

Ta čtvrtá, ve které jsme bojovali my, byla už zase o dlouhých rezavých riflích a bajonetech... Takže podle všeho ta pátá se povede meči a palcáty, dělali jsme si srandu, ze začátku, když jsme ještě měli sílu se smát.

Teď už ne.

Byli jsme na tom zle, tak zle, že už jsme ani nevěděli kdo jsou ti hodní a kdo ti zlí, kdo spojenci, kdo protivníci. Vlastně už nám to bylo jedno. Tvrdli jsme v první frontové linii a od nepřátel nás dělilo jen dvacet metrů země plné kráterů, tři role ostnatého drátu a mlha – ta všudypřítomná mlha. Zkreslovala obrysy. Plížila po dnech zákopů po kolena vysoko, takže nebýt vrzajících prken podlahy, lidé by vypadali jako duchové bez nohou – jako přízraky z Dickensova Ducha vánoc.

Z celé naší divize nás zbylo pět, z toho jen dvě dívky; přičemž Anabelle, navzdory svému něžnému jménu, byla plochá jak prkno a navíc lesba, takže ani nevím, jestli se to dá počítat. Zažili jsme snad už všechno, co zažít jde. Možná proto, že „zažít“ a „přežít“ má jediný cíl i slovní základ – „žít“. A my chtěli žít - to byla jediná věc, kterou jsme si byli naprosto jisti, věc, která nás tak těsně držela při sobě. V zimě jsme zpívali koledy kolem stromů na nichž visela střeva a mrznoucí ruce jsme si ohřívali v otevřených ranách kamarádů z jednotky; v létě, když došla voda a Slunce nám přes poledne svítilo přímo do zákopů a nebylo kam se ukrýt před jeho všespalujícími paprsky jsme si vzájemně močili na obličeje. Občas, když jsme procházeli vybombardovanými vesnicemi, jsme v sutinách nacházeli střípky zrcadel. Dívali jsme se do nich, překvapení, že jsme ještě stále lidské bytosti.

Byl podzim. Kdesi vysoko na nebi táhly vlaštovky na jih, rána začínala být studená a listí to na své vzdušné pouti mezi větvemi a zemí vzalo přes celou barevnou škálu. Často jsme jen tak seděli v zákopu, pozorovali ty prosté věci kolem. Připadaly nám strašlivě, strašlivě vzdálené. Nepochopitelné. Cizí.

Seděla jsem na bedně, kouřila a klackem občas zamíchala čaj – hrst suché trávy a listí, klokotající ve vodě na malém plynovém vařiči. Panovala právě ta nejzrádnější denní doba těsně před úsvitem; hodina mezi psem a vlkem, hodina ranních útoků. Žhavý konec cigarety mi popálil dolní ret. Tiše jsem zaklela.

Voda v pomláceném ešusu dostala tu správnou barvu. Vypnula jsem vařič a část nahnědlého obsahu si přelila do plecháčku. Zapálila jsem si novou cigaretu, nohy jsem zkřížila v kotnících a natáhla před sebe. Přestože jsem nechávala tělo odpočívat, smysly jsem měla napjaté a bdělé; však by to nebylo poprvé, co by nás překvapila ranní ofenziva. Protáhla jsem se a vzpomínala na dobu před válkou. Kolik už to vlastně je – sedm let? Sedm let!

To už rovnou můžu říct celý život, ušklíbla jsem se nevesele a potáhla si z cigarety.

***

„Co by sis přála ze všeho nejvíc?“

Vstrčila jsem si do pusy mentolový bonbon a jazykem ho zasunula mezi zadní stoličky. Byla to má oblíbená hra – jak se náklaďák natřásal na kamenité cestě, zuby mi při každém takovém poskoku scvakly a zapracovaly jako louskáček na ořechy.

„Nevím,“ podložila jsem si bradu pěstí a zauvažovala o tom. Napadala mě spousta věcí: knihy, šňůrka perel, jídlo, které by nemělo stejně zelenou barvu jako stanová plátna, domov...

„Aby táta nebyl voják. A Ty?“

Gogo se podrbal na oholené hlavě: „Chtěl bych vidět moře. Třeba jen jednou. Poprvý a naposled, ale vidět bych ho chtěl. Prej je slaný.“

„Ale piču,“ mávla jsem rukou „...tolik soli na světě neni.“

Zaškaredil se na mě a následujících pět hodin na mě nepromluvil. Přestože byl... no, jemně řečeno poněkud pomalejší, nesnášel, když ho lidé nebrali vážně.

Sáhla jsem do papírového kornoutu pro další bonbon a zamyslela se nad tématem, které nadhodil. Věc, která mi chyběla asi nejvíc, kterou jsem si ze všeho nejvíc přála, byl domov.

Nikdy jsem žádný neměla, pokud tedy nepočítám korbu vojenských transportérů. Být dítětem profesionálního vojáka znamenalo být věčně na cestě. Od základny k základně, od pevnosti k pevnosti. Protože všechno, co jsem znala, byl jeden přesun za druhým, „domov“ jsem si ve své dětské mysli představovala jako místo, kde bychom zůstali déle než rok, místo kde by nic nebylo khaki – pokrývky, šaty ani sekaná.

Cesta byla tentokrát tak dlouhá, že než jsme dojeli, Gogo se na mě přestal zlobit a zkusil to ještě jednou:

„Ale fakt bych ho chtěl vidět. Poprvý a naposled, klidně, ale... Jednou, víš? Aspoň jednou.“

„To je teda pěkně pitomý přání,“ ušklíbla jsem se.

Zlostně, zraněně zavrčel a ještě než mu z očí začaly téct slzy, vrazil mi pěstí.

Trefil se dobře; se zbytky mentolky jsem vyplivla i jeden zub.

„Ty seš ale blbej,“ okomentovala jsem to nevzrušeně.

„Ale máš mě ráda, viď?“

Jeho obézní tělíčko se otřásalo vzlyky.

„To víšžejo, Ty idiote.“

***

Začalo svítat... Teď už útok nepřijde.

Zdvihla jsem plecháček ke rtům, upila a silou zvyku udržela na místě vzpouzející se žaludek. Vstala jsem z bedny a začala zlehka kopat do okololežících těl: „No tak, vstávat, lidi, na nohy, šup... Čeká nás další skvělý válečný den.“

„Di do piči,“ zasténal Tomáš a otočil se na bok.

„Já bych šla,“ zívla Anabelle a usmála se na mě. Oplatila jsem jí to.

„Tak hybaj... Dneska se přesouváme, vzpomínáte?“

„To je ale zkurvenej plán,“ prohrábl si Sergej vlasy a posadil se. „Máme aspoň nějaký kafe?“

„Jen čaj,“ pokrčila jsem rameny a začala balit zpevňovací tyče. Podle plánu postupu, který jsme dostali od plukovníka asi tak někdy před sto lety jsme měli tenhle zákop držet dva týdny, předvčírem ale dorazil posel s novými rozkazy: Přední linie se během následujících čtyřiadvaceti hodin připraví na taktické zkrácení fronty. Jinými slovy, stahujeme se. Anebo ještě jinak – prohráváme.

Kolem se ozývaly běžné ranní zvuky a ta kulisa zívání, šustotu pokrývek a močení mě ukolébávala k pocitu bezpečí. Někde v okolí vybuchnul granát, neslyšeli jsme ho ale letět a země se ani nezachvěla, takže jsme se tím nikterak nevzrušovali. Byl dostatečně daleko... Prostě jen další zvuk.

„Připraveni?“

Sergej nás přejel pohledem a spokojeně kývl: „Tak jdem.“

Vyrazil první. Vedl nás. Už od kadetky.

Kolik už to vlastně je? Pět let? Pět let!

Celej život, ušklíbla jsem se nevesele a potáhla si z cigarety.

***

„Půjdeš?“

Vstrčila jsem si do pusy mentolový bonbon a jazykem ho zasunula mezi zadní stoličky.

„Nevím,“ podložila jsem si bradu pěstí a zauvažovala o tom.

Podíval se na mě svýma trochu prasečíma očkama, zapadlýma v opoceném obličeji: „Ale prosimtě. Ty Tvý stupidní sny o domově...“

„A chtít vidět moře snad neni stupidní sen?“ opáčila jsem. Protože už jsem věděla, že navzdory své tloušťce je nečekaně rychlý, uvolnila jsem mentolku ze sevření stoliček a schovala ji pod jazyk ještě než jeho pěst přistála na mé čelisti.

„Jenže domov mít nikdy nebudem, kdežto moře... Stačilo by mi ho vidět aspoň jednou... poprvý a naposled klidně, ale aspoň jednou,“ zafuněl a zle se na mě zamračil.

Gogo. I přes jeho přihlouplost byly jeho poznámky někdy až bolestivě trefné.

Přestože mi bylo teprve dvanáct a všechny sny ve mě ještě nezemřely, s jakousi dětskou jasnozřivostí jsem věděla že má pravdu.

„Co teda?“

„Půjdu,“ kývla jsem a vylovila bonbon zpod jazyka.

„No, možná... Slyšel jsem, že na týhle štaci máme bejt alespoň osumnáct měsíců,“ prohodil. „Třeba bys mohla i na nějakou civilní školu...“

Malý, tlustý a trochu jednoduchý. Můj Gogo. Věděla jsem, že je to jeho způsob, jak říct „Omlouvám se“.

„Civilní?“ zasmála jsem se suše „Co je to – civilní?“

Válka začala už před rokem, a slovo „civilní“ byl pro mě stejně prázdný pojem jako kdykoli jindy.

„Takže půjdem do kadetky,“ zesumíroval si to v hlavě.

„Ty, Brandy?“

„Hmm?“

„Budem pořád spolu?“

„To víšžejo, Ty idiote.“

***

„Kdo z vás má kurva tu pojebanou mapu?! Sakrafix...“ uplivl si Sergej.

Tomáš mu ji bezeslova podal a chvíli jsme studovali hrubý nákres linií, kót a vrstevnic.

„Ztratili jsme se,“ připustila Anabelle jako první.

„To neni možný... Celou dobu jsme šli podle kompasu.“ Zamrazilo mě a všimla jsem si, že i Tomášova tvář ztuhla. Neuniklo to ani Sergejovi: „Co je?“

“Podle jakýho kompasu??“

„Podle jakýho asi, skopová hlavo... Copak jich máme tolik? Podle tohohle,“ hodil Sergej na mapu malý přístroj v kovovém khaki pouzdře.

„Tak to jsme pěkně v prdeli,“ okomentoval to Tom a podrbal se pod obvazem na tváři.

„A nějaký novinky? Co kdyby sis přestal hrát na Pýthii a vyložil nám, co je špatně?“

„Ta přestřelka před tejdnem,“ nadhodila jsem. Kývli, že si vzpomínají. „Bylo tam i pár elektromagnetickejch granátů.“

„No, bando, jsme pěkně v řiti.“

„A nějaký novinky?“ oplatil Sergejovi Tom a zručně uhnul kopanci.

Zvrátila jsem hlavu a na chvilku zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, byli tam. Přesně pět, jako nás – dva napravo, dva nalevo a vůdce uprostřed, maličko před nimi. Bylo to jako znamení.

Zahodila jsem nepotřebný kompas a znovu se zadívala na mapu: „Když pohneme prdelí, mohli bychom bejt do večera v základním táboře Alpha dvě. Je to jen dvacet kiláků - a přímo na jih.“

„Asi Ti nějak uniklo, mladá dámo, že náš kompas je pěkně k hovnu,“ zavrčel Sergej a zapálil si.

„Nepotřebujeme kompas... Můžeme jít podle ptáků. Je podzim, lidi. Vlaštovky letěj na jih, ne?“

Všichni se tvářili zaskočeně. Mezi všemi těmi přesuny, hlídkami a zabíjením jsme tak nějak zapomněli, že ještě existují takové věci jako střídající-se roční období anebo vlaštovky, odlétající do teplých krajin.

„Na jih... k moři,“ poznamenal Sergej zamyšleně.

„To už tady jednou bylo,“ připomněla Anabelle.

Hodili jsme si krosny zpátky na záda, zvedli zadky a vyrazili.

Na jih, jako vlaštovky.

Na jih. K moři.

***

Gogo už nás těmi svými řečmi o moři všechny štval, takže když přišel povolávací rozkaz do jednoho z přístavů na jihu, děkovali jsme za to nebesům jako za smilování.

Hned po příjezdu se Sergej odešel hlásit, Tomáš a Anabelle zapadli do důstojnického klubu a já s Gogem jsme se vydali k moři.

„Vidíš? Říkal jsem Ti to!“

„No jo,“ zavrčela jsem, pak jsem se ale usmála. Přála jsem mu to. Odněkud zdálky jsem ucítila vůni mentolových bonbonů, ale možná to byla vůně moře, kterou přivál vítr. Přejela jsem špičkou jazyka přes díru po chybějící stoličce a uvažovala, jestli ta obrovská masa vody vážně voní jako mentolky, nebo se mi to jen zdá.

Přišla jsem trochu blíž. Gogo už byl na hranici příboje, daleko za výstražnou žlutobílou páskou s nápisy „Nevstupovat“.

„Mladej, zpátky...!“

Sergejův hlas, o oktávu vyšší než obvykle.

Znepokojeně jsem se otočila a spatřila, jak na mě mává od tábora. Tomáš i Anabelle už sprintovali směrem k nám.

„Gogo? Gogo, vrať se,“ zakřičela jsem.

Sehnul se a několikrát nabral šedomodrou vodu do dlaní. Mezi prsty mu zůstala viset řasa. Napil se a otočil se na mě: „Fakt je slaná!“

Gogo. Tlustý a tak trošku jednodušší.

„Gogo...? Vrať se! Vrať se, sakra, Ty idiote...!“ zařvala jsem a taky se rozběhla. Najednou mi došlo, že ty pásky tam asi nejsou jen tak náhodou.

Opravdu nebyly.

„Přístavní obrana! Protivyloďovací miny!“ volal kdesi za mnou Tomáš.

O chvíli později se ozval výbuch. Kousek ode mě dopadla ruka, odtržená v lokti od zbytku paže. Mezi prsty bylo ještě zamotaných pár slizkých řas.

„No,“ zabrzdil u mě Tomáš a za jeho kanadami zůstala ve vlhkém písku hluboká rýha „...přinejmenším... viděl moře. Aspoň jednou.“

„Poprvý a naposled,“ kývla jsem.

Ani jeden jsme nebrečeli, ale mě se od té doby už navždy z vůně mentolových bonbonů strašně zvedal žaludek.

***

Šli jsme za vlaštovkami, a po nějakých čtyřech hodinách jsme dorazili na půl kilometru od kóty. Strhla se krátká rozepře jestli se nejdřív najíst nebo jít na průzkum.

„Když vám to našijou do plnýho břicha, tak vám nepomůže doktor ani svatej Martin, blbouni,“ vztekal se Sergej.

„Jestli se tu potloukaj snajpři, je úplně jedno jestli budem najedený nebo ne,“ oponoval Tom. Byl unavený, hladový a tak se hádal.

„Duraky,“ zavrčel Sergej podrážděně. „Nu što, vy se najezte, já půjdu na průzkum okolí.“ Shodil krosnu, odjistil svoji čezetu a vyrazil.

Vytáhli jsme vařič a sesbírali trochu listí na čaj. Anabelle otevřela svůj S.O.S. kit a rozdala nám suchary. Poslední, všimla jsem si, než krabičku zas zavřela. Sergej se zatím neukázal, tak jsme se posadili na krosny a crackery snědli. Čaj mezitím dostal nahnědlou barvu, slili jsme ho a rozdělili do tří plecháčků. Sergej se neobjevil, a neobjevil se ani když jsme čaj dopili. Začali jsme být nesví.

„Kdyby to byl snajpr, slyšeli bychom výstřel,“ uvažovala jsem nahlas.

„Kdyby to byl snajpr, došlo by mu že tu seržant není sám a už bychom byli tuhý,“ zavrčel Tomáš.

„O odstřelovači v oblasti by se snad zmínil ten rozkaz k transportu, ne?“ zasáhla Anabelle dřív, než jsme se stihli doopravdy pohádat.

„Půjdu se po něm podívat,“ zvedl se Tom.

Anabelle mě objala a pro změnu v tom nic sexuálního nebylo.

Vrátil se asi za čtyřicet minut, ve tváři křídově bílý: „Tohle musíte vidět,“ vypravil ze sebe poté, co si několikrát odkašlal. Podívaly jsme se s Bell na sebe: tohle jsme znaly. Znali jsme to my všichni. Krk sevřený žaludečními šťávami tak, že pro kyselost skoro nemůžete mluvit. Stávalo se to když se vám z něčeho obracel žaludek a vy jste polykali vlastní zvratky. Možná to zní nechutně, ale my už se naučili, že si nemůžeme dovolit zvracet drahocenné jídlo.

Sbalili jsme se a hodili krosny na záda. To byla další z věcí, které jsme se naučili – vždycky být připraven okamžitě utéct, bez zdržování, bez sbírání rozházených věcí.

Po deseti minutách jsme došli na palouk, na němž stál tábor Alpha2 – nebo spíš to, co z něj zbylo. Na ohořelých, napůl rozežraných tyčích povlávaly zbytky stanových pláten. Země byla plná granátových jam, na jejichž dnech se leskla jakási nažloutlá tekutina. Na černé, spálené zemi jako hvězdy bíle svítily kosti. Ze všeho stoupal dým.

„Vážení, tak tohle znám jen z učebnic dějepisu,“ vydechla jsem opatrně. Ve vzduchu visel neskutečný smrad.

„Chemická bomba,“ přikývl Tomáš.

Anabelle mezitím poklekla u Sergeje, který ležel opodál. Věděla jsem, že je mrtvý, jinak by tu Tom tak klidně nestál.

„Zplodiny?“ vzhlédla Bell.

„To už bychom byli taky tuhý,“ namítla jsem.

„Ani snajpr,“ odvětil Tomáš na nevyřčenou otázku „...nikde není krev ani stopa po kulce.“

Přiklekla jsem k Anabelle: na Sergejově těle nebylo ani škrábnutí.

„Sergej byl skoro o deset let starší než my. Tohle všechno už jednou zažil,“ poznamenala Bell zamyšleně a rukou opsala kruh kolem zničeného tábora. „Ve třetí světový.“

„Snad jsme se shodli, že zplodinama se neudusil,“ poznamenal Tom.

„Však neříkám že jo.“

„Tak co se mu teda stalo?!“

„Když to tady uviděl... všechny ty vzpomínky a tak...“

Odmlčela se. Z nebe se spustil žlutý déšť.

„Myslím, že ho zabil strach,“ vzhlédla Anabelle.

Nevěděli jsme, co je v tom žlutém dešti za sajrajt, tak jsme Sergeje jen svlékli, vzali si ty nejpotřebnější věci a šli se schovat zpátky pod poslední listy stromů. S pohřbem jsme se nezdržovali. Na takové věci už dávno nebyl čas. Zapálili jsme vařič a znovu postavili na čaj, dokonce jsme po dlouhé době postavili stan.

„Vyjebat tu podělanou válku,“ zavrčel Tom.

„Moje slova,“ pousmála jsem se a vlezla si do stanu. Anabelle si jen povzdechla, hodila si na rameno AKčko a bezeslova si vzala první hlídku.

Tomáš si sundal kalhoty a já roztáhla nohy.

Ze zvyku jsem ho objala kolem ramen. Tentokrát to dokonce ani tolik nebolelo.

Druhý den jsme se sbalili a vyrazili k dalšímu základnímu táboru vyznačenému na mapě. Šlo nám to o moc pomaleji-přecijen, přímo na jih se podle ptáků orientovat jde, na severovýchod už je to horší.

Mluvili jsme spolu čím dál míň, hádali se čím dál víc.

Po třech týdnech na cestě jsem jednoho rána vylezla ze stanu a našla Anabelle, jak se houpe na dubu. Oběsila se na řemenu od torny.

***

„Jaká myslíš, že byla Tvoje maminka?“

Vstrčila jsem si do pusy mentolový bonbon a jazykem ho zasunula mezi zadní stoličky.

„Nevím,“ podložila jsem si bradu pěstí a zauvažovala o tom. „Umřela hned když jsem se narodila.“

Od pusy mi šla pára. Nudili jsme se. Když jsme cestovali v zimě, byla korba náklaďáku zakrytá plachtou, a my nemohli sledovat okolí.

„Takže byla chytrá,“ okomentoval to Gogo.

Mrzutě jsem si, oproti svému zvyku, strčila do pusy ještě druhý bonbon a těsněji se zavinula do štípavé, khaki zelené vlněné pokrývky.

***

Zůstali jsme s Tomem sami a už se ani nesnažili tvářit, že víme kam jdeme. Došly nám všechny zásoby. Pili jsme vodu z granátových jam a později z rozehřátého sněhu a jedli jsme co se dalo - od zetlelého listí přes vlastní výkaly až po maso z mrtvol.

Mé osmnácté narozeniny jsme oslavili tím, že jsme celý den jen seděli schovaní v sutinách vybombardovaného domu a odpočívali.

„Někdy si říkám, jestli to v zákopu nebylo lepší,“ poznamenala jsem to ráno, když jsem se vrátila z ranní hygieny – respektive z ranního zvracení.

„Co Ti je?“ pozastavil se nad tím Tom, ač si podobných věcí obvykle moc nevšímal.

„Nejspíš mrtvolnej jed,“ mávla jsem rukou a posadila se.

„Myslíš, že tohle někdy skončí?“

„Jak – tohle?“ nakrčil nechápavě obočí.

„Válka,“ pokrčila jsem rameny.

„Už si ani nepamatuju dobu, kdy válka nebyla. Ty jo?“

„Ne, vlastně ne,“ odpověděla jsem unaveně.

Venku za oknem, které jako zázrakem zůstalo celé, přestože jinak byl celý dům v troskách, začal tiše padat sníh – veliké, těžké vločky.

„Brandy?“

„Hmm?“

„Všechno nejlepší.“

Procházeli jsme zemí a nenašli jediný tábor, jedinou základnu. V blátě se začaly objevovat sněženky. Odkvetly a nebe začalo být vysoké a kobaltově modré.

„Tohle neni normální,“ poznamenal jednou Tom, když jsem se vrátila z ranní hygieny – respektive z ranního zvracení. Nemělo cenu si dál něco nalhávat: „Jsem v tom,“ povzdechla jsem si.

„Dohajzlu...“

Jabloně rozkvetly a odkvetly. Červen nás překvapil nesnesitelným horkem a mračny much, a právě v jednom z těch rozpálených letních dní jsme potkali stanici první pomoci.

Ošetřili nás a ukázali nám kudy k základně. Zjistili jsme, že válka skončila už před půl rokem. Celou tu dobu jsme chodili v kruhu po demilitarizované zóně.

Poprvé po nekonečně dlouhé době jsme dostali pořádné jídlo – kafe a nazelenalou sekanou.

***

„Já toho vim o moři spoustu, ale co Ty víš, jaký by to bylo, kdyby Tvůj táta nebyl voják, he?“

Vstrčila jsem si do pusy mentolový bonbon a jazykem ho zasunula mezi zadní stoličky.

„Nevím,“ podložila jsem si bradu pěstí a zauvažovala o tom.

Náklaďák nadskočil a z výfuku vyšla rána ne nepodobná výstřelu. Nikterak nás to s Gogem nevyrušilo v rozhovoru – na cestování náklaďákem jsme byli zvyklí. I na výstřely.

„Moře je obrovská louže slaný vody. Co je domov?“

„Možná... možná něco, co je Ti blízký, důvěrně známý. Víš, něco, co se nemění.“

***

Za několik dní, když jsme se dali trochu dohromady, jsme se s Tomem vydali na cestu. Tentokrát jsme věděli, kam máme namířeno. Šlapali jsme celý den, šlo to pomalu. Chodilo se mi špatně, začala jsem čtyřiatřicátý týden, letní dny ale byly dlouhé, tak jsme měli dost času. Pozdě odpoledne jsem vyšli na kopec a zůstali stát. Snad hodinu jsme jen tak stáli, mlčky, a dívali se dolů, na khaki zelená plátna stanů, na khaki zelené střechy betonových rychlostaveb.

Vsadila bych se, že na postelích v těch nájemních bytech, co vypadají jeden jako druhý, budou khaki zelené, štípavé vlněné pokrývky.

Vsadila bych se, že v jídelně budou podávat nazelenalou sekanou.

„Brandy... Zlato, víš, co to je?“ přerušil konečně Tomáš to ticho.

Věděla jsem.

Něco blízkého, něco důvěrně známého. Něco, co se nemění.

„Domov, kurvafix,“ zašeptala jsem... a rozbrečela se.

***

Gigi Sergejevna Anabelle se narodila na vojenské základně Fort Sunset o deset dní později.